15 U paní Myangy

11.121 kilometr středa 6. července

Jů, to se to v jůůůrtě spalo! Když je vrch otevřený, spí člověk jak venku a přece je pod střechou (Mimochodem, mongolsky se „vrch“ řekne „örch“- slyšíte, jak to zní stejně?).
Vyspal jsem se nádherně, venku je pěkně a tak si v dobrém rozmaru u mongolské rýžové kaše k snídani říkám, že je zas jednou čas udělat taky něco pro motocykl. Zvlášť po tom včerejším slejváku by si zasloužil ošetřit řetěz. Scottoiler je při správném seřízení fantastický, speciální modrozelený olejíček řetěz maže i udržuje čistý, ale při pořádném lijáku ho to vyplaví a řetěz, hned jak oschne, se sám začíná hlásit. Tak stavím pře jurtou mašinu na stojan, zkouším to natřikrát, než je zadní kolo skutečně ve vzduchu, ale nakonec se rozhoduju, že nejdůležitější ze všeho bude vyměnit řetězové kolečko, které podle toho, co zbývá z jeho zubů, už evidentně dosloužilo. Mám sebou náhradní, poskytla mi ho v servisním balíčku na cestu novopacká firma Motopoint, jen musím nejdřív sundat karoserii sajdkáru, abych se k němu dostal. Zcela vespod mám totiž díly, o kterých si jsem si myslel, že je dobře mít je sebou, i když je nejspíš potřebovat nebudu. Tak tohle kolečko tedy budu.
A je tu problém! Když je spousta součástek odmontována a konečně kolečko přede mnou, kouká na mě masivní matka, na kterou to bude chtít hodně kvalitní nástrčkový klíč rozměru 27, nástavec a vratidlo s pořádnou pákou. Jenže zkuste něco takového sehnat v mongolském jurtišti! Bratr paní Myangy nakonec ořech patřičné velikosti přináší, jenže s hvězdičkou místo s poctivým šestihranem a ten samozřejmě přeskakuje přes po japonsku zaoblené hrany. Jenže paní Myanga bere mobil, chvíli s někým hovoří a pak říká, že se půjde převléknout a pojedeme. Tak honem nové kolečko do kapsy, namontovat zpátky karoserii sidecaru a otřít zaprášené sedadlo, protože bych nerad, aby paní Myanga měla na svých dokonalých kalhotách flek. Což by z mého cestou uprášeného stroje nebylo nic divného. Těžební kombinát v Erdenetu je mamutí podnik, který má ve svém areálu komunikace o poznání lepší než v okolním Mongolsku a tak si také dovolil místo ruských nakoupit pro své zaměstnance dvacet českých autobusů Karosa. A pro ně i pro údržbu ostatní vozidlové techniky podniku slouží speciální dílny, kam teď spolu míříme. Paní Myanga říká, že nejlepší vybavení i mechanici široko daleko jsou právě v těchto dílnách a jejich šéf, že je její dobrý známý.
Na dvoře je opravdu řada známých autobusů a kupodivu na zdejší poměry ve velmi slušném stavu. Mistr z dílny s hrdostí říká, že jsou nesrovnatelně lepší, než ruské, jen ventilátory chlazení že museli předělat, ty původní na zdejší klima nestačily.
Zajíždím do dílny a hned je kolem chumel chlapíků v montérkách. Znovu, teď už s rutinou, sundavám všechny ty součástky, které musí dolů, než se člověk k té zatracené matce dostane a mechanici přihlížejí. Když ukazuju na matku a předvádím pantominu na téma Gola- sada, přikývnou a za chvíli se vracejí se žádaným. Ořech je skutečně ořech se šestihranem a na vratidlo, když se nastrčí kus trubky, je šance, že by se to mohlo podařit. Jenže matka nic. Když nepomáhá ani dvoumetrová roura, to už mám v zádech mrazení, jestli je to vůbec schopný vydržet hřídel z převodovky. Vím, že takovéhle závity dnes leckterá továrna pojišťuje lepidlem a taky vím, že co jsem doposud (moc toho nebylo, tenhle motocykl je tak dokonalý, že na něm povolovat ani utahovat není co) povolovat, všechno, i ty nejmenší šroubky, bylo utaženo „na krev“. A tak říkám, že by možná pomohlo trošku matku ohřát plamenem. Je to stará praktika. Teplem se materiál matky roztáhne, zatímco materiál závitu na hřídeli reaguje se zpožděním a v té chvíli spoj obvykle povolí. Ale tady nic ani po ohřátí.
Mongolští montéři už v tom hledají nějaký fígl. Rádi by zkusili, jestli to nemá závit obrácený, levý, ale já trvám na svém. Mám totiž sebou dílenskou příručku, kde stojí jen narovnat plechovou zajišťovací podložku, což jsem udělal ještě u jurty, a pak jen matku povolit. Kdyby tam byl levý závit, tak by si neodpustili zdůraznit to tučně!
Tak znova! Dva mechanici opět nastupují s dvoumetrovou pákou. V té chvíli si vzpomínám na nezapomenutelnou scénu z filmu „Báječní muži na létajících strojích“. Parta poťouchlých Francouzů tam sedí v mělké vodě na bobku, že jim koukají jen hlavy, předstírají že plavou a říkají si, mezi sebou ale tak, aby je přicházející pruský oficír dobře slyšel, že Němci zásadně neskáčou do vody po hlavě. Že maj asi měkké lebky. A prušák v pýše hop – a už ční z vody, zabořen do dna, zatímco Francouzi, teď vodu tak po kolena, se můžou uchechtat...
Takže když je prodlužovací nástavec napružený jak torzní tyč, poznamenávám, že jak je vidět, Japonci jsou prostě silnější než Mongolové. A paní Myanga to okamžitě překládá. Do té chvíle začerněné obličeje obou mechaniků náhle rudnou a prásk! jak v pohádce o zlém černokněžníkovi, železná matka povolila a roztočila se...
Po dnešku už vím, že Japonci jsou velmi silní. Ale Mongolové, zvlášť když se naštvou, jsou ještě silnější!!! Děkuju, kluci z dílen z Erdenetu. Tuhle operaci bych sám na cestě nezvládnul...