Auta a motorky našich prapředků...

Původní článek Petra Hošťálka pro Truck Magazín (září 2009)

Obvykle vám, čtenářům Truck Magazínu, v této rubrice představuji některý z nákladních automobilů, se kterými jezdívali naši dědové. Dochované fotografie bývají většinou černobílé, nanejvýš tak trochu zažloutlé. V dnešním pokračování naší historické rubriky je ale všechno jinak. Ačkoliv vozidla, která si představíme tentokrát, jsou ještě o nějakou tu generaci starší, fotografie jsou současné a tedy samozřejmě barevné, ba dokonce digitální. Měl jsem totiž štěstí osobně stát na startu akce, kde zúčastněné automobily ještě měly dřevěná loukoťová kola, motocykly byly poháněné výhradně řemenem a večer místo halogenových žárovek svítily pouze zažloutlé plamínky karbidových svítilen. Bylo to nádherné. A tak mi nedá, abych se s vámi o tyto zážitky nepodělil…

Sraz třetího ročníku akce, nazvané „Loukotě a řemeny 2009“, byl v Jičíně v kempu Rumcajz, který stojí v místech někdejšího depa závodních strojů z dob Ceny Prachovských skal. A už v proposicích stálo, že páteční první etapa bude noční, takže všichni si mají vzít karbid s sebou!
Pro ty, kteří jsou tak mladí, že o tom neví už ani z doslechu, pár slov o tom, proč karbid s sebou a co to vlastně je acetylenové osvětlení:
Někde na příhodném místě vozidla, kupříkladu na stupačce mezi blatníky, jest upevněn vyvíječ plynu. U motocyklu nacházeti se může na řidítkách, eventuelně někde na rámu. Tento vyvíječ jest obvykle umně vypracovanou dvoudílnou nádobkou z mosazi, do jejíž spodní poloviny vkládá se něco kousků sloučeniny, zvané karbid vápníku, horní polovina pak se plní vodou, jíž je následně na karbid kapati.
Pokud tato stať někomu něco připomíná, tak správně! Zde je původ onoho známého okřídleného rčení „kape mu na karbid“…
Rychlost kapání reguluje se přiměřeně otočnou jehlou a následně vznikající acetylen se vede hadičkou do lampy. Otočme tedy jehlou, aby voda začala kapat, začuchejme v otevřené lampě, zda plyn je již cítit a pokud ano, škrtněme sirkou…

Je páteční večer, pomalu se začíná stmívat a tak je načase zapálit karbidové lampy.
Pan Jiří Hořice z Brna s Arielem ročník 1916 byl nejsilnějším motocyklem soutěže. Dvouválcový motor do V má obsah 700 ccm a továrna Ariel jej kupovala od firmy Abingdon King Dick, známé především výrobou velmi kvalitního nářadí. Také tento Hořiceho Ariel je ve zcela původním nerestaurovaném stavu a chodí jako hodinky, jen v závěru jízdy si jeho majitel lehce postěžoval, že pro tento ďábelský aparát bylo tempo jičínské jízdy vražedně pomalé!!!

Kupodivu nikdo se nevzňal ani neohořel! Všechny lucerny se poslušně rozzářily a tak cesta setmělými ulicemi Jičína, zastavení v zámeckém parku i následný dojezd na diváky přeplněné náměstí měly neopakovatelnou atmosféru. Ta byla dotažena dobovým oblečením posádek vozidel a nakonec korunována nočním individuálním i skupinovým fotografováním.

Dobrou polovinu zpáteční cesty jsem už ovšem jel potmě. Fotografování na náměstí se protáhlo a karbid došel. Chemický proces se zastavil, acetylenový plamínek za čočkou reflektoru zhasl a na dně vyvíječe zbyla jen prozaická hromádka mokrého bílého vápna. Leč jičínští policisté jsou na takovouto situaci přivyklí, neboť akce je pořádána již třetím rokem. Dbají tudíž, aby šílené moderní vozy vzdávaly historickým staříkům nejen patřičnou úctu, ale i na setmělých křižovatkách přednost. A tak se mi dostávalo jen vlídného pokynutí žádaným směrem…

První automobil proslulé americké značky Oldsmobil byl jednoválec a neměl volant! Říkalo se mu "Curved Dash" podle toho, že se řídil zahnutou pákou uprostřed vozu. Nádherně a hlavně spolehlivě bafající stroj vyrobený v roce 1904 byl nejstarším vozidlem soutěže a je jedním z pouhých dvou v Rakousku existujících exemplářů. Tady zachycen v šíleném tempu, jak ostatně dokumentuje výraz jeho řidiče i výrazy přihlížejících diváků!

