Report - 01

"Druhé čínské motocyklové dobrodružství začíná..."

Ne, nemyslím si, že bych byl nějaký cestovatel. Sice jsem projel s motocyklem trasu z Českých Budějovic do Číny a pak se vydal po trase závodu Peking–Paříž, který se jel v roce 1907, ale to jsem absolvoval proto, protože to byl můj dlouholetý sen. Sen sběratele historických motocyklů, pro kterého první a dodnes nepřekonaný dálkový závod v historii motorismu znamenal výzvu. Chtěl jsem si dokázat, že jsem dost tvrdý na to, abych tu vzdálenost dokázal ujet stejně, jako to dokázali tehdejší jezdci.

Co jsem si předsevzal, jsem splnil. Za tři měsíce jsem projel Rakouskem, Slovenskem a Ukrajinou, objel severozápadní výběžek Kazachstanu a podle trati Transsibiřské magistrály skrz celou Sibiř dojel Ruskem až k Bajkalu.

Pak do Mongolska a přes poušť Gobi až na hranici s Čínou. Jen tu Čínu mi nebylo dovoleno pokořit vlastním motocyklem, ale to mi v té chvíli nepřipadalo podstatné. Z hraničního města Erenhotu je to do Pekingu pouhých sedm set kilometrů a ještě k tomu po rovné asfaltce, takže z motorkářského pohledu na svět ani nijak zvláštní zážitek. Protože mě přes hranice s motocyklem nepustili, dojel jsem ten úsek autobusem, abych mohl říci, že moje putování po stopách závodu Peking – Paříž skutečně začalo v Pekingu. Na proslulém náměstí Tianan men.

Od prvního června do jednatřicátého srpna 2005 jsem ujel téměř třicet tisíc kilometrů, než jsem zastavil s mým motocyklem a sajdkárem pod rozkročenou Eifelovkou. Přesto si myslím, že opravdový cestovatel nejsem.

Rád jezdím na motocyklu. Denně, v zimě i v létě. Ale cestování pro mě není drogou. Nemusím se vydávat každoročně do dalekých a nepoznaných krajů. Nic mě k tomu nenutí.
Jak to, že tedy hned rok na to odlétám znova do Číny, abych se vydal na další dálkovou cestu už jednou projetým asijským a evropským kontinentem?
Každé jaro se v Praze koná svátek všech vyznavačů jednostopých vozidel, výstava Motocykl. A já slíbil motorku, se kterou jsem svou loňskou expedici Peking-Paříž absolvoval, vystavit i se zbytky prachu a bláta na stánku Českých motocyklových novin. Jsem stálým spolupracovníkem redakce, tak mi to připadalo skoro jako povinnost. No a tam ji uviděli Číňani. Přesněji řečeno: technický ředitel čínské motocyklové firmy QINGQI, který se přijel, spolu se svou sekretářkou, stánek motocyklů Yuki okouknout.
Yuki je české prodejní jméno pro čínské motocykly, které si vymyslel a uvedl v život můj kamarád ing. Jiří Sudík, hlavní dovozce těchto motocyklů k nám. Krátce před tím, než jsem vyrážel na svou loňskou expedici, jsme mluvili o tom, že by bylo nejlepší, aby její poslední, čínskou, etapu zaštítil nějaký čínský podnik. Třebas právě QingQi Motors. Protože ti by jistě dovedli vyřešit problémy s povolením pohybovat se s vlastním motocyklem po Číně. Jenže k té debatě jsme se s Jirkou dostali příliš pozdě, já už měl vybraný a připravený motocykl docela jiné značky - Kawu W 650 se sajdou Velorex. Na jakékoliv změny už bylo pozdě.
Letos byla šance lepší. Technického ředitele QINGQI mnou absolvovaná cesta zaujala, zvlášť, když si po společné večeři prohlédl něco z fotografií, které jsem nafotil. Výsledkem byla předběžná dohoda, že čínský výrobce bude ochoten podpořit dálkovou jízdu, absolvovanou na motocyklu jejich výroby. Konkrétně na novince pro rok 2006, lehkém cestovně terénním enduru typu GY 200.
Při večeři jsem se od pana Cao Xinchenga mimo jiné dozvěděl, že v Číně se zatím motocykl jako sportovní nářadí moc nebere. Spíš jako prostředek pro denní dojíždění do práce. Že by se na něm daly překonávat opravdu dlouhé vzdálenosti, to se v podstatě nepředpokládá. A každý, kdo na něm dokáže ujet vzdálenost větší než pět set kilometrů, nebo například přejet poušť Gobi, je pokládán za hrdinu. Nebo za blázna.
„Vy jste obojí, už jen vzhledem k tomu, kolik vám je“, podotkl, a já mu to nijak moc nevymlouval, protože vím, že je to pravda...
Po asi dvou týdnech přišel první e-mail, kde se pravilo, že akce je v podstatě schválená, že na ni bude určité množství financí, do kterého bude nutné se vejít a že trasa by měla jít po stopách někdejší „hedvábné stezky“.
V té chvíli bylo jasné, že je to „hotové“, že následkem bude další cesta a to teď ať už chci, nebo ne. Člověk by zkrátka měl být na pozoru před přáními, která se mohou splnit...