NEMĚL JSEM NA NOVÝ, TAK JSEM KUPOVAL STARÝ... 2012

Článek Miloslava Straky z letního dvojčísla 08/09 - 2012 časopisu SUPERMOTO.

Hluboký vztah k vozidlům mu byl dán asi osudem. Vlastně náhoda tomu chtěla, aby se narodil ve městě automobilů, v Mladé Boleslavi, kde v roce 1943 jeho otec, původem vídeňský Čech, učitel a houslista, vyučoval škodováky němčině.
Otázku, kdy vznikl ten první impulz, který přivedl malého Petra k automobilům a motocyklům, jsem ani nestačil položit. Petr Hošťálek vypráví:

Mám fotku z roku 1945, to mně byly dva roky, jak stojím před německou lokomotivou a rodiče mě od ní nemohou dostat. Už jako dítě jsem byl fascinován vším, co jezdilo. Po válce otec uposlechl výzvy k osíldení pohraničí a tak jsme se odstěhovali do Liberce.
No a německé pohraničí už před válkou patřilo k nejbohatším a nejmotorizovanějším oblastem republiky. Liberec, Jablonec, Teplice, to byla města s největším počtem motorových vozidel na hlavu u nás. Celé dětství jsem byl obklopen úžasnými stroji.
Nedaleko našeho bydliště byla benzínová pumpa a tam jezdilo pět pásových motocyklů, které patřily libereckým elektrickým podnikům. Po Liberci jezdily dva kolopásové Hakly, ideální vozidla na odklízení sněhu. A mnoho dalších pozoruhodných vozidel.

Předpokládám, že jste se chtěl své zálibě věnovat i profesně. Bylo tomu tak?

Po gymnáziu jsem šel na vysokou školu strojní v Liberci. To byla automobilní škola, ale v průběhu studia se její zaměření změnilo na vysokou školu strojní a textilní. Zůstal jsem tam ještě třetí semestr, u profesora Meduny, a pak jsem odešel. K čemu by mně byly textilní stroje nebo sklářské technologie?

Odchodem z vysoké školy jsem ovšem jaksi pohrdl důvěrou dělnické třídy a navíc jsem nahlas dával najevo, co si myslím o komouších a tak jsem skončil na vojně u PTP. Protože jsem díky tomu neměl ten správný posudek, tak jsem potom půl života jezdil s náklaďákem. Sem tam mně otiskli nějaký kreslený vtip v motoristických časopisech.

Až začátkem roku 1968 jsem dostal příležitost podílet se na přípravě podnikového musea v AZNP Škoda v Mladé Boleslavi. Celkem se to slibně rozvíjelo, jezdil jsem po celé republice a sháněl dochovaná vozidla do sbírky. Měl jsem jasnou představu, co by tam mělo být. Ale potíž byla s vedením podniku. Dosazení nomenklaturní kádři neměli vůbec žádný vztah k historii továrny, kterou řídili. Tak jsem například objevil někde na maďarských hranicích nádhernou Laurinku z první světové války, v autentickém stavu, ještě prostřílenou, nádherný exponát. Ale v továrně mi řekli, že přece nedají sedm tisíc za prostřílený vrak.
Stejně dopadl motocykl Laurin & Klement se sajdkárem s atypickými řidítky na zakázku, aby se dal řídit v sedě ze sajdy. Ale podařilo se mi získat řadu unikátních vozidel, které jsou dnes chloubou muzea.

Jak jste se dostal ke svému prvnímu motocyklu?

Jezdil jsem na motocyklu už od třinácti let. Nebyl pro mne problém vzít tátovi klíč od garáže a vypilovat si kopii. Každý den jsem proháněl jaho předválečnou ČZ 175 v okolí Liberce, v lesích, kde jsem věděl, že policajta nepotkám. V sedmnácti jsem si udělal řidičák a pomalu a těžce si našetřil na jednosedadlového Pionýra. Po cestě do Mototechny se mi to naštěstí rozleželo v hlavě. Řekl jsem si, co budeš dělat s motocyklem, který jede 45 km/hod? Co budeš dělat za měsíc, až tě to přestane bavit? To i ta tátova předválečná stopětasedma jede víc!

Po cestě jsem na liberecké radnici objevil ve vývěsce zajímavý inzerát, a tak jsme ještě týž večer přivezli s kamarádem z Kořenova dvanáctistovku Harley se sajdkárem. Tím jsem začínal. Měl ale velkou spotřebu. A tak o rok později jsem si pořídil sedmpade Indiana a mám ho dodnes. Ten mě přesvědčil o tom, že Indian je vynikající značka. A taky byla u nás před válkou nejprodávanější, než přišel s první lidovou Jawkou Janeček.

Takže můžeme říci, že v té době začala vznikat vaše sbírka?

V podstatě ano, i když to byla víceméně náhoda. My jsme kupovali motocykly podle toho, na co jsme měli peníze. Starý stroj se dal tehdy pořídit vcelku levně. Samozřejmě, že kamarádi měli moderní kývačky, ale my je úspěšně proháněli na starých, ale silných motocyklech. Jen tak pro zajimavost, tenhle Indian se dal pořídit za 300,- korun a k tomu byl ještě jeden na náhradní díly, bez papírů. Pravda je, že to byly jiné peníze než dnes, protože táta měl jako houslista v liberecké opeře 900,- Kč měsíčně pro celou rodinu.

Všechny jste si je nechával?

Některé jsem musel prodat kvůli penězům. Uměl jsem je dobře kupovat, ale prodávat se mi je moc nechtělo. Nedokázal jsem se s nimi rozloučit. A tak jsem vlastně sbíral dál.
Ochutnal jsem i německé dvoutakty, ale DKW jsem neměl moc rád. Měly takovou prapodivnou, levnou elektriku. DKW byla v Liberci plevelná ryba. V našem zorném poli byli těžké Harleye, BMW a jiné silné stroje.
Nevěřil byste, jak se to veteránství kraj od kraje lišilo. To, co se sbíralo na bohatém severu Čech, bylo diametrálně odlišné od jiných lokalit. Když jsem přišel v roce 1976 do Českých Budějovic, tak jsem se divil, co se sbíralo tady! Chudinky bezkvaltový zetky, kaktusy, sachsíky a podobný "strojky".

Jaká značka je vaší srdeční záležitostí?

Odjakživa bavorák. Jednu dobu jsem měl všechny typy, které se vyrobily do roku 1945. Jen z toho nejstaršího (z třiadvacátého roku) jsem měl pouze motor s převodovkou.
Potom to byly samozřejmě Harley a Indian, všechny modely těchto dvou amerických značek mě nadchly.

Kde jsou dnes ty motocykly?

Všechny jednoválce BMW jsem prodal. Já jsem je neunesl psychicky. Víte, jednoválce BMW, to jsou motocykly pro staré pány. Jsou krásný, tichounký, olej z toho nekápne, ale dvěstěpadesátka bavor prostě nejede.
Já byl zvyklý na rychlé dvouválce pětistovky a šestistovky...
A kvůli adrenalinu jsem rád jsem jezdil i motocyklové dragstery - vždyť já vyhrál úplně první československý závod ve Sprintu, který se kdysi jel v Holicích v Čechách...

A co Hurikán?

Víte, na Hurikánu jsem se ani pořádně nesvezl.
Já věděl, že existuje. Měl ho člověk, s kterým jsem se později velmi spřátelil a dodnes je to můj dvorní mechanik v muzeu.
Hurikán už byl úplně zapomenutý příběh. Ale díky tomu, že jeden existoval a další dva se nacházely v bednách, v rozebraném šrotovém stavu, tak jsem se o ty motocykly začal zajímat. Jejich skládání a renovace, to byl úplný detektivní proces.
V tu chvíli jsem začal shánět fotopgrafie, vyprávění pamětníků a další prameny, a dnes mám rozepsanou knihu o Hurikánech a doufám, že ji zdárně dokončím. Včetně historie pana Vlka, který byl vlastně iniciátorem těch krásných nadčasových motocyklů.
Za nejkrásnější stroj, který jsem kdy měl, považuji právě Hurikána. Proto, že to je ryze česká, budějovická historie, a ty motocykly jsou absolutní unikáty.

Když máte tolik krásných motocyklů, musel jste mít chuť na některých z nich vyrazit do světa. Mýlím se?

Já jsem měl už od klukovských let celoživotní sen vydat se po stopách závodu Peking-Paříž. Celý život jsem o tom mluvil, a pak jsem si najednou uvědomil, že už jsem starý pán a do smrti budu platit za celoživotního kecala, a že už to nikdy nezrealizuji. Tak jsem najednou zpanikařil, ani nepočkal dva roky na kulaté stoleté jubileum a s Kawasaki W 650, ke které jsem připojil sajdkár Velorex, jsem vyrazil. U nás mi tuto kombinaci sice neschválili do provozu, ale v Tatarstanu a v Mongolsku to nikomu nevadilo.

Po návratu jsem motorku vystavil na motocyklové výstavě, což vzbudilo pozornost představitelů čínské značky Yuki, kteří hledali takového starého blázna pro propagační jízdu. Tak jsem na jejich motocyklu absolvoval o rok později cestu po Hedvábné cestě, sedmnáct tisíc kilometrů od Pacifiku k Atlantiku.

Hned po převratu jsem jako jeden z prvních Čechů byl v Normandii na válečném Harleyi WLA. Najezdil jsem toho hodně. Ale všechno vlastně až po revoluci. Předtím jsem nikam nesměl...

Takže od sběratele a cestovatele byl už jen krok k autoru cestopisů a pokud vím i odborných knížek...

Ze své první cesty do Číny jsem psal do různých novin a časopisů reportáže. Nedělal jsem si ale iluze o knížce.
Dnes se moc nečte, všude samý internet a DVD, ale potkal jsem dost lidí, které to zajímalo. Tak jsem se pustil do knížky. Napsal jsem jeden díl z Číny, mezitím jsem byl s Yukinou na Hedvábné stezce, tu jsem popsal také v knížce, a vzápětí jsem vydal druhý díl z cesty do Pekingu.
Teď mám rozepsané čtyři knížky. Poslední vyšla v těchto dnech o předloňské cestě Nepálem na Enfieldech.
V mezičase jsem napsal dvě knížky o historii mopedů Stadion a připravuji třetí.

Na co se chystáte v nejbližší době?

Mám asi pětadvacet let Laurinku z roku 1901. Je to úplně ten první typ, který se začal vyrábět v roce 1898.
Na něm v současné době pracujeme a chtěl bych s ním vyrazit na trasu kdysi slavného závodu o Gordon-Bennettův pohár, který se jel z Paříže do Vídně v roce 1902.

*****
Petr Hošťálek je člověk, který toho o motocyklech neskutečně mnoho ví a hlavně si to všechno pamatuje a dokáže o tom krásně vyprávět. Bohužel do dnešního rozhovoru se z toho vešel jen zlomek.
Proto stojí za to si to přečíst v jeho knížkách a popřát mu pevné zdraví, aby toho ještě o motocyklech a cestování na nich hodně napsal. Do té doby si můžeme užít jeho stopadesátikusovou sbírku motocyklů mnoha značek v Jihočeském motocyklovém museu na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích. www.motomuseum.cz