![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
| exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
|
Info pro novináře, presskit.
|
||
![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: STADION S 27 třírychlostní prototyp - 1961 ŠKODA nákladní typ 706 R - do r. 1954 ZETOR 15 - traktor JAWA 500 OHC model 15 - 1953 PM 50 - Motorová plečka OPP Jarošov
Poslední aktualizace:
9.11.2026 J - JAWA-ČZ 125/150 - první kývačka 8.11.2026 Motocykly civilní - JAWA 90 Roadster 4.11.2026 F - FRAMO lehký nákladní typ V 501-2 |
|
Ohlédnutí do minulosti s R47
článek Petra Hošťálka o motocyklech BMW R47 pro Motor Journal
– jezdilo se ve svetru, teplákách a keckách, a jen s větrem ve vlasech. Dobovou úpravou starého bavoráka byla přední vidlice z kývačky osazená 19-palcovým kolem z péráka, jediné tehdy získatelné výfuky poskytla Jawa 500 OHC a pérácké kastlíky na nářadí a lékárničku byly na každé mašině nezbytná nutnost (i když v tomto případě netradičně umístěné)… Foto: Petr Kadaník
"Řidičák na motorku jsem si udělal v roce 1960, už v sedmnácti, se souhlasem rodičů to šlo. Až později mi došlo, že táta přinejmenším tušil, ne-li dobře věděl, že když není doma, proháním načerno jeho předválečnou čízu Speciálku kolem Liberce, a tak mi raději tu předčasnou autoškolu podepsal. Na první dovolenou jsem s ní vyrazil hned v den narozenin, kdy mi esenbák na dopravce řidičák vydal. Dostal jsem ho rovnou s pokutou a první dírkou, protože mě léta sledoval a stejně jako táta o mém ježdění věděl taky. První motocyklovou soutěž jsem jel hned za čtrnáct dní, pak ještě pár dalších, ale stopětasedma mi byla málo…"
Spolužák z vysoké a pozdější celoživotní kamarád Luboš to věděl, a tak mi tehdy půjčil na týden třipade kývačku, abych si ji zkusil. Jo, jela pěkně a na rozdíl od tátovy čízy měla k dobru čtyři kvalty a řazení nohou.
Byl jsem na ní s pár kluky na mašinách v Jizerkách, a když jsme seděli u limonád v rudolfovské České chalupě, venku najednou něco zabublalo a ztichlo, a pak vešel starej chlap, nejmíň pětatřicet, a sedl si k vedlejšímu prázdnému stolu. Koženou bundou na nás dojem neudělal, tehdy nebyla nic zvláštního. Ale než si dal kafe, položil před sebe na stůl přilbu a ty u nás ještě nebyly. Řeč jsme vedli o motorkách a já se zrovna šířil o tom, jak se vodí třiapůla a jak jede, když se najednou zvedl, přišel k nám a podal mi klíček i tu lehoučkou, italskou přilbu. „Nedá se to poslouchat. Běž zkusit bavora, abys hloupě nemluvil…“ a sedl si zpátky ke kafi. Vyšel jsem ven a tam stála er-pětka BMW. Vrchový půllitr z roku 1937, s nádherným vyleštěným motorem, jen vzadu ještě bez pérování. Startoval se nezvykle, napříč, ale po zamáčknutí bakelitového bošáku chytil „na první“ a pak jsem, než jsem jako raketa protáhnul ty dva kilometry zatáček nahoru na Bedřichovské sedlo, málem dvakrát vyletěl ze silnice. Vrátil jsem mu ho s posvátnou úctou a můžu říct, že jsem pak už nikdy v životě žádné zvláštní nadšení nad „červeným jawským plechem“ neprojevoval… Vrchový bavorák byl ale takřka nedostupné zboží. Ne že by nebyly, v Liberci a okolí jezdilo typů R 5, R 51, i R 66 poměrně dost, jenže fajnšmekři „věděli“, tak tyhle mašiny stály těžké peníze. Někdy i skoro tolik co nový Norton ES-2. Mým prvním se tak stal stařeček BMW R47 z roku 1926, pořízený za tehdy jen něco málo přes tisícovku. Trochu rozporuplný, protože datem narození sice velmi starý, leč na veteránských soutěžích tvrdě odmítaný: „…s touhle sportovní modernou nám sem nelez!“ Hned vzápětí jsem stejný kousek sehnal a doporučil i mému tehdejšímu příteli Petrovi, se kterým jsme od té chvíle jezdili na bavorácích a už na žádných dvoutaktech! Obě mašiny měly za sebou nezjistitelný počet předchozích majitelů, tak byly obě dost modernizované a předělané. Vpředu teleskopy z kývaček místo originálních vidlic s listovým pérem a obě také měly jiné nádrže. A zatímco já jezdil frajersky jen se sólo sedlem, Petr už měl nějaké amatérské, vzadu odpružené dvojsedlo. s typově stejným i podobně upraveným bavorákem R 47. Taky s předkem z kývačky a kolem z péráka, ale přes rám už se sedlovou nádrží a odpérovaným dvojsedlem, vzadu podepřeným dvěma teleskopy. Snímek z roku 1961 je pořízen v Liberci, Arbesově ulici. Foto Petr Hošťálek
Na pohled tyhle naše bavoráky nebyly žádné extra skvosty, do oné naleštěné er-pětky, kterou mě tehdy infikoval ten starej chlap na České chalupě, měly obě daleko. Ale jely, a jak!
