ARIEL - klubový pohár

Článek o putovním poháru předválečného Českobudějovického Ariel Klubu, věnovaném firmou Ariel Works Ltd., Birmingham, England, pro časopis Motor Journal.

O jižních Čechách se vždycky tradovalo, že to byl kraj sice pěkný, ale chudý.
Když jsem se kolem roku 1976 do Českých Budějovic přestěhoval ze severu, myslel jsem si to taky. V kdysi bohatém sudetském Liberci jsem si, co se týče veteránů, zmlsaně vybíral. Sbíral jsem vrchové bavoráky, dvoutakty srdečně nenáviděl a po zkušenostech s dvouválcovou bésou a dvěma ručkami mi anglán nesměl do domu. Dokonce ani vrchový ne.
Arielisté mi to stěží prominou, ale ležatého čtyřventila jsem dal pryč jen proto, že měl zadní brzdu na levou nohu a když jsem v Dolánkách u Turnova dostal za párek králíků dva pojízdné red huntery, nestály mi ani za bližší pohled. Ještě ten den jsem je vyměnil za pár náhradních dílů na BMW.

A tak mě dost překvapilo, když jsem časem zjistil, že jižní Čechy byly dost bohaté na to, aby v Budějovicích kromě dvou autoklubů existovaly ještě i tři kluby motocyklové!
Kromě BSA a Jawa Clubu tu byl také Ariel Club České Budějovice. Měl nejen početnou řádku členů a členek, ale dokonce i vlastní klubovou chatu v Holubově pod Kletí. Kromě společných výletů klub pořádal každoročně svou hlavní akci - motocyklovou soutěžní jízdu na trati České Budějovice – Linz.

To jsem ovšem nevěděl až do chvíle, kdy se mi, koncem léta roku 2010, ozvala paní, která mi sdělila, že s mužem navštívili Jihočeské motocyklové museum. Prý se jim tam moc líbilo - dokonce i jí!
A pak se mě zeptala, jestli bych se neurazil, kdyby mi do musea něco věnovali?
Její muž má prý po svém otci, který onen arielský závod vyhrál třikrát po sobě, ten putovní pohár. Vždycky před vánoci ho růžovou vatičkou leští, až je dočista stříbrný, ale to víte, za rok každá sláva ztratí svůj původní lesk…

No, neurazil jsem se, samozřejmě.
Domluvil jsem si s nimi schůzku v jejich jihočeském letním bytě a tam, při kafi a s nádherným pohárem na stole před sebou, poslouchal, jak táta jejího muže, Karel Koch, měl někdy po třicátém roce se svým bratrem Ottou v Českých Budějovicích obchod s dílnou, kde prodávali a opravovali motorky, než později přesídlili do Prahy.

Kromě poháru bylo prý po tátovi doma ještě asi třicet různých plaket z předválečných závodů a soutěží. Jenže asi před rokem a půl, když byli Kochovi v létě na chalupě, někdo jim pražský byt vyloupil a plakety zmizely.
Pohár naštěstí ne a tak prý mu bude u mě v museu líp.

Co dodat? Pohár už má své místo v expozici vedle půllitra Ariela z roku 1929, z čehož je, páni arielisté, vidno, že už jsem poněkud zmoudřel a dnes se v uctivosti skláním nejen před německy precisními setinkami milimetrů, ale i před anglickými Whitworthy, palci a librami…

Petr Hošťálek

********************************************************************

... a ještě pár dobových arielských fotografií z jihočeského regionu: