JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.

 vyhledávání:

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
Š
T
U
V
W
Z

Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


BRUTAROVÁ Jaroslava


Nikdy v životě mě nenapadlo, že přítomnost, která uplyne a bude nahrazena něčím novým, se jednou pro někoho stane zajímavou historií. Přesvědčuje mě o tom nejen dlouholetý kamarád Petr Hošťálek, ale i dotazy a zájem některých známých o moje vyprávění a vzpomínky.
Kromě toho - hodně mých přátel už mezi námi není, já zapomínám, tak proč nevyužít dlouhé zimní večery k popovídání…

Petr Hošťálek:
Jarko, my dva se známe už opravdu hodně dlouho. Ale kam až pamatuji, pokaždé, když jsem se zvědavě ptal na něco ze tvých úctyhodných motoristických zážitků, vždycky jsi říkala „Měla jsem být kluk…“

Narodila jsem se 28. 6. 1933, jméno dostala po otci a svátek slavím celý život 27. dubna.
Rodiče chtěli kluka, můj příchod byl asi trochu zklamáním. Otec Jaroslav Brutar byl strojní sazeč, od mládí jezdil na kole, ale hned, jak to výdělek dovolil, koupil si motocykl B.S.A.
Jak bylo tehdy zvykem, samozřejmě půllitr...
maminka v roce 1927 Jeden z jeho známých motocyklistů měl sestru, Boženu. S tou se seznámil a někdy po roce 1930 se vzali. Matka vzpomínala obzvlášť na pozdější motocykl Indian, který na společných výletech někdy řídila.
Otec měl pořád touhu zlepšovat, tvořit něco nového, v zaměstnání mu to ale působilo potíže. Pro nadřízené ty jeho „zlepšováky“ znamenaly obvykle starosti navíc, tak když se propouštělo, byl vždy první, kdo dostal „pytel“, jak se tehdy výpovědi říkalo. Vydělával, jak to šlo. Prodejem polévkového koření po domech, pomáhal matce, která doma šila pro konfekci zástěry, trenýrky a podobné, byl pyšný na to, že s dědečkem Hartmanem pokrýval střechu paláce Dopravních podniků.
Byla jsem první dítě, za 4 roky přišel František, který po několika dnech života zemřel, v roce 1941 se narodila Hana, jméno dostala po paní Haně Benešové. V roce 1944 se ještě narodila Eva, jméno dostala proto, že je krátké. Rodiče si přáli kluka, ale ztrátu Františka nikdy nepřipomínali.
... a takhle táta svoje strojky Gumpressa vyráběl, podomácku, v improvizované dílničce.
Petr Hošťálek:
Vzpomínám, jak občas přišla řeč na Tvého tátu, hlavně na jeho šikovnost. Ty jsi jednou prohlásila, že on uměl udělat všechno a dobře, čehož dokladem jsi byla nejen Ty, ale i jeho slavná koupelnová kamna…
012 Když mi bylo něco přes rok, koupili rodiče nedostavěný domek v Radotíně. Dvě místnosti do ulice, za nimi chodba. Pralo i koupalo se v kůlně na dvoře, kde byl zazděný měděný kotel a vana z pozinkovaného plechu.
Táta pořád něco kutil.
V domku byl nevyužitý konec chodby, otec tam chtěl koupelnu, matka prádelnu. Umím si představit, že o tom debatovali dost vzrušeně, až nakonec matka navrhla „tak tam, Jaroušku, uděláme koupelno-prádelnu“!
Tátův první schematický nákres koupelno-prádelnového kotle Bylo to osudové. Otec vymyslel koupelno-prádelnová kamna a založil na jejich výrobu malou firmičku.
Prvnímu realizovanému kusu předcházela řada náčrtů...
Kamna Brutar nechal táta patentovat snad v deseti státech Evropy, vymyslel a ze silného plechu si vypiloval vlastní logo a začal první, stříbřenkou zářící, koupelno-prádelnové kotle vozit zákazníkům na káře až do domu. Snažil se a já mu, to mi bylo asi sedm, pomáhala.
Vypadalo to, že se podnik začal docela slibně rozbíhat. Logo Brutar Radotín bylo odvozené z tátova podpisu - vyrobil si ho, samozřejmě, sám…
Samozřejmě to skončilo s příchodem druhé světové války. Její větší část táta prožil jako totálně nasazený v továrně, ale začal si přivydělávat výrobou bižuterie z broskvových pecek.
Dokázal okupanty přesvědčit, že i za války si žena zaslouží ozdoby a broskvové pecky, to byl odpad z odpadu. Někdy v roce 1944 na to dostal živnostenský list… Ruční vybrušování dámských broží z pecek. Pohled do tátovy příkladně uspořádané a vždy v pořádku držené manufaktury na bižuterii z pecek...
Petr Hošťálek:
Jak to bylo s tátou a jeho, už známou, firmou „Brutar Radotín“ po válce?
Po roce 1945 se táta ke svým koupelno-prádelnovým kamnům vrátil. Dokázal nějak v té době obstarat příděly materiálu a výrobní zařízení měl v podnicích, které pro něj pracovaly.
Je to neuvěřitelné, ale hotová kamna rozvážel zákazníkům osobně! Na menší vzdálenost na káře, občas jsem mu pomáhala tlačit, jindy ve vleku za kolem.
Jednou dokonce šlapal z Radotína až do Liberce! Táta měl své balonové kolo doslova jako tahač dálkového návěsu – to se psal rok 1947 a kotel „Brutar“ už byl krásně smaltovaný!
V době největšího rozvoje firmy měl pronajatý bývalý taneční sál v Radotíně, zaměstnával sekretářku, účetního, skladníka a ještě jednoho až dva dělniky. Když ho v roce 1953 znárodnili, měli mu nejvíc za zlé, že vykořisťoval dělníky národních podniků, ve kterých nechával vyrábět díly svých kamen. Před vánoci za to dostal povolávací rozkaz k PTP…
Ale zpátky k mému dětství. Kolem táty, který pořád něco vyráběl, jsem se motala odmalička. Tu jsem mu něco podržela, tu podala a on mě učil držet kladivo a pilník v ruce od nejútlejšího věku. Co si pamatuji na celý život, jak dával pozor a zdůrazňoval, abych si zvykla pracovat tak, abych se nikdy nezranila. Nedloubla se šroubovákem do dlaně nebo do prstů. A abych při práci na cirkulárce či brusce vždycky stála mimo rovinu kotouče…
V září 1939 jsem začala chodit do obecné školy v Radotíně. Měla jsem vždy volný přístup do otcovy knihovny, kromě jiného tam byly v krásných plátěných deskách Dumasovi Tři mušketýři i jeho následující romány, celkem osm svazků A4! A také Palackého Dějiny národa českého, romány Julia Vernea, trochu skromnější byli Neruda, Šmilovský, Arbes, nebo Karolina Světlá. To všechno vycházelo na pokračování, desky se kupovaly nakonec.
Měla jsem období, kdy jsem milovala Jiřího Trosku, jindy Jacka Londona. Jsem od mládí ateista, rodiče mě naučili, že se nelže a dodržuje dané slovo. Všechna ostatní pravidla jsem našla v četbě, brzo jsem začala věřit, že to, jak se chovám k ostatním se mi vrátí.
Dnes mohu říci, že se mi slušnost a vstřícnost opravdu většinou vrátila…
Petr Hošťálek:
Tohle povídání je, Jarko, myšleno především pro časopis Motor Journal, jehož všichni čtenáři jsou samozřejmě patřičně infikovaní motorismem. Takže je nasnadě otázka jednoduchá, ale ze všech nejdůležitější:
Kdy Ti, poprvé, zavoněl benzín?
Rodinný „beďar“ Praga 500 BD musel samozřejmě mít sajdkár. Byl na levé straně a lodičku měl od ČZ 500… První zkušenosti s motocyklem jsem získala kolem dvaapadesátého roku. Bydleli jsme na konci Radotína, ve slepé ulici, byla nás parta dětí ve věku tak kolem sedmi let. Táta měl tehdy Pragu BD se sidecarem, kterou nám půjčoval. Společně jsme beďara vytlačili na konec ulice, všichni nalezli, já samozřejmě řídila, a s kopce sjeli dolů. A zase znova nahoru, dolů…
Tak od čtrnácti let už mi otec ochotně půjčoval všechna vozidla, která se u nás doma vystřídala. Začínala jsem na motokole Saxonette, s motorkem v zadním kole a na ČZ 98 se šlapkami. Pak následoval Indian se sidecarem, ve smetanovém laku, se dvěma reflektory a krásnými obtisky indiánů na nádrži a sidecaru.
Indian byl krásný, pamatuju na smaltovanou plaketu Autoklubu RČS vprostřed mezi reflektory. Tady už jsem ho zkoušela sama, nejdřív na louce, pak kratší cesty okolo Radotína, to už mi bylo sedmnáct.
Tátův „litr“ Aero – fotka z roku asi 1946. Táta měl hned po válce „litra“ aerovku, čtyřsice, takže aerovky mám tím pádem nejspíš v genech.
Ale první auto, které jsem řídila sama, byla naše dodávka DKW, pamatuji, že měla sedmnáctipalcové pneumatiky!
Na téhle fotografii je s maminkou...
Petr Hošťálek:
Jarko, a co škola?
V září 1939 jsem začala chodit do obecné školy v Radotíně. Měla jsem vždy volný přístup do otcovy knihovny, kromě jiného tam byly v krásných plátěných deskách Dumasovi Tři mušketýři i jeho následující romány, celkem osm svazků A4! A také Palackého Dějiny národa českého, romány Julia Vernea, trochu skromnější byli Neruda, Šmilovský, Arbes, nebo Karolina Světlá. To všechno vycházelo na pokračování, desky se kupovaly nakonec.
Měla jsem období, kdy jsem milovala Jiřího Trosku, jindy Jacka Londona.
Měšťanku jsem dokončila v roce 1948.
Jako dcera živnostníka jsem ale neměla šanci na další vzdělání. Nevím, kdo přišel na myšlenku, abych se šla učit strojním zámečníkem. To bylo tehdy v modě, vylepšila jsem si tak kádrový posudek a v roce 1949 jsem složila zkoušku na Průmyslovou školu strojnickou v Praze na Smíchově. Maturovala jsem v roce 1953, krátce po tom, co tátu znárodnili.
Jsem od mládí ateista, rodiče mě naučili, že se nelže a dodržuje dané slovo. Všechna ostatní pravidla jsem našla v četbě, brzo jsem začala věřit, že to, jak se chovám k ostatním se mi vrátí.
Dnes mohu říci, že se mi slušnost a vstřícnost opravdu většinou vrátila…
René Elstner v době, kdy absolvoval se svým otcem F. A. Elstnerem a jeho druhou ženou průjezd napříč západní Afrikou a Saharou v novém voze Aero-Minor. V době učení jsem dostala poukaz na zimní rekreaci na Kralickém Sněžníku. Zásobování horských chat tehdy obstarávali nosiči, ale na Sněžníku měli ještě pomocníka, pásový motocykl NSU. Jezdil s ním modroký blonďáček, byl tam něco mezi hostem a holkou (klukem) pro všechno, byl to René Elstner. K přečtení mi půjčil rukopis svého otce, myslím že to bylo Evropan se vrací.
Až po hodně letech jsem si uvědomila, že v době, kdy nastoupila k moci KSČ, tam byl prostě uklizený z Prahy.
Petr Hošťálek:
Zakázané ovoce v podobě oťukávání řidítek a prvního volantu už jsme v předchozí otázce ochutnali.
Kdy jsi ale směla poprvé vyrazit na silnici legálně?
Start Zimní soutěže v roce 1954 - ta byla moje první a absolvovala jsem ji zatím ještě v sajdkáru, s jezdcem Tláškem. Řidičský průkaz jsem získala ještě dřív, než mi bylo osmnáct. Otec se za mě zaručil, tehdy to bylo možné. Po maturitě jsem nastoupila na umístěnku do konstrukce přípravků národního podniku PAL v Radotíně, kde bylo jádro Automotoklubu Svazarmu Praha - jih, nebo jak se to tehdy jmenovalo. Okamžitě jsem se stala členkou.
Naši tehdejší konkurenti, zároveň ale sportovní kamarádi – soutěžní družstvo vojáků z Ústředního domu armády ÚDA Praha na khaki soutěžních pérácích. Ten hezký mladíček na fotce vpravo byl Saša Klimt.

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text