Partnerka majitele Olsmobilu Curved Dash pana Franze Hoffera v elegantním dobovém oblečení, tady ovšem přistižena, jak pro objektiv pózuje před docela jiným, dokonce konkurenčním vozem! Sice také americkým a jednoválcovým, ale značky Brush z roku 1909, patřícím jednomu z hlavních organizátorů jičínské akce, panu Michalu Geislerovi z Nové Paky.

Ze Slovenska přijel tento efektně bíle lakovaný vůz E-M-F Thirty z roku 1912. Kromě karbidových reflektorů byl po obou stranách vybaven pozičními petrolejovými svítilnami, samozřejmě funkčními. Jeho majitel, pan Pavol Skála z Bratislavy, s sebou pro všechny přivezl pozvání na příští Concours d´Elegance, přehlídku automobilové krásy, která se každoročně koná v Piešťanech pod názvem Piešťanské Zlaté stuhy…

Legendární černý Ford model T z roku 1914, pana Krejčíka z Poděbrad. O tomto voze, přezdívaném „plechová Lízinka“, se často právem tvrdí, že postavil Ameriku na kola. Je to třiapůllitrový spodový čtyřválec, sešroubovaný do jednoho bloku s dvourychlostní planetovou převodovkou. Nemá spojku, rozjíždí se citlivým sešlápnutím pedálu buď jedničky, nebo rovnou dvojky. Zpátečka se řadí posunutím páky ruční brzdy dopředu. Díky tomuhle řešení se vůz při troše zručnosti dal snadno rozhoupat dopředu a dozadu, takže se téměř vždy dokázal vlastní pomocí dostat z bláta cest amerického venkova začátku století…

Fordky modelu T byly nejvíce zastoupenými vozy jičínské jízdy. Nakonec není divu, vždyť to byly nejmasověji produkované automobily na světě, jejichž počet vyrobených kusů překonal až „brouk“ Volkswagen, který na to ale potřeboval víc než dvojnásobnou dobu.
Se třísedadlovou verzí z roku 1911 přijel pan Milan Baše z Jaroměře. Jeho perfektně zrestaurovaný exemplář pochází ze slunné Kalifornie – což je ostatně zřejmé i z původní espézetky!

V Detroitu se ovšem nevyráběly jen Fordky. Bylo zde automobilek víc a jednou z nich byla i firma Maxwell. Její čtyřválcový model z roku 1910 měl bloky válců lité po dvou a zvláštností byl dvoudílný chladič, jehož horní díl sloužil jako zásobník vody. Setrvačník motoru byl hned za chladičem, na předním konci klikového hřídele. Převodovka byla mazána náplní vazelíny a brzdy zadních kol byly vnější, pásové. Také tento vůz měl kromě hlavních karbidových světlometů ještě poziční petrolejové lampy a jeho řidičkou byla krásná paní Věra Geislerová, doprovázená svými dětmi v dobovém ustrojení.

Renault, vyrobený v roce 1914, to ke startu neměl daleko. Je z domácího, jičínského, klubu a přijel jej předvést pan Jan Zápotocký.
Konstrukční zvláštností vozů Renault byly chladiče, umístěné až za typickou, svažující se kapotou (tohoto řešení se firma držela dokonce ještě i po roce 1920!). Proutěný koš na hole a deštníky, montovaný po levém boku vozu, byl v té době častým doplňkovým příslušenstvím.

Jako skutečný „kočkolap“ by se dal charakterizovat tento sportovní Chenard & Walcker, vyrobený v roce 1912. Nízký a dlouhý, s oválným chladičem a v krásné barevné kombinaci červené s leštěnými mosaznými doplňky. Předvést ho v plné kráse přijel Pavel Beran z Lanškrouna.

Jediným zastoupeným českým vozidlem byla Praga Alfa z roku 1913 pana Duchače ze Semil. Jak je možné přesvědčit se z této fotografie, byla Pragovka ve své době vozidlem až nadčasově moderním! Srovnejte její tvary s archaicky vypadajícím Renaultem v pozadí – a to je onen Renault o rok novější…

Jednoválcový Ariel 1915 pana Stuchlíka z Nového Bydžova. Je pozoruhodný svým unikátním proutěným sidecarem, samozřejmě po anglicku montovaným na levé straně. Tento stroj nakonec jízdu nedokončil pro zadřený motor, jak je podrobněji popsáno v textu…

Půvabná Lucie Geislerová v plném tempu za řidítky neméně půvabného anglického motocyklu Triumph Junior z roku 1920. Tento stroj byl nejlehčím typem firmy a na rozdíl od ostatních motocyklů Triumph měl dvoutaktní motor s vnějším setrvačníkem.

Ač slečna Lucie se stala majitelkou řidičského průkazu teprve nedávno, svůj poněkud vzpouzející se motorový stroj ovládala s nekonečnou trpělivostí a pochopením pro jeho vrtochy. Bohužel, v závěru sobotní jízdy byla postižena nepříjemnou poruchou – prasklým řemenem…

S "pětistovkou" Rover z roku 1916 přijel pan Lubomír Kuřina z Vracova. Anglický motocykl, dá se říci již klasické koncepce, má převodovku s obvyklým našlapováním „kickstarterem“ (tedy „nakopávačkou“), poněkud nezvyklé je jen ovládání spojky levou nohou.

Naprosto unikátním strojem, pocházejícím až z daleké Tasmánie, byl Bilyard & King 1919 ve zcela původním stavu. Přijel s ním pan Bronislav Trusík ze Žeravice a kromě jednoho vytřeseného šroubku u nádrže a jednoho vytřeseného šroubku u krytu primérního řetězu s ním absolvoval třídenní ježdění bez problémů.
Stroj byl vyroben v Habartu a tasmánský výrobce pro něj nakupoval motory z Anglie, od firmy Triumph. Karbidové osvětlení je od firmy Lucas.

Anglické dvouválcové motocykly Douglas 2¾ HP byly v Jičíně početně zastoupeny nejvíc. Přijeli s nimi domácí borci, pánové Horčička a Kučera.

Rychlý team Douglasů doplnil se zpožděním ještě pan Jaroslav Klouda z Plaňan u Kutné Hory, který se dostavil až k absolvování poslední etapy v neděli dopoledne. Měl ovšem pro svou pozdní účast pádný důvod: v sobotu se svým strojem z roku 1922 absolvoval stíhací závod motocyklů na klopené oválné dráze v Plzni, kde jeho Douglas získal zaslouženě jedno z míst na stupních vítězů.

Sobota začala dopolední výstavou před Jičínskou bránou. Přijelo několik dalších historických vozidel a dobrovolní hasiči si nedali ujít příležitost a předvedli, jak dovedou stříkat z dřevěných, červeně natřených, stříkaček, lesknoucích se naleštěnou mosazí. Pak následoval obřad startování motorů a v poledních hodinách se konečně stroje vymanily z těsného obležení stovek diváků, aby se vydaly na jízdu, směřující s několika zastávkami k hradu Pecka, který kdysi vyženil český pán Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Dvěma z motocyklů se ale dosáhnout Pecky vlastní silou nepodařilo. U Triumphu Junior se jeho krásné jezdkyni pouze přetrhl řemen, zato jednoválcový anglický Ariel z roku 1915, opatřený proutěným sidecarem, dopadl podstatně hůř. Jezdcem příliš seškrcené mazání, aby ze stroje neukapával olej, bylo příčinou zadření motoru. Jak řekl majitel druhého zúčastněného Arielu, těžkého dvouválce, který trať absolvoval bez jakýchkoliv problémů: „S takovýmhle strojem nemůžeš brát ohledy na stranu zelených! Jak z mašiny nekape olej, tak ho tam prostě není dost a to si piš, že motor zničíš!“

Kupodivu většině vozidel nedělala problém jízda do kopce, to s kopce bylo hůř! Slabinou vozidel té doby ani tak není síla motorů, nedostatečné jsou spíše brzdy, většinou jen na zadní kola. Kdysi stačily, v dnešním provozu už je to horší…

Poslední etapa se jela v neděli dopoledne, pořadatelé měli připraveno překvapení v podobě návštěvy obřího lomu na sklopísek, kam měl dojezd klub vozidel vojenské techniky. Takže byla možnost svézt se v některé z legend jako byly vétřieska, osmsetpětka, obojživelný gazík nebo americký džíp.

Po obědě pak už následovalo jen rozdání pamětních kovových plaket, fotografií z pátečního večerního fotografování a rozloučení.
Loukotě a řemeny v Jičíně jsou akcí zcela mimořádnou, tak trošku duchem připomínající kultovní anglický závod nejstarších vozidel, který se každoročně jezdí na trati London-Brighton. I v Jičíně nestojí o repliky či plagiáty a zúčastnit se mohou výhradně jen automobily do roku výroby 1918, nebo motocykly poháněné řemenem. Letos bylo přihlášeno patnáct motocyklů a dvanáct automobilů – a bylo opravdu na co koukat! O pocitu některý z těchto aparátů řídit ani nemluvě!

Já si tenhle historií dýchající víkend užil v sedle dvoutaktní dékávky z roku 1925, kde bylo za jízdy potřeba pravou rukou ovládat páčky dvou šoupátek karburátoru a levou rukou před každým kopcem šmátrat pod nádrží a měnit nastavení jehlové hlavní trysky. To nemluvím o nutnosti s kopce brzdit i očima! Stálo to ovšem za to…