11 Krasnojarsk

7.837 kilometr. 25. června sobota.

Po ránu objíždím Ačinsk po obchvatu, nepotřebuju do něj zajíždět. Už z dálky je to zatraceně průmyslové město, kouřící komíny, chladicí a jiné věže a před i za továrními komplexy obří haldy. Doslova umělé hory všude kolem.
Důležitější než Ačinsk je pro mě Krasnojarsk, protože tady hodlám zas jednou zkusit najít Internet a poslat další report z cesty. A zjistit, jak a jestli vůbec došly ty předešlé. Tentokrát mi to trvá déle než obvykle. Sice tu kdekdo tvrdí, že internetových klubů a kaváren je tu dost, ale nejdřív ze všech z nich narážím na poštovní centrum, kde mi ochotný starší vrátný se stalinským knírem a v maskáčové uniformě (jak jinak) říká, že ano, odtud je možné poslat všechno a všemi způsoby. Samozřejmě i E-mailem. Ale ne dneska. Je sobota!!!
Nakonec nacházím internetový klub v zadním dvoře jednoho z honosných domů na hlavní třídě. Ovšem ten dvůr a zejména průjezd do něj – večer bych se tu určitě bál. V pravém zadním rohu moderní kovové dveře, vchod do suterénu a hurá, vcházím do západního světa!!! Moderní a čisté vybavení, za pultíkem seriózní pán ve středních letech, přiděluje mi počítač v koutě prvního patra, na galerii. A potíže! Text ano, ale fotky jako přílohu to nenačítá. S pomocí onoho seriózního a ochotného šéfa to zkoušíme jinak a nakonec, vlastně náhodou, protože po několikerém zkoušení už se mi nechce znova a znova k fotkám dopisovat komentáře, přicházím na to, že chyba je v českém textovém doprovodu. Ruské počítače nevědí, co jsou české háčky a čárky – stačí nechat fotky bez názvů, nebo je značit pouze čísly a všechno funguje! Takže to dopadlo, ještě pár fotek na mostu přes Jenisej, když vyjíždím z města a už zas mířím dál.
Večeřím v bistru u silnice a když je zaplaceno a já na parkovišti startuju mašinu, vychází za mnou elegantně oděný pán, který se před tím pohyboval mezi hosty. Představuje se jako majitel a já, protože se mi bistro vyloženě líbilo, je na zdejší poměry vybudované nezvykle pěkně a v západním stylu, mu ho pochvaluju a dávám mu pohlednici z expedice s podpisem . Pan Kuzněcov je potěšen. Přeje mi „udáču“ (úspěch) a ať počkám, že mi ještě přinese něco na cestu. Dostávám sáček s dvěma nádhernými horkými trojúhelníky, plněnými masem, říká se tomu samsa. A dodává, ať prý se nezapomenu zastavit, až pojedu zpátky. Ale určitě a v jakoukoliv denní či noční dobu! Že bude rád, když ho navštívím.
Bylo by škoda, nechat takovou dobrotu vychladnout a teď, když už jsme se rozloučili, motor běží a mám natažené rukavice se to taky nehodí. Tak zastavuju za první zatáčkou a pouštím se do toho, i když jsem před chvílí v bistru dojedl. Jak říká jeden z mých kamarádů: „Lepší odstonat, než to nechat...“
Po asi dvě stě čtyřiceti kilometrech nepřetržité jízdy, tentokrát jsem potřeboval dohnat nějaké kilometry a tak jedu skoro bez přestávky, zajíždím s prázdnou nádrží k pumpě, tankuju a téměř hned nato dojíždím do města Kansk. Na okraji, na kopci, mě najednou padnou do oka známé zatravněné kopečky, jaké znám i z letišť u nás. Maskovaná sila pro vojenské stíhačky! Zpoza plotu a mezi těmi kopečky vykukují dvojité ocasy ruských tryskáčů a dole, pod kopcem, začíná předměstí Kansku paneláky pro důstojnictvo. Před nimi obrovský poutač, oznamující slávu sovětského letectva. Moc o tom nevím, ale řekl bych, že tady to vypadá na asi dost významné vojenské letiště!
Nebe je zatažené, všude kolem mokro a hlavně je už dost pozdě. Začíná se stmívat a tak rozhoduju, že tentokrát výjimečně přespím v nějaké „gostinici“. Jen tak pro upřesnění: „Gostinica“ není hostinec, jak by si Čech představoval, nýbrž ubytovna, takový levnější hotel. Hledáte-li hostinec, hospodu, musíte hledat „Restorán“!
Ptám se u benzínové pumpy mezi dřevěnými chaloupkami předměstí, ale starší místní chlapík, který tu tankuje s Žigulíkem, říká, že gostinica se tu dá najít jedině prý v centru města. Takže děkuju, vracím se na hlavní a mířím směrem do centra.
Od pumpařů se toho v Rusku moc nedovíte. Seděj dobře zamčení ve svých boudách, schovaní obvykle za neprůstřelným zrcadlovým sklem a jediným spojením s nimi je amplion, z kterého to chrchlá jako na nádraží, když oznamujou že „chychlýk che Vchetat pchyjýždí na chřechý cholej“. A teď si k tomu představte, že je to navíc v cizím jazyce, který jste posledních čtyřicet let nepoužívali. Kterému sice rozumíte, ale jen, když se mluví ne příliš rychle a hlavně zřetelně!
Na trase do centra mě předjíždí nějaký taxikář s Volhou. Nejdřív mě vyděsí, protože začne houkat, jako kdybych mu vjel do cesty, nebo měl upadlý zadní blatník. Ale vzápětí na to zjišťuju, že to bylo jen na pozdrav, protože z okénka přátelsky mává. Takže toho využívám, když ho vidím o kus dál stát při okraji ulice, říkám si, že ten by to mohl vědět a zastavuju. On hned napřaženou ruku. Že v Čechách byl a ať jedu za ním. Že mě před hotel zavede, samozřejmě bezplatně, dodává a říká, že mi ještě poradí, kde odstavit motocykl přes noc na hlídanou stojánku, což je dost důležité.
Všechno klaplo, motorku mi prý budou strážit jako oko v hlavě a tak mě od postele dělí už jen fronta pánů v oblecích před pultíkem recepce. Když na mě přichází řada, dovídám se, že samozřejmě možno a jestli chci něco levnějšího nebo dražšího – nejspíš si mě recepční ohodnotila podle špinavého obličeje za celý den na motorce. A podle hodně zablácené bundy Padana.
Jasně, levnější varianta bude to pravé! Za tři sta Rublů mám docela pěkňoučký pokoj s televizí, umyvadlem, zrcadlem a několika zásuvkami, kam se dá připojit i holicí strojek i počítač. Hlavně s počítačem tu mívám problémy. Jeho zástrčka má totiž silnější kolíky a tady ve spoustě případů mají zásuvky jen malé dírky. Taky tady, ačkoliv jsou v pokoji zásuvky tři, jen jedna z nich má ty větší.
Než vlezu do postele, musím aspoň přetáhnout fotky z Olympusu do počítače. Ale napsat tenhle den, na to už fakt nemám sílu. Dnešní etapa byla dost a já si jdu lehnout, na gruntovnější hygienu bude čas ráno – snad...

Dnes jsem po ruských silnicích ujel 480 km