Svět ze sedla motorky - 2007

Rozhovor s Petrem Hošťálkem pro časopis Help.

Svět ze sedla motorky

Jméno Petra Hošťálka nemusím motoristickým nadšencům představovat. Pokud jeho jméno nemají spojené s Jihočeským motocyklovým museem v Českých Budějovicích, pak určitě znají jeho články z Českých motocyklových novin nebo jiných periodik. Mnozí z nás ho ale vnímají především jako cestovatele - dobrodruha, který na motorkách objíždí svět.

Petr Hošťálek se narodil v Mladé Boleslavi a polovinu života strávil v Liberci. Pak přesídlil na jih, do Českých Budějovic. Začínal na Harleyi a Indianu. Vystřídel celou řadu značek anglických, než se stala jeho vyznáním modrobílá značka BMW. Za nejkrásnější české motocykly pokládá českobudějovické Hurikany. Pokud mluví o motocyklech, ví, co říká. Jeho nejstarším motocyklem je Laurin & Klement model 1899. Nejnovějším pak Yuki GY-200.

Většina lidí Vás má spojeného s motocykly, převážně historickými. S jejich sbíráním jste začal už jako kluk. Vzpomínáte na ten konkrétní první motocykl, kterým jste svou sbírku zahájil?
Nezačínal jsem historickými motocykly, ale potřeboval jsem motorku na normální ježdění. Jako každý kluk jsem chtěljezdit na motorce a problém byl v tom, že na novou jsem rozhodně neměl. Po dlouhém šetření jsem si šel koupit nového Pionýra, ale než jsem došel do Mototechny, tak se mi to naštěstí rozleželo v hlavě. Na náměstí jsem si přečetl inzerát a ten samý večer jsem z Polubného-Kořenova přivezl svůj první vlastní motocykl. Byl to Harley-Davidson 1200 se "sajdou" a zajímavé bylo, že stál pouhou ani ne polovinu toho, co nový Pionýr 550.

Předpokládám, že dnes už se Vám ozývají lidé sami, když třeba ve stodole najdou nějaký moped po dědečkovi. Ale jak jste sháněl zajímavé exempláře v začátcích?
Tehdy to bylo daleko jednodušší, protože pořád ještě spousta zajímavých motocyklů postávala po ulicích. Ještě v takovém roce 1968 se běžně stalo, že jste o železné neděli našli na ulici odstavený kompletní motocykl. Prostě nasednout a odjet.

Takže je to dnes naopak složitější?
Hodně složité to bylo těsně po revoluci. Hranice byly vlastně pořád zavřené a nikdo z nás neměl peníze. A veterány u nás už byly takřka vysbírané. Bylo to přitvrzeno ještě tím, že Češi jako sběratelé byli vždy velmi tvrdí. Málokdo byl ochoten se něčeho vzdát.
Ale dnes už je to zase relativně jednoduché. Můžete si doslova vymyslet jekéhokoli veterána na světě a máte-li dost peněz, tak si ho koupíte a necháte přivézt. A je jedno, jestli z Ameriky, Nového Zélandu, Austrálie nebo Velké Británie.

Kdy se zrodil nápad založit muzeum?
To se vám v hlavě vylíhne v případě, kdy máte víc než tři motorky. Člověk velmi rychle přijde na to, že jedním zadkem víc než dvě až tři motorky neujezdí. A pak vyvstává otázka, proč vlastně sbírat další.
V momentě, kdy je máte mít všechny zavřené v garáži a pod zámkem, zjistíte, že pokud to neukážete lidem, tak vlastně ta sběratelská činnost nemá smysl.

Máte v muzeu i vypůjčené motocykly?
Ze začátku jsem měl vypůjčených exponátů dost. Spousta mých vlastních nebyla hotová a chtěl jsem prostor exposice využít. Nabídnout návštěvníkům co nejširší paletu toho, co je k vidění. Dnes už jich mám velmi málo, protože na ně není místo. V průběhu posledních osmi let jsem dal dohromady tolik vlstních, že dnes je exposice tady na Piaristickém náměstí víc než plná a museli jsme začít připravovat další exposici.

