17 Peking

13.180 kilometr

Stojím v Pekingu na známém náměstí Tiananmen. Je devětatřicet stupňů Celsia ve stínu a vlhko jak v prádelně, dokonce i s tou párou ve vzduchu kolem. Jsem zvědav, jestli vůbec bude za mnou vidět obrovský Mao-ův portrét.
Na Tiananmenském prospektu se nedá zaparkovat, tím méně se tu s nějakým vozidlem fotografovat. Tady jede několik proudů tam a několik proti, pěší musí jedině podchodem a ani zdejší profíci taxikáři si nedovolí na chviličku stopnout, aby vysadili pasažéra. Poslušně je vysazují až za dvěma rohy. Tiananmen je centrum turistického ruchu, kolem obrovského trávníku tu promenují lidi všech národností a nad vším dohlíží na každém kroku čínští policisté. Odtahový vůz tu postává stabilně, připraven okamžitě a bez milosti odklidit každého, kdo by zastavil.
Otvírám láhev šampaňského, kterou mi při odjezdu nadělili mí dva nejlepší kamarádi. Přivezli mi ji v den startu na českobudějovické náměstí přes téměř celou republiku. Opatroval jsem ji celou cestu a přes všechny drncáky, výmoly a kamení se mi ji povedlo dovézt až sem v pořádku. Láhev šampaňského totiž právě tady, v roce 1907 otevřel ve chvíli startu Charles Godard, největší dobrodruh závodu Peking-Paříž. Tenhle chlapík byl mně i mým kamarádům odjakživa sympatický, proto ta povinnost uctít jeho památku symbolickým vystřelením špuntu tak, jako to při každé příležitosti dělával on...
V téhle chvíli jsem rád, že jsem se na cestu vydal letos. Ani mě totiž nenapadlo, jak na poslední chvíli to je. Že za dva roky, možná už za rok a půl, to jednou provždy a nenávratně dobrodružstvím přestane být. Když jsem cestu přes Mongolsko do Číny absolvoval před čtyřmi roky, vedly ještě dvě třetiny z oněch 715 kilometrů mezi mongolským Zamyn-Uud a Pekingem pouští Gobi. Jelo se skutečně jen stopou vyjetou v písku. Dneska už je tu dokonale rovná asfaltka. Na několika úsecích se ještě pracuje, ale v podstatě je hotová. Pracuje se na ní i v pět hodin ráno v neděli, takže za půl roku bude definitivně dokončená. A je vidět, že už teď se připravuje její postupné rozšiřování ze dvou na čtyři pruhy.
Takže to jediné, co ještě může člověku připadnout aspoň trošičku dobrodružné, je to, že se tu nedomluvíte. Ani rusky, ani německy a většinou ani anglicky. Jediné řešení je tužka a papír. A malovat, co možná názorně, co chcete a co byste rádi a doufat, že bude porozuměno.
Když vyjížděl z Pekingu Borghese a ostatní účastníci závodu Peking-Paříž, znamenalo to pro ně strastiplné překonávání severozápadních hor v Nankou. Museli vozidla částečně rozebrat a vléci je, místy je i přenášet. Dnes je tady moderní silnice. Chvílemi se značným stoupáním, kde zdejší náklaďáky lezou na jedničku šnečím tempem. To proto, že Číňani jsou mistři v tom, jak na ně naložit co nejvíc. Tak obří fůry melounů, pytlů s bramborami, rýží a dalšími produkty jakživo nikde jinde neuvidíte. Do třímetrové výšky mají vytažené korby z drátěného pletiva a to, že se melouny ve spodních řadách nerozstříknou vahou horních vrstev, je pro mne záhadou odporující přírodním zákonům.
Dopřávám si krátkou projížďku v rikše. Ne ovšem šlapací. Koukat na vyhublého Číňana, jak se ze všech sil namáhá a zoufale šlape, aby se tlustej Evropan mohl s úsměvem rozhlížet kolem sebe, na to nemám žaludek i když všichni naznačujou a přemlouvaj, že to by oni rádi. Raději zkouším, jestli mě uveze miniaturní motorek z malé Hondičky Monkey – a kupodivu jede neuvěřitelně!
Posledním bodem zdejšího krátkého programu je absolvování návštěvy čínské restaurace, aby si žaludek užil. Zdejší roztodivnosti jsou neuvěřitelně chutné a kdybych to neudělal, měl bych pocit, že jsem něco propásl. A pak už start, vyrážím na druhou, tu důležitější polovinu mé expedice, směr Paříž! A doufám, že aspoň přes mongolskou část pouště Číňani silnici mezitím ještě nestačili dodělat, abych si užil poslední záchvěv dobrodružství.