JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.

 vyhledávání:

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
O
N
P
R
S
Š
U
T
W
V
Z

Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz).
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


MB Mareš - vozítko


Miniaturní jednomístný automobil (vozítko) Františka Mareše z Českých Budějovic, který vznikl v roce 1937.
Dílna Františka Mareše.
Vozítko vzniklo v roce 1937. Marcel Mareš, syn jeho tvůrce, o tom vyprávěl:

Vozítko se dělalo nedlouho před válkou. Táta, František Mareš, měl v Českých Budějovicích soukromou dílnu na opravy kol a motoctyklů. Ta bílá motorka na ulici před dílnou je Victoria, pětistovka, se kterou jezdila maminka...
... a v Budějovicích na Třídě legionářů (dnes Rudolfovské) měl velo-dílnu a zastoupení motocyklů Indian a Premier strejda Josef Weiss.
O něco později k tomu přibral zastoupení brněnské Zbrojovky a začal prodávat auta "Z".
Moje máma a Weissová byly sestry. My jsme s nimi bydleli a společně taky hospodařili. To Weissů zastoupení "Z" bylo v tom průjezdu mezi dvěma prosklenými krámy, kde po sametové revoluci fungovala firma Jízdní kola Strnad.
No a naše dílna byla naproti pivovaru Samson, kousíček níž než je vjezd, spíš proti nynější poště. Tam jsme měli zahradu a na ní po válce taky závodní depo. Takže odtud jsou některé ty fotky, na kterých je Petrákovo "dvojče" - tedy ten dvoumotorový závodní motocykl Petrák-Speciál se dvěma spřaženými upravenými motory ČZ 125b, který vymýšlel a stavěl Zdena Petráků spolu s naším tátou.
Do té proluky, kde byla naše zahrada, byl vjezd i z Komenského ulice. Tam byla také vrata - dneska je tam parkoviště za těmi paneláky - no a tam byla dílna, kde v sedmatřicátém vzniklo to autíčko MB.
Protože jsme bydleli u Weissů a ti měli zastoupení Zetky, měl táta logicky Zetku. Dvouválcovou "Čtyřku" typ Z4. Při mobilizaci s ní dokonce rukoval, ale pak, ještě než přišli Němci, ji dostal zpátky. Všelijak ji předělával a vylepšoval (motor například dával na gumy, protože mu připadal moc hlučný).
Protožeí konstrukci Zetky podrobně znal, bylo logické, že páteřový rám vozítka ze dvou paralelních nosníků, i dělená přední náprava s příčným pérem, byly udělané jako u Zetky. Přinejmenším se to řešením Zetce hodně podobalo, jen motor táta posadil dozadu.
Vozítko mělo dvoutaktní motor Fichtel & Sachs 98 ccm pro motorová kola a lehké motocykly, který táta sehnal v provedení s kickstartérem (nožní startovací pákou). Měl vrtání Ø 48 mm, zdvih 54 mm a dával údajně 2,3 koně. Co vím, tak měl takový poměrně dlouhý píst s deflektorem.
Pro použití ve vozítku ho táta doplnil o nucené chlazení větrákem, který přišrouboval přímo na setrvačník zapalování a opatřil usměrňovacím krytem, vyklepaným z hliníkového plechu.
Zadní nápravu vozítka udělal dělenou, tvořenou dole příčnými rameny a nahoře příčným listovým pérem. Co se pamatuji, vymyslel tehdy "falešný" diferenciál - poloosy uprostřed propojil přes třecí lamelu, která v zatáčkách dovolovala jednomu kolu částečný prokluz. Jak je z fotografie vidět, hnací poloosy kývaly přes pružné Hardy-spojky.
Kola byla úplně atypická. Jen čtrnáctipalcová, ale zato podle poslední módy, hvězdicová. Ráfky táta koupil hotové, ale ty hvězdice ručně vyklepával a k ráfkům nýtoval. Pak to obul do dvaapůlpalcových dunlopek a přidal ty chromované poklice na fotografii. To byly vlastně misky naběraček, které získal ze Sfinxu, kde se tohle zboží lisovalo a které si nechal nachromovat.
Vozítko se zkoušelo a zajíždělo ještě bez karoserie, pro zajíždění na něm byla jen provizorní sedačka, sbitá z dřevěných latí. Pamatuji si, že nejdřív jen u nás na dvoře, ale pak pořádně na silnici a na to si táta obstaral policejní značku Č - 4.821, jezdit načerno si jako živnostník nemohl dovolit.
Na téhle fotografii ze zkušební jízdy sedí za volantem budějovický lékárník Šámal, nadšený motorista a velký tátův kamarád.
V té době podvozek zahlédl nějaký dopisovatel tehdejšího našeho motoristického časopisu Auto a tak se o tom v říjnovém čísle objevilo pár řádků. Táta si ten výstřižek schoval...
Jak už jsem říkal, kompletní podvozek si táta udělal sám. Ale karoserii chtěl mít elegantní, na což se necítil, tak se domluvil u Bratří Gottvaldů, v budějovické karosárně hned za nádražním viaduktem, v ulici U lávky.
Tedy karosárně: inzerovali tam výrobu nových karoserií všech druhů, i třebas autobusových, a k tomu autočalounické práce, autogenní sváření i lakování. Ve skutečnosti ale starší z Gottvaldů říkal, že je živí převážně zámečničina a opravy. Ale vždycky jednou za rok postavil nějaké extra auto, to vlastně ani nedělal na objednávku, ale spíš aby lidi viděli, že u Gottvaldů něco dokážou. A to vozítko se jim fakt povedlo!
Mělo elegantní předek se štíhlou maskou, nad níž byl malý oválný znak s písmeny MB (Mareš Budějovice) a přes masku šikmý chromovaný nápis Mareš. Blatníky měly prolisované "puky" a místo dvířek byly jen probrané výřezy v bocích, jako u správného sporťáku. I pohled zezadu dokládá, jak zdařilá karoserie od Gottvaldů byla.
Jen střechu vozítko nemělo, ani nikdy později.
Lakoval to pan Hejný, co měl v objektu u Gottvaldů pronajatou lakovnu a už tehdy, před válkou, tomu dal světle modrou metalízu. Tmavě červená mřížka masky a tmavě červené koženkové čalounění k tomu moc pěkně seděly.
Na první z fotografií je za volantem táta, je to fotografované hned po dokončení, na dvoře Weissů zastoupení "Z" a ještě to nemá ani zadní koncovou Stop lampu.
Takhle vypadalo definitivně dokončené vozítko ze strany - na palubní desce ovšem nesměl chybět sice nevelký, ale hrdý štítek výrobce.
Fotografie je ze dvora firemních garáží značky "Z" pana Weisse na dnešní Rudolfovské třídě v Českých Budějovicích.
Detail předku: na čele byl oválný štítek s písmeny MB (Mareš Budějovice) a přes červeně lakované svislé mřížky byl šikmo upevněný plechový chromovaný nápis Mareš, který si táta sám namaloval a vypiloval.
Za oběma předními blatníky byly na prazích karoserie nanýtované štítky