Jak si stojí Vaše sbírka v porovnání s jinými tuzemskými a světovými sbírkami?
Se světem bych se moc nesrovnával, protože ve světě je podobných sbírek strašlivé množství. A navíc jsou ve swvětě lidé, kteří mají daleko obsažnější kapsu, než máme my. Jinak je ale tahle českobudějovická sbírka jedna z prvních, které se tu po revoluci otevřely. Co do počtu je jedna z největších a troufám si tvrdit, že tady mám řadu unikátních strojů, které nejsou jinde k vidění.

Věnujete se i renovacím svých motocyklů, ale ve sbírce máte například motocykl Indian Chief z roku 1926, který je nerestaurovaný. Co Vás vedlo k tomu, nechat jej tak, jak se Vám dostal do rukou?
Pohled na historická vozidla, ať už jsou to automobily nebo motocykly, se v průběhu času trochu změnil. Byly doby, kdy v okamžiku, kdy jsme přivezli domů cokoliv, o čem jsme si mysleli, že bude historické vozidlo, jsme okamžitě odřeli barvu, rozebrali to do součástky a začali celé od začátku renovovat. Dneska už vím, že jsme tímhle způsobem napáchali strašnou spoustu škody. Ono ne vždy restaurování do super dokonalého stavu je to pravé. I když se sebevíc snažíte, nemáte k disposici technologie, které měla v té době fabrika. Použijete jiné laky, použijete chrom na jiných součástkách, než měl být...
Člověk se tohle učí. Tenkrát nám nebyl nikdo schopen říct, jak se to má vlastně správně dělat.
Dnes už spousta z nás ví, že největší cenu má hodně zachovalý a jen zakonzervovaný originál.
Konkrétně o tom motocyklu Indian, který patřil panu profesoru Maňákovi, si myslím, že by byl naprostý hřích ho renovovat. Je to stroj, který neodmyslitelně patří k budějovické historii a já nevidím důvod, proč by neměl zůstat ve stavu, ve kterém je. Na něm nejlíp vidíte, co všechno za dobu svého života zažil.

Není Vám občas teskno z provozu na našich silnicích? Narážím na časté nezodpovědné chování motorkářů. Jaký je Petr Hošťálek "motorkář"?
Já osobně hrozně rád jezdím rychle, ale nemyslím si, že se dá rychle jezdit dnes a po dnešních silnicích. Když jsme jezdili hodně rychle za mých mladých let, byla to trochu jiná situace. Jiná v tom, že jsme neměli k disposici tak strašně rychlou techniku a slnice byly navíc prázdné.
Když jel člověk na výlet z Liberce do Ústí nad Labem, tak za cestu potkal třeba jen patnáct vozidel. A když už se stalo, že vám to někde v zatáčce klouzlo a člověk motorku položil, tak pokud uměl trochu slušně padat a netrefil hlavou přímo strom nebo patník, bylo v tu chvíli nebezpečí minimální. A po stránce legislativy: ještě dlouho po roce 1960 jste mohli mimo obec jet jakoukoliv rychlostí, bez omezení. A po jedenácté v noci až do pěti do ránajste mohli jet neomezeně i v obci...
Když vidím některé dnešní mladé kluky, říkám si, že je to jízda naprosto bez mozku. Je jen otázka času, kdy takový člověk dojezdí. A horší je, že to odnese třeba i někdo další. Zbytečně a nezaviněně.
Ale musím říct, že to není jen na motorkách...

Po Budějovicích se proháníte na minimotocyklu. Není jízda na tomto strojku nepohodlná nebo dokonce nebezpečná? Nebo je velikost tohoto zařízení v městském provozu spíš předností?
Má to spoustu předností. Tou první a základní je, že se s tím všude vejdete. A taky nemáte žádné problémy s parkováním. Zatím se mi nestalo, že by měl někdo výhradu proti tomu, že tenhle motocykl postavíte přímo na chodník, protože je ve skutečnosti ještě menší, než jízdní kolo. Vyřídím za den rozhodně třikrát víc, než kdybych jezdil autem a ustavičně hledal místo k zaparkování. Od letošních vánoc jezdím na nové verzi, která je daleko rychlejší.
Ten původní japonský kousek jezdil do 40 kilometrů v hodině. Na tom jsem si někdy skutečně nebezpečně připadal - třeba ve čtyřech proudech na Dlouhé Louce. Dnes už tolik strach nemám, protože nová čínská verze jezdí přes sedmdesát a v tu chvíli určitě v městském provozu nikomu nepřekážíte. Jedete stejně rychle, jako kolona ostatních vozidel.

Účastníte se motorkářských srazů?
Ano i ne. Málokdy se účastním takových těch megalomanských. Vadí mi, že spousta lidí tam přijíždí už s tím, aby se odreagovali, opili a udělali nějaký kravál. Dnes už mám radši srazy komornější, kde se nás sejde třicet až padesát.
Netvrdím, že by u toho nemohlo být pivo, pokud už ten večer nejedu dál. Prostě si inteligentně popovídat a z toho srazu něco mít. Velké srazy mi nic nedávají. Tam jezdím akorát tehdy, když potřebuji prezentovat ukázku strojů z muzea, nebo tam mám přednášku. Ale jinak jsem na motocyklu prakticky každý víkend a někdy za ten víkend stihnu třeba i dva tři srazy.

Vaše předposlední velká cesta zdokumentovaná v knize "Expedice Peking 40.000 km" vedla do Číny. Proč zrovna Čína? Máte i jiný vztah k Orientu, než jen čistě "motoristický"?
To vyplynulo čístě z motorismu. Lidem, kteří se zabývají historií a veterány, je pojem Peking-Paříž dobře známý. Ale dokonce i lidé, kteří nemají o motorismu moc velké ponětí, si pojem závodu Peking-Příž pamatují. Byl to největší automobilový závod, který proběhl už v roce 1907 a v dějinách nebyl nikdy překonán.
Měl jsem to štěstí, že už jako kluk jsem získal originál knihu, ve které italský žurnalista Luigi Barzini popisoval tento závod velmi krásně, přesně a se spoustou fotografií. To mě prostě vzalo, naprosto uchvátilo. Takže tahle cesta byl můj celoživotní sen.
Orient? Ten mě neuchvacuje o nic víc, než jakékoliv země jinde. V mém případě jde o tu cestu, o kilometry projeté jedno kudy...

Máte procestované exotické kraje. Ale co třeba Jižní Čechy?
Jižní Čechy mám projeté docela hodně, protože je to ideální svezení pro těžký armádní motocykl se sajdkárdem.
Mám krásného bavoráka z druhé světové války. Německou motorku, která dovede šplhat i po střeše, protože má redukce a náhon i na "sajdu", prostě to nejlepší, co kdy která armáda měla. Teď pomiňme to, že kdysi jezdila na nesprávné straně fronty. To bych jí odpustil, ona za to nemůže. Pro toulání jihočeskou krajinou, pro zdejší lesní a okresní cesty, pro výlety po Šumavě je to motocykl nádherný, takže tady mám sježděnou kdejakou pěšinu a kdejakou okresku. Jezdím tu velice rád.

Co vy a charita?
Už pár let jsem přemýšlel o tom, že jsme postiženým vlastně leccos dlužni. Uvědomil jsem si to zejména na posledním výletu. Na cestě do Maroka jsme jeli v partě s postiženým Zdeňkem Krupičkou a člověk si začal najednou všímat, co vlastně postižení potřebují.Jak jsou na tohle zařízení venku, jak mají zařízené hotely, jak jsou zařízené bezbariérové přístupy, což mi tady předtím nikdy moc nedocházelo. Dnes na to koukám jinak.
Czhledem k tomu, že mám na triku přes svoji soukromou kapsu tohle celé muzeum a renovace svých motocyklů a spousty jiných aktivit, tak rozhodně nemám na to, abych mohl charitě věnovat konkrétní peníze. Ale co jsem ochoten a dělám rád, to jsou různé akce, kdy jsem schopen např. vozíčkářům popovídat o cestách, udělat pro ně kus nějakého programu, eventuelně je podpořit nějakým jiným způsobem.
například teď je přede mnou akce Honzy Kašpara, kde proběhne výcvik postižených čtyřkolkářů a já jim tam velmi rád a s chutí pojedu udělat program na dva večery.

Co nám věnujete do aukce pro čtenáře? Můžu vám nabídnout oba dva díly mé knížky o cestě do Pekingu včetně podpisu a věnování.

Text: - luffa -
Foto: archiv Petr Hošťálek