![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.
|
||
![]()
Expedice Peking 40.000 km
Hedvábnou stezkou na motocyklu YUKI Expedice Maroko Na Stalingrad Pyrenejemi na třech kolech - 2000 Nepálem na Enfieldech 2011 - Ostré Thajsko ![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: BMW - motocykl typ R 12 STADION S 11 - 1958 (cestovatelský) STADION S 22 - 1962 (exportní) 2004 - Renovace vojenského soutěžního "péráka" TATRA nákladní typ 111
Poslední aktualizace:
26.7.2024 B - BMW - motocykl typ R 75 s poháněným sidecarem 25.7.2024 Ostatní - Svaz závodníků RČS - odznak klopový Ostatní - Škoda Popular OHV 1939 - Chladičová figura |
|
23 Z Moskvy do Sankt Peterburgu
22.188 kilometr
Moskva zážitek nesporně byl. Přes dvě hodiny v šestiproudovém štrůdlu na příjezdové trase. Popojíždí se po metru či dvou, krokem a jak se objeví sebemenší mezera, ten, kdo je drzejší, tam vrazí čumák, aby na soupeřích urval aspoň jedno místo k dobru. Tak se to taky učím a doufám, že mě to nebude stát blatník od sajdkáru, nebo zpětné zrcátko. Ti nejdrzejší ovšem ignorují všechny tři či čtyři pruhy, najíždí přes schod na vyvýšený pás tramvajových kolejí a po něm to pak berou i sto a víc. Nikdo se nepozastavuje nad ničím, dokonce ani policie ne, ta jen přihlíží. V Moskvě můj obdiv patří především motocyklu. Motor jde dvě hodiny prakticky na místě, bez chlazení a spojka dostává zabrat při pokusu o co nejrychlejší rozjezd každé dva metry. A to vše bez následků! Jinak z celé Moskvy nevidím nic... Jak se dostávám na okruh, je vyhráno. Je perfektně značený, jede se po něm minimálně stovkou, nákladní traky ovšem o patnáct, dvacet víc. Za půl hodiny mám hlavní město za zády a mířím po leningradském šosé na Sankt Peterburg. Teď už jsou tu vesnice blíž u sebe, každé čtyři až pět kilometrů a kolem silnice babky prodávají lecos. Med, houby a taky brambory a zeleninu. Jenže ouha! Když si chci koupit k večeři tři okurčičky a dvě rajčata, narážím na zdejší prodejní strategii. Bábušky to mají naplněno do plastikových kyblíků a míň, že neprodají!!! Až asi na čtvrtý pokus narážím na jednu, která je ochotná udělat jim stávkokaze. Říká, že mi nechá kolik chci a ať jen si sám vyberu. Takže dvě pěkně tlustá rajčata s faldíčkama a asi čtyři nakládačky a babka říká, že platit budu jen rajčata, ogurcy mám jako dárek na šťastnou cestu. Borghese na téhle trase zastavoval v městě Toršok, kde měl uchystanou zásobu benzinu a oleje pro svůj závodní vůz. Tehdy to s pohonnými hmotami nebylo nijak jednoduché, v těch letech se benzín stále ještě používal hlavně na čištění oděvů, takže byl obvykle k dostání jen v malých láhvičkách po lekárnách nebo drogeriích. Pro Borgheseho tedy dostatečné množství zajišťovala Nobelova společnost, která mu podle předběžných požadavků zřídila zásobovací body od Mongolska až po Evropu. Protože jedu v jeho stopách, i já musím tohle město chtě nechtě navštívit. Ve skutečnosti se jmenuje Toržok a normálně už se přes něj nejezdí, trasa na Sankt Peterburg ho objíždí. Ale já zajíždím do něj a místo benzínem a olejem se v místním magazínu zásobuju chlebem, sýrem a výjimečně i máslem. Už se pořádně ochladilo a i když svítí slunce, už není nebezpečí, že by se mi v sajdě teplem rozteklo. O tomhle městě Barzini v roce 1907 napsal: „Žádné město nepůsobilo na nás tak truchlivým dojmem jako město Novgorod. Zdá se, jako by se v něm zračil zápas jeho moci a jeho slávy.“ Pravda je, že dnes je Novgorod stranou hlavní trasy, takže trochu jako zapomenut. A pravda také je, že Barzini s Borghesem tudy projížděli v období neustálých lijáků. Takže jejich a můj pohled se přeci jen trochu liší. Že mi na Novgorod svítí slunce se, po pravdě řečeno, vůbec nezlobím. A to, že mě ještě daleko za město, na výpadovku, provází spřátelená duše ruského motorkáře, mi dodává dobrou náladu na další cestu. Do Sankt Peterburgu není daleko a už se tam těším. Předjelo mě totiž několik motocyklistů na pořádných strojích. Honda Goldwing, pár rychlých japonců a dokonce i dva Harleye! V Sankt Peterburgu pořádá místní motorkářský klub Bike-Show. A protože jsem až doteď měl smůlu a na žádný ze srazů, které se konaly na mé trase nepřijel včas, na tenhle se těším... |