![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.
|
||
![]()
Expedice Peking 40.000 km
Hedvábnou stezkou na motocyklu YUKI Expedice Maroko Na Stalingrad Pyrenejemi na třech kolech - 2000 Nepálem na Enfieldech 2011 - Ostré Thajsko ![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: ŠKODA 1101 a 1102 v užitkových verzích STADION závodní silniční - 1960 2010 - Renovace motoru A.K.D. 2004 - Renovace vojenského soutěžního "péráka" ERA - sidecary
Poslední aktualizace:
8.2.2025 Motocykly civilní - LAURIN & KLEMENT typ T.B. - 1901 3.2.2025 Motocykly civilní - JAWA-ČZ 175 - 1959 31.1.2025 Š - ŠKODA autobusy 706 RO |
|
13 U Bajkalu
9.391 kilometr
Selenga pod ním ovšem vypadá skrz ty díry tak lákavě, že neodolám, za mostem to beru terénem dolů a přistávám v oblázkové pláži. Jak jsem si předsevzal, že se budu koupat v každé řece, kterou přejedu, tak se stalo i tentokrát. Kolem Bajkalu bylo značně zima, musel jsem jet ve dvou bundách i když celý den svítilo slunce. Tady, jen o pár kilometrů dál, je najednou Selenga teplá jako kafe. Tak dopřávám koupel i třem párům ponožek, které pak cestou vesele schnou navlečené na pravé zrcátko. Co se dá dělat. Při dálkové jízdě motocyklem člověk občas vypadá jako kočovník a prádlo suší jak a kde se dá... Druhého dne odpoledne dorážím do Ulan-Ude. První starostí je koupit do plastové láhve něco k pití, pokud možno místní kvas. Na typicky žlutou dvoukolovou cisternu, kterou potkáte v Rusku kdekoliv, narážím hned na periferii. Kolem je spousta lidí, všichni jsou zvědaví, co to přijelo za nezvyklý motocykl a odkud. Každý kouká prohodit se mnou pár slov - a tak se při té příležitosti dovídám, že Ulan-Ude slaví svátek svého založení! Začalo se slavit už dnes, v sobotu, ale to hlavní, Surcharban, místní závody ve střelbě z luku, zápasení a v jízdě na koních, to že se bude slavit až zítra, na Ippadromu za městem. Expedici jedu od samého začátku s předsevzetím, že nevynechám žádnou příležitost něco poznat, nafotit a když to jen trochu půjde, udělat z toho pro čtenáře doma krátkou zajímavou reportáž. Takže okamžitě rozhoduju, že dnes najdu internet, vyřídím poštu a nepojedu dál. Místo toho se podívám, jestli se Leninova hlava na náměstí pořád ještě usmívá na své poddané a jestli pořád ještě stojí na nádraží krásná, na zeleno natřená parní lokomotiva, kterou jsem tu fotil před lety. Posledním bodem programu pak bude vrátit se za město, na louku u řeky, kde schován mezi keři přenocuju a zítra se vypravím zkusit reportérské štěstí na zápolení zdejších burjatských borců – neboť Ulan-Ude je a vždy bylo hlavním městem hrdých Burjatů. Na náměstí jsem se nedostal. Všechny uličky směřující k němu jsou uzavřené, ta hlavní, kudy jsem to měl v úmyslu já, je dokonce blokovaná tahačem s návěsem napříč a hlídaná partou veselých policajtů. Jsou v dobrém rozmaru a ukazují mi vedle na chodník, tam že si mám dát motorku a nemusím se bát. Že ji budou střežit a ještě zdůrazňujou, že rádi a zadarmo, že za to žádné peníze nebudou chtít. Osmadvacátého odletěla krásná paní Myanga z Českých Budějovic domů do Mongolska, to jsem si přečetl z e-mailu, a teď už čeká v Ulaan Baataru, až jí zavolám. Naštěstí jsou zdejší spoje rozdělené, budova, odkud se telefonuje a telegrafuje, je přes ulici a na dveřích má ceduli, oni že jsou tu „kruglosutočno“, což znamená nepřetržitě. Telefonování je kupodivu větší problém, než mi, po deseti reportech z několika zemí, už připadá e-mailování. Když lezu do přidělené kabinky číslo čtyři a vytáčím jak mi bylo řečeno číslo tři, ozývá se neodbytně, že to je špatná volba. Nakonec koukám jako blázen přes rameno paní od přepážek, která dělá přesně to samé co já a kupodivu je volba v pořádku!!! Prostě šumavskej vidlák, co vidí prvně telefon... S paní Myangou jsme se domluvili za dva dny v Ulaan Baataru, já doufám, že stihnu zítřejší slavnost i kilometry, co mám před sebou. Oba máme oba radost, že jsme se slyšeli a mám prý jí ještě zavolat z hraničního přechodu do Mongolska. Lenin nezklamal, jeho největší hlava na světě je stále na svém místě a lokomotiva na místním nádraží na mě taky čeká. Jen zjišťuju, že ačkoliv všude v Evropě už se situace dávno uvolnila, tady hra na špióna čím dál víc přitvrzuje. Že se tu nesmí fotografovat nic a nikde a jestli prý na to mám extra povolení, to na mě huláká železničářská uniforma už vprostřed nádražní lávky, pět metrů nad kolejištěm. Dělám si z něj srandu dotazem, jestli hrdě vystavovaná historická lokomotiva je tak důležitý strategický objekt, že ji nelze fotografovat, když se pamatuju, že jsem ji poprvé na obrázku viděl už snad před padesáti lety v Těchnice Moloděži? A že jsem ji směl před pěti lety fotit bez problémů. Obcházím ho a jdu si, zákaz nezákaz, vyfotit ji ze všech stran. A pak ještě taky krásnou zmrzlinářku. To je ovšem, vzhledem k tomu, že prodává zmrzlinu na nádraží, nejspíš zakázáno taky... Když se vracím k motorce, usměvaví policajti referujou, že hlídali rádi a že je všecko v pořádku. Tak se toho největšího ptám, jak že se jmenuje a jestli bych směl fotočku? Nebudete tomu věřit, ale říká, že jo a jmenuje se Timur! Že mě to hned nenapadlo! V Rusku dobré skutky, zadarmo a s úsměvem, vždycky přece dělal Timur a jeho parta...! |