KAROSERIE
BŘÍ GOTTVALDOVÉ
Č. BUDĚJOVICE
Na předním blatníku je tady dobře vidět vystouplý ozdobný prolis. Nezbyná samozřejmě byla byla i fotka hrdého táty se mnou a menší sestrou za volantem.
Ten dvůr s garážemi existuje na Rudolfovské třídě dodnes (2012).

Tátova Zetka Z4 byla přes válku rozebraná, aby ji Němci nesebrali a vozítko bylo taky schované, ale nevím kde. Kde byla Zetka, to vím. Weissů měli na pravé straně od průjezdu hlavní prodejnu a vlevo bývala vystavená auta. A ta naše Zetka stála vzadu za nimi, na špalkách a motor měla venku, všechno rozebrané, aby se nedala sebrat.
Ručně kolorovaná fotografie od Marcela Mareše Jak už bylo řečeno, vozítko poháněl motor Sachs 98 kubíků. Původně jen jeden - a s tím to po válce dostalo typové osvědčení a zároveň i nové poválečné číslo Č - BU 1906, na fotce je ještě provizorně přidrátované. A taky je z téhle fotky vidět, jakou to mělo barvu - původně bylo autíčko světle modré (v metalíze namíchané z modré nitrobarvy a hliníkového prášku) s tmavě červenou maskou - zkusil jsem to tenkrát kolorovat vodovkama a dost se mi to povedlo, jen už je to dnes vybledlé.
Hned po válce bylo vozítko vystavené na jedné soutěži. Z té je tahle fotka s tátou za volantem. Pořádalo se to v Písku, na ostrově. To v tom ještě byl jen ten jeden motor a vím, že když jsme to tam vezli, tak v jednom vršku to mělo potíže. Po rovině se motor chladil dobře, akorát když byl delší kopec, tak se to hřálo. Jel jsem s tím já a vím, že táta musel zastavit a v tom trháku na staré silnici u Protivína mi šel zatlačit. Ale jinak jsme tam dojeli normálně.
Bylo nás tam tehdy patnáct takových různých vozítek, taky Kramanovo vozítko "Krajan". Takový ten doutník s předválečným motorem Jawa 250, který měl motocyklová kola. Z hliníku, Kraman použil materiál z leteckých odhazovacích nádrží. Velmi pěkně udělané, vínově červené (v jawské barvě) a jak to jezdilo!
V roce 1946 táta nechal vozítko otypovat, dostalo to tak zvané Prozatímní typové osvědčení motorového vozidla, což byl jeden oboustranný, na psacím stroji vyhotovený, A4 papír.
Nejdřív, 12. srpna 1946, se muselo před Klasifikační komisi motorových vozidel, která tomu dala jednací číslo 1887/46 a následně, 2. října 1946, to zapsal do evidence povolovací úřad v Českých Budějovicích a přidělil tomu úřední poznávací značku Č-BU 1906.
Táta si to pak na úřadě vyzvedl, podle razítka dne 19. září 1946.
Vozítko se předvádělo nejen na výstavách, ale třebas se z něj po Budějovicích rozdávaly o mikulášské dárky. Na Rychtě s ním jednou dokonce přijel Mikuláš až na jeviště!
Hladký předek zdobila prohloubená signa, evokující dojem spáry, oddělující kapotu. Na prahu byl štítek karosárny Bří. Gottvaldů. Vstup chladícího vzduchu k ventilátoru byl jednoduchými štěrbinami před oběma zadními blatníky. Vozítko mělo až nepřiměřeně velký volant (z vozu Z4). Přístup k motoru byl odklápěcím víkem na zádi, pod nímž byly štěrbiny výstupu ohřátého vzduchu. Podle předválečných předpisů stačilo vzadu jedno kombinované Stop světlo.
Druhý motor se do vozítka přidával, když už jsem s ním začal také jezdit já. To mohlo být tak kolem sedmačtyřicátého nebo osmačtyřicátého roku. Já si v sedmačtyřicátém roce začal stavět Čízu stopětadvacítku a v té době jsme dělali i tohleto.
Když se do vozítka dával ten druhý motor, tak ten byl prakticky holý. Karter s klikovým mechanismem a válcem sice zůstal celý, ale nebyla v něm spojka ani převody. S prvním motorem byl ten druhý spojen Hardy-spojkou. Prakticky načerno, protože otypované to bylo jen s tím jedním. Výfuky pak byly svedené do společného sběrače před válci a mělo to krásný zvuk jako dvouválec.
Škoda, že se nedochovala žádná fotka, jak to pak vypadalo pod kapotou...
Na tomto snímku chybí nad číslem zadní svítilna, ale blatníky už mají odrazky. Pod palubní deskou je vidět balonek ruční houkačky a přední blatníky mají hodně rozměrné zástěrky. My jsme v tom jezdili i dva, samozřejmě dost namačkaní, zejména se Zdenou (Zdeňkem) Petráků.
Když jsem jel s kamarádem Pečenkou, tak se to dalo řídit ze strany. Ale když jsme v tom byli nacpaní s Petrákem, on byl dost při těle, tak jsme museli řídit „dvoumužně“. Jeden měl na starosti plyn a řazení, druhý mačkal spojku. Ono to vlastně bylo původně stavěné jako monopost, s řízením i pedály uprostřed.
A s tímhle autíčkem a Frantou Pečenkou, bývalým spolužákem a kámošem (na fotkách za volantem), jsme hledali a našli trať závodů „Hlubocký trojúhelník“, takže první, kdo ho vlastně jel, bylo tohle autíčko, než začaly jezdit okruh motorky.
Tohle jsou taky ještě fotky z toho hledání trati hlubockého okruhu. Na té první mám už na rukávu hrdě znak DSLM - Dobrovolného svazu lidových motoristů. Na té druhé jsem na trati v plné jízdě, s tím dvouválcem to jezdilo jako čert!
A tohle sem taky ještě patří:
Dva spojené motory našeho vozítka se staly inspirací pro motorku Zdeny Petráka, která vznikla taky v dílně našeho táty (1949). Ta první fotografie dokončené motorky je z naší zahrady.
Ta druhá už je z trati Hlubockého trojúhelníku, je na ní Zdena v plném tempu. O repasi Petrákovy motorky zde: