|
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.
|
||
Expedice Peking 40.000 km
Hedvábnou stezkou na motocyklu YUKI Expedice Maroko Na Stalingrad Pyrenejemi na třech kolech - 2000 Nepálem na Enfieldech 2011 - Ostré Thajsko Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: MANET 90 - 1949 ŠKODA nákladní typ 150 PETRÁK Speciál 2 x 125 ccm - 1949 ZETOR 15 - traktor ZETOR 25 - traktor |
|
18 Irkutsk
14.922 kilometr
Blížím se k Irkutsku. Když se někde tady v roce 1907 probojovával bažinou ke stejnému cíli kníže Borghese, zaslechl hlasy, volající jeho jméno: „Kníže Borghese! Kníže Borghese! Po téhle cestě nedostanete se dále! Sjeďte úplně dolů a hleďte se dostati se strojem na hráz. Na cestě byste se probořili!“ „Díky. Kdo jste?“ „Jsme z Irkutska. Jedeme vám naproti.“ Luigi Barzini, italský žurnalista, který jel s Borghesem v jeho voze, o tom ve své knize napsal: „Za chvíli na to tiskli jsme si v polostínu ruce a vyslechli jsme nejsrdečnější projevy uvítání. Neznámý pán nabídl se nám za průvodce a přisedl k nám. Jmenoval se Radionov, byl z nejbohatších kupců irkutských, majetníkem parníku na jezeře Bajkalském a na Angaře a jedním z nejohnivějších členů ruského výboru jízdy Peking-Paříž. Dovedl nás do Irkutska a potom opuštěnými ulicemi města, na jehož blátě zachvíval se odraz řídkých svítilen, až k bílé ohradě se zelenou mříží, kde zavolal na někoho. Objevil se jakýs obr a otevřel mříž. Vešli jsme do zahrady, zahlédli jsme stromy a zastavili jsme u bílého domu a osvětlených oken, která vrhala svou záři na listí. A jako v románech zvolal pan Radionov, slézaje: „Jsme u cíle.“ „Kde jsme?“ „V mém domě, vlastně ve vašem. Lázeň je připravena. Vaše pokoje jsou v pořádku. Oběd se chystá.“ Dostalo se nám v tomto bílém domě skvostného a srdečného přijetí, plného a upřímného pohostinství toho, kdo nabízí vše, co může a nabízí rád...“ I na mne volá na parkovišti před Irkutskem neznámý pán. Za průvodce mi nabízí svého řidiče a říká, že mě vítá a že mám zajet k němu, trochu odpočinout, pojíst, popít. Kdybych večer před tím nepročítal právě tu stať jak byl Borghese v Irkutsku uvítán, asi bych poděkoval a odmítl. Ale takhle mi ta shoda připadá jako dokonale zapadající do mé snahy přiblížit se tomu, co prožívali účastníci jízdy Peking-Paříž tehdy a tak bez rozmýšlení přijímám. Pán se jmenuje Valentin Alexandrovič Golyshev. Je jedním z nejbohatších podnikatelů irkutských a také má loď na jezeře Bajkalském. Vlídně kyne, abych následoval jeho šoféra a po pár kilometrech vjíždíme do obrovského areálu, kde zastavuju před něčím, co vypadá jako hotel. Jenže je tu z masivních kovových písmen nápis „AGRODORSPECSTROY“, takže ne hotel, ale firma, která se dá přeložit jako „Zemědělské, silniční a speciální stavby“. A už mě čekají dvě děžurné, vedou mě do parádního apartmá v patře a pán ve vrátnici, která má ve vchodových dveřích nenápadně ve dřevě ukryté letištní detektory, se ujímá mého motocyklu a jde jej uklidit do chráněné garáže. Než se po mém luxusním dvoupokoji stačím rozhlédnout, strká dovnitř hlavu šofér a podává mi naditou igelitku, to že mám do „bani“. Uvnitř absolutně všechno. Pěna na holení od Gillette, sada holicích strojků stejné značky a samozřejmě balzám po holení. A dva druhy šampónu na vlasy a pěna do koupele, dokonce i kartáč na vlasy. Dámy mezitím převlékají dvoupostel a přinášejí froté ručníky a za deset minut klepe šofér znova, s další igelitkou, to že mám k čaji. Bonboniéra, několik balení sladkého pečiva a rolád, které samozřejmě nesmím, ale samozřejmě sežeru. A taky láhev vína. Kdybych byl pověrčivý, vzal bych vzhledem k datu, kdy jsem se narodil, jako symboliku to, že na etiketě je lev a nápis, který říká, že jde o krále vín. Tady se nezapomíná na nic. V tašce s vínem nechybí ani luxusní chromovaná vývrtka! Pak se objevuje pěkná dlouhá štíhlá slečna. A mě už vůbec nepřekvapuje, když říká, jestli bych, prosím, šel s ní. Že je pro mě připravená baňa. Pro Borgheseho a jeho druhy také byla připravena lázeň a tak ji následuju ven z budovy a na kopeček, kde je schovaná ve vysokém březovém lesíku lázeňská stavba z červených cihel. Vchod střeží i zdobí plastika Vládce moře s trojzubcem v rukou. Vnitřek je úchvatný, slečna mi ukazuje kde je co a pak říká, že kdybych něco potřeboval, že bude o patro výš. Ať si klidně dám na čas, ona že mezitím postaví na čaj. Tak si užívám sprchy, jehličkové masáže i bazénu, hlavu meju třikrát a pokouším se ze špinavého motorkáře udělat zas člověka. Mít celou budovu lázní akorát sám pro sebe není špatnej pocit. Ale určitě bych se o to dokázal podělit, kdyby se chtěla zrovna koupat i ta slečna... Když mám vody konečně dost, drbu se báječnou obrovskou froté osuškou a říkám si, že aby člověk hygienu doopravdy vychutnal, je třeba, aby byl nejdřív pořádně, ale opravdu pořádně, špinavej. A to jsem tentokrát byl. Pak se konečně objevuje sám Valentin Alexandrovič a zve mě do kinosálu, abych poznal, kdo a co je zač. Aby se mi představil. Dává pokyny mladíkovi u řídícího computeru, odchází a já sedím v luxusním kinosále sám, uprostřed balkonu a na extrémně širokém plátně běží, jen pro mě, reklamní klipy o firmě a jejím šéfovi a vládci. Pak mi ale klesá čelist překvapením! Tenhle zajímavý chlapík je nejen podnikatel, ale i kumštýř - dobrý zpěvák a skladatel písniček! Klipy jsou udělané nesmírně působivě a profesionálně a je z nich znát, že on je beze sporu charismatická osoba a dobrý herec. Po představení mě druhá jeho sekretářka, neméně pěkná a atraktivní, než ta, co mě provázela do lázně, vede do velké jídelny pro firemní hosty. Je slavnostně prostřeno. Uždibuju speciální salátek jako předkrm a Valentin Alexandrovič se dostavuje za chvíli. Ptá se, jak mi bylo v lázni a znovu zdůrazňuje, že si mám u něj pár dní odpočinout. Ráno, až se probudím, že dostanu k disposici autobus s řidičem a průvodkyní a že mě vezmou k Bajkalu, do Listvijanky. Do muzea, do akvária s tuleni a na oběd, kde si, to ale že mu musím slíbit, budu objednávat jedině a zásadně pečené bajkalské ryby. To říká, že je zážitek, který za to stojí. V mezičase ujídáme rýži s kousky pečeného masa, zapíjíme čajem, povídáme a já mezi řečí bohatě užívám ovoce, kterého je plná mísa. Meloun, hroznové víno bílé i červené, meruňky... Když už je opravdu dost pozdě, Valentin omlouvá, že byznis je byznis, že musí ještě hodně pracovat, ale že se uvidíme u snídaně. Já než půjdu spát, musím taky ještě pracovat. Kdo by za mě napsal tenhle report..? Barzini svou stať o upřímném pohostinství končí ve své knize slovy „V Irkutsku prodělali jsme okouzlující dobu odpočinku“. Já nemám, co bych řekl jiného, i já jsem zde prodělal okouzlující dobu odpočinku... |