MACK nákladní dvounápravové sklápěčky

Původní článek pro Truck Magazin (únor 2010) od Petra Hošťálka.

Dvounápravové sklápěcí vozy Mack

Obrovský průmyslový rozmach, který v Americe nastoupil po roce 1900, znamenal budování nových dolů na těžbu surovin, nových továrních komplexů na jejich zpracování a nových vodních, železničních a silničních staveb. To vše začalo vyžadovat zemní práce v do té doby nepředstavitelném měřítku.

Najednou šlo u přepravovaného materiálu nejen o jeho objem, ale i o to, jak ho co nejrychleji naložit, převézt a složit. Téměř ze dne na den přestaly stačit party kopáčů s ručním nářadím a potahové vozy s koňským zápřahem. Lidská i koňská síla začaly být málo, chtělo to parní nebo motorová rypadla, mechanické nakladače, ale ze všeho nejvíc speciální nákladní auta. S příchodem nového století se objevily sklápěčky!

Firma Mack představila svůj mechanicky vyklápěný dvoutunový náklaďák už v roce 1915. Zatím se jeho korba dala vysypávat jen dozadu, zvedala ji dvě ocelová lanka, vedená přes kladky za řidičskou kabinou, ale o pár let později už tu byly nejen univerzální sklápěčky třístranné, ale i dumpcary. Speciální jednoúčelové vozy se svařovanými ocelovými vanami, použitelné pod stavebními nebo důlními bagry.

Američané konstruovali svou techniku odjakživa trochu jinak, než byl zvyklý „starý evropský kontinent“. Byli především praktici. Míň lpěli na konvencích a módních konstrukčních trendech, prvořadý byl účel.
Že už dávno jezdí celý svět na pneumatikách? Co na tom!
„Chlapi v dolech na sklápěčky nakládají tolik, že to vzadu žádná pneumatika nevydrží. A jejich šéf by samozřejmě uvítal, kdyby nakládali ještě víc. Tak dejte pneumatiky jen na přední kola a vzadu nechte plné oráfování, to ten problém vyřeší!“
Mnohé sklápěcí Macky tak opouštěly fabriku na plných gumách ještě i v roce 1934…

Podobně tomu bylo i s kardanem a zadní osou. Čím větší nárok na přenos síly od motoru, tím byl kardan i jeho klouby choulostivější. O hrušce a talíři ani nemluvě. Vylámané zuby v zadku, to bývala noční můra spousty šoférů dvacátých let.
„Nechte diferenciál napevno v rámu! Poloosy tím vyjdou krátké a místo kloubového kardanu bude pro spojení s převodovkou stačit krátký a lehký spojovací hřídel. Sílu na zadní osu dostanete nejjednodušeji přes pořádné válečkové řetězy a o krouťák se postará poměr mezi malým řetězovými kolečky na koncích poloos a velkými věnci vedle zadních kol!“
A celá Evropa zírá, jak se v Americe vyrábějí auta s řetězovým pohonem ještě i v roce 1947…

Na tak obrovském kontinentu, jakým naše Amerika je, máme samozřejmě spousta oblastí, kde zrovna moc neprší. Tak na co kabinu?
„Ten auťák je přece na práci! S ním nikdo nepojede ve smokingu ani do divadla, ani na výlet. A na stavbě dvířka nebo stahovací okna nikdo nepotřebuje. Ať je šofér rád, že má nad hlavou štít proti šutrům, padajícím z bagru. Ten mu musí vystačit i v dešti!“ Sklápěčky Mack se tak mohly chlubit opravdu jen minimálním pohodlím pro řidiče. Pokud zadní stěna budky přecházela do archaicky vypadající kočárové stříšky a vůz měl dokonce i čelní sklo, už se to považovalo za luxus…

Možná, že technická řešení téhle firmy občas vypadala zastarale a ve srovnání s třeba německými náklaďáky primitivně. Jenže Macky jezdily a dřely v dolech, probourávaly horské průsmyky, stavěly Panamský průplav i aljašskou highway, prostě pracovaly v drsných podmínkách amerického „divokého západu“. V podmínkách tak tvrdých, že s evropskými neměly srovnání a žádný tehdejší evropský náklaďák by je nevydržel. Jestliže se třícípá hvězda Mercedesu dala pokládat za symbol konstrukčního vývoje a preciznosti, pak maskot na chladiči Macka jednoznačně značil buldočí neústupnost a výdrž. A té dávali Američané přednost…