Já už v té době o veteránech leccos věděl, tak mi rychle docházelo, jak moc vlastně byli v BMW před ostatní konkurencí. Motor byl čtvercový (Ø 68 x 68 mm), v roce 1926 už točil úctyhodných 4000 otáček a měl plně zakrytý ventilový rozvod, k čemuž se většina ostatních firem propracovala až o deset let později. A ta jednoduchost a domyšlenost! Motor s převodovkou spojovaly pouhé tři osmičky šrouby a celý agregát v rámu upevňovaly jen dva prostrčené svorníky, zároveň držící i stupačky, přičemž přední byl i úchytem sajdy, pokud ji stroj měl. Snad žádný jiný motocykl si nevystačil s takovým minimem spojovacího materiálu… Hlavní ale bylo, jak tyhle motorky chodily! Šly přes sto v hodině, čímž prakticky stačily všemu, co tehdy po silnicích i v rukách movitějších kamarádů jezdilo, o nějakých stopaďourech céčkách, byť v nových rámech, ani nemluvě. Spotřebou se od kývaček prakticky nelišily a navíc neměly problémy se sháněním a údržbou řetězů. Vyrazit s nimi z Liberce do Náchoda a Červeného Kostelce na chatu nebo si udělat výlet za děvčaty do Ostravy nebyl problém a ani nás nenapadlo, že bychom mohli nedojet. Jedinou komplikací sem tam bylo, že přestalo fungovat dobíjení. Zapalovací magdyno D2 mělo dvě kotvy. Spodní s přerušovačem pro zapalování a horní, hnanou přes mezikolečko, na dobíjení baterie a svícení. No a ten převod do rychla se měl každé dva tisíce kilometrů mazat, což nejspíš mnozí předchozí majitelé opomíjeli, tak bylo plovoucí pouzdérko v mezikolečku vyběhané. Stačilo při meziplynu rychle prásknout heftem a setrvačná síla kotvičky udělala své. Vůle mezi zoubky koleček se poskládaly a ozubení bleskovou změnu otáček nevydrželo – což se u lenivějších jednoválců nestávalo. Párkrát jsme se zkrátka vraceli domů se skomírajícími světly či potmě, naštěstí kotvy magnetů zapalovaly vždycky. Tady Petr Hošťálek seřizuje na dvorku čelisti nožní brzdy, působící zvnějšku na buben za převodovkou. Foto Petr Kadaník
Opravy, pokud už byly potřeba, se dělaly na koleně, a jak je z několika dochovaných fotografií zřejmé, i třeba na schodech v zahrádce – to jsme zrovna řešili sjeté a už prokluzující obložení spojky. Výhodou bylo, že když už člověk kupoval podobně starý stroj, obvykle k němu dostal i bednu
náhradních dílů, nezřídka i druhý „na součástky“, jen bez papírů… Rád vzpomínám, jak úžasně se s tímhle bavorákem jezdil motoskijering. V Liberci bývaly pořádné zimy se spoustou sněhu a do Jizerek silnice protahoval pluh na stojedenáctce nebo obrovském americkém Macku. Hlavně se ale nesolilo, a když už sypalo, tak jen pískem nebo škvárou. Nejvýš každých deset metrů jeden hod lopaty z náklaďáku napříč silnice… to se to jezdilo! |