Muzeum motocyklů v Malé solnici zůstane - 2011

Budějovický Samson - listopad 2011

Před několika týdny se ale budějovická radnice rozhodla, že vypíše konkurs na nové využití prostorů Malé Solnice, a Hošťálkovi nájemní smlouvu neprodloužila. Magistrát tvrdil, že na muzeu prodělává. Jenže proti zrušení muzea se ve městě zvedla vlna kritiky.
"Lidé ukázali, že muzeum chtějí," těší Hošťálka. Radnice se proto rozhodla motocyklovou exposici zachovat.
"O podrobnostech se ještě bude diskutovat," říká Hoštálek, ale již je jasné, že se lidé mohou těšit na další sezonu, která odstartuje v dubnu 2012.

Motorky jsou Vaším celoživotním koníčkem...
Jak vlastně celá sbírka vznikla?

Již od svého nejútlejšího mládí jsem věděl, že se nechci věnovat ničemu jinému než motorkám a auťákům. Všechno, co mělo kola, mě zajímalo, to byl můj život. Se starými motorkami jsem začal jezdit z jednoduchého důvodu. Na nové stroje prostě nebylo. Motorky byly z doby, kdy se předpokládala mnohem větší údržba, a protože je moc lidí neumělo opravovat a udržovat, naučil jsem se to sám. Lidé se tehdy zbavovali veteránů, které pro ně neměly cenu, indianů, harleyů nebo bavoráků. Většina tehdy chtěla nové plechové socialistické produkty s malým obsahem, k těm já ale nenašel vztah.

Jaká byla Vaše první motorka?

Moje první motorka byl Harley, "dvanáctistovka" z roku 1930, těžký americký dvouválec s velkou spotřebou. Ze začátku jsem na něm neuměl seřídit ani karburátor. Ale byla to dobrá škola do života.
O rok později jsem koupil o něco menšího Indiana. To pořád byla motorka, která hodně "žrala", ale mám ji dodnes, je součástí sbírky. Tehdy jsem se chytil drápkem, staré čtyřtaktní stroje mě začaly hodně zajímat. Přišel jsem na to, že jsou konstrukčně zajímavější ve srovnání s Jawami nebo Zetkami, které se tehdy masově vyráběly. Malé motocykly jsem prostě neměl rád.

Kde jste motorky sháněl?

Dříve byly inzerátů na výměnu nebo prodej motorek plné noviny, visely i na každé vývěsce. Když někde byl inzerát na Harleye výměnou za "stopadesátku čízu" a ještě nabízeli doplatek, to byla nádhera. Tehdy byl trend mít moderní motocykly a lidé se s lehkým srdcem vzdali leckdy i legendárních kousků.
Pravda je, že prvního Harleye jsem koupil za 1.000 korun, Indiana o rok později za 300 korun, přičemž plat mého tatínka byl 900 korun. Jako študák jsem to tedy se sháněním peněz neměl moc jednoduché.
Dnes je to jiné, pokud máte dost peněz, seženete prakticky cokoli. Navíc je dnes výhoda, že se otevřely hranice, leccos najdete pomocí internetu. Jak ale říkám, chce to už balík peněz. Takové ty náhodné nálezy na půdě nebo někde ve stodole, to už téměř, až na minimální výjimky, zmizelo.

Dostal jste někdy motorku jako dárek?

Určitě ano, dokonce několikrát. Například ruskou motorku Voschod, která je tady ve sbírce vystavená. Přišla do Jikovu jako zkouškový vzorek, měl se na ni vyrobit karburátor. Jikov byl tehdy nejznámější výrobce v socialistických zemích. Karburátor v Jikovu vyrobili, vyzkoušeli, a ta motorka už tady pak zůstala. Po mnoha letech jsem ji při návštěvě v Jikovu objevil zapomenutou v garážích a řekl jsem si, že by nebylo od věci motocykl zachránit. Zmínil jsem se o tom tehdejšímu šéfovi vývojových dílen, panu Bílkovi, ten se sebral a přišel se podívat sem do muzea. Když viděl mou sbírku, řekl že ano, že to je pro dobrý účel. Pak motocykl od fabriky odkoupil a do exposice mi ho daroval. Za to mu patří dík!
Další motocykl jsem takříkajíc zdědil. Byl to výjimečný kousek - bavorák, rozebraný do posledního šroubku, ale ve vynikajícím stavu. Majitel si ho připravoval, ale než ho stačil dokončit, tak umřel. Od kamaráda jsem se o tom dozvěděl, zajel jsem tam a paní mi řekla, ať si ho vezmu, že bude ráda, když se to někomu povede dodělat.

Jak dlouho své motorky vystavujete pro veřejnost?

Příští rok bude tahle sbírka veřejnosti přístupná již patnáctou sezónu. Začal jsem v sále bývalé zájezdní hospůdky v Jílovocích u Borovan, odkud jsem se následně přemístil do Českých Budějovic. Krásné prostory mi tehdy nabídl pan Šimon, který měl velké starožitnictví ve Schneiderově ulici. Start byl tehdy poměrně veklkolepý. Ve Schneiderově ulici u nemocnice jsme muzeum provozovali společně skoro 4 roky, než objekt pan Šimon prodal. V té době byla čerstvě zrestaurovaná tato Malá Solnice a hledal se záměr, co by zde mohlo být. Město se nakonec rozhodlo pro mou sbírku. Tady jsem asi osmý rok.

Plánujete nějaké změny do budoucna?

Rád bych, aby v příští sezóně sbírka trochu zeštíhlela, motorky jsou tady hodně na sobě, a lidé pak vidí jenom předky. Ty specifické českobudějovické věci zde ale určitě zůstanou.