Po cestě hedvábí - 8.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (červen 2007) od Petra Hošťálka.

Okamžik, kdy jsem projel čínskou celnicí a ocitl se na území Kazachstánu, byl pro mě obrovskou úlevou. Na kazašské celnici se sice divili, jak to, že mám dva pasy a hodně dlouho zkoumali, jestli nejsou falešné a jestli se to vlastně smí, ale pak mě odmávli. Konečně zas mám v rukou řidítka svého motocyklu, silnice přede mnou ubíhá a od téhle chvíle už je veškeré rozhodování výhradně jen na mně. Už jsem měl být dávno v cíli a doma. A tak za to opravdu pořádně beru. Alespoň zčásti bych zdržení, nabrané čekáním na čínské hranici, rád dohnal.

Do prvního kazachstánského města má být podle mapy něco kolem sto osmdesáti kilometrů. To město se jmenuje Učaral a já se sem opravdu těším. Proč? No na chleba! Celou dobu, co jsme hodovali v Číně, jsem chleba neměl. Pečiva umí dělat Číňané spoustu. Samozřejmě dobrého. Jenže chleba, ten klasický, trochu nakyslý, tak jak jsme na něj všichni zvyklí, ten tu neobjevíte ani náhodou. Takže jen si vyměňuji v bance peníze, už hledám pekařský krámek. Kazachstán patří (či spíš patřil) k rusky mluvícím zemím a tak tu chleba mají! Dokonce hned čtyři druhy! Světlejší, tmavší, všechny jsou voňavé a s křupavou kůrčičkou! Tak honem schovávám bochník do přeplněného záďového kufru, pak ještě tankuji a už uháním dál, vstříc městu, které nese tajemně znějící název Karaganda.

Asfalt je na zdejší silnici jen místy. Čím dál častěji ho střídá ujetý prašný povrch s dírami, taky sem tam s vyježděnou roletou a ostrými vyčnívajícími kameny. Gruntovka.
Za první odpoledne (přes hranici jsem se dostal až asi o půl druhé) mám za sebou celkem 433 kilometrů. Podstatně víc, než kdybychom jeli v čínské koloně. Je večer, sedím v pohodičce ve stanu kousek vedle říčky, je tu ideální místo pro táboření. Krájím si tlusté krajíce chleba, přikusuji buřty z čínské konzervy a zapíjím to láhví piva. Když usínám, na stan začínají hlasitě bubnovat první cákance deště.

Po ránu už sice neprší, ale všechno balím mokré. Není takové počasí, aby byla šance, že to uschne. Nasazuji ještě ostřejší tempo, než včera. Dnes bych do Karagandy opravdu rád dojel. Když mám za sebou o malinko víc než druhou stovku kilometrů, startuje kousek přede mnou z patníku obrovský dravý pták. Co je zač nevím. Jednak se v ptácích nijak moc nevyznám a jednak jedu příliš rychle, než abych měl čas si ho nějak obzvlášť prohlížet. Ale velikostí může být asi jako orlosup, kterého jsem před šesti lety pozoroval a fotil v Mongolsku. Jsem rychlejší než on, zrovna jedu ke stovce. A tak ho dojíždím, on to mírně zvedá a najednou plesk! Cítím, jak mě křídlem plácnul přes přilbu. Hned na to uhýbá doprava, stranou od silnice, kam za ním nemůžu. Tak nevím. Měl to být letmý pozdrav a nebo facka nezvanému cizinci, který mu vletěl do jeho teritoria?

Asfalt definitivně zmizel, teď je na silnici spíš vrstva šotoliny. Ale na to, že pod pneumatikami trošku ujíždí, si brzy zvykám. Jedu už hezkou chvíli devadesát, když najednou motorka začíná předním kolem ujíždět do strany. V té chvíli mi bleskne hlavou, že jsem asi vejtaha! Že to v šotolině neumím tak, jak jsem si namlouval a že jsem to asi přehnal. Zkouším ujíždějící předek vyrovnat, ale i když beru za řidítka pořádně, motorka nereaguje, ujíždí jinam a jde do hrozného náklonu. V tom zlomku mi to dojde: houby jsem to přehnal! Je prázdná přední guma!!!

Pořádně za to škubnu, guma se žvejkne a ráfek přeskočí na druhou stranu. Už už jsem čekal, že chytím levým kufrem o zem, teď se motorka překlopila do stejně bláznivého náklonu na druhou stranu. S citem brzdím zadní brzdou a přitom padám, znova s tím škubnu a zas to šílené překlopení do leva. Tentokrát o to horší, že mašina nabírá proti mé vůli směr ven ze silnice, na uzoučký kraj, za kterým je dvoumetrový sráz dolů, mezi kopečky písku, prorostlé tvrdými trsy pouštní trávy! Vyletět do pouště a dopadnout ze dvou metrů na prázdné přední kolo? To radši nouzové přistání na silnici!!! Znovu za to hrubě škubnu, mašina dělá div ne kotrmelec na druhou stranu, ještě předním ráfkem vymetám obrovskou díru až slyším, jak zazvoní a pak už se pokládám pravým bokem na ubíhající struhadlo kazachstánské silnice. Vstříc mi trčí hroty šutrů, je to jak obrovská rašple!
Z devadesátky jsem během těchhle krkolomných manévrů stačil něco ubrzdit, tak na zem lehám asi v padesátce. Zůstávám v sedle, držím oběma rukama řidítka a jsem připraven mašinu odstrčit, kdyby měla začít dělat nějaké krkolomnosti. Ale nic. Po patnácti, snad dvaceti metrech se pomalu otáčí na boku a zůstává ležet předkem proti směru, odkud jsme spolu přiletěli. Způsobně, těsně u pravé krajnice. Dobře, že jsem se v mládí učil s motorkou padat…
Vstávám, za mnou jsou rozházené nějaké střepy a kousky černého plastu. Samozřejmě pravé zrcátko. O metr dál se válí rolička stanu a obal s pogumovanou celtou přes mašinu. Ale jinak nic!
Já blb! Ani mě v té chvíli nenapadá, že pravý reportér by ze všeho nejdřív udělal pár fotek! Nejlíp, ještě když se po bouračce ani nestačil usadit prach. Ale já místo toho honem zvedám motorku, aby netekl benzín z karburátoru a kyselina z baterky. Na foťák si vzpomenu až jako na poslední. Měl jsem ho v brašně na břiše a ta je teď v jednom místě prodřená a chybí půlka plastové přezky zapínání.
Když je motorka zpátky na kolech, zjišťuji, jak moc jsem měl pravdu, když jsem tvrdil, že kufry namontované vpředu, před koleny jezdce, jsou v případě pádu ideální ochranou pro nohy i pro motorku. Pravý je, jako by ho ze strany přejel obrovskou rašplí. Sice je po eleganci, hroty šutrů přejely nemilosrdně i znak Giwi s italskou trikolórou, ale kufr vydržel. Je celý, neprodřený a dokonce ani zámek nepovolil! Vzadu si motorka lehla na roh kufru záďového, ale ani tomu nic není. A kamenného struhadla se dotkl i pravý okraj plexi. Je na něm pár šrámů, ale i ono vydrželo, je celé!!!
Když je prohlídka škod u konce a pár rozházených drobností uklizených stranou, uvědomuji si, že mě lehce pálí pravé předloktí. Vyhrnul se mi rukáv mé čínské motocyklové bundy a já si o struhadlo škrtnul vlastní kůží. Je z toho pořádný krvavý flek, ale je to jen povrchová odřenina. To je sranda. Prodřený rukáv té parádní bundy by mě mrzel víc.
Klouby prstů pravé ruky mi zachránily rukavice od Padany, na karbonových protektorech je to zatraceně dobře vidět.
To ráno před odjezdem z Číny, čtvrt hodiny před poslední společnou snídaní, Čen prohraboval svoji naditou tašku s léky a ptal se, jakou medicínu mi ze svých zásob má na cestu dát. Já se mu vysmál, že jsem zdravý člověk, že žádnou medicínu nepotřebuji. Tak vylovil aspoň ruličku gázového obvazu a strčil mi ji do ruky, ta že se může hodit vždycky. Ani jsem ji nedal do báglu, jen ji strčil do kapsy u kalhot. Teď do nich po paměti sahám a když u mě zastavuje béžový UAZ, který jsem před deseti kilometry předjížděl, už mám ruku svépomocí obvázanou. Chlapi se ptají, co se stalo a já ukazuji na prázdnou přední gumu. Ptají se, jestli mám náhradní duši („kámeru“), tak říkám, že mám a pak se ptám já, jestli oni mají s sebou kanystr. Diví se proč? Ukazuji, že moje motorka má jen boční opěrku, takže když chci vyndat kolo, musím ji buď nemilosrdně položit na zem, nebo ji něčím podložit. Chápou. V mžiku stojí motorka břichem na kanystru a přední kolo je ve vzduchu. Pracně odšroubovávám sedlo, lovím náhradní novou duši a vyndávám klíče, abych povolil přední osu. Když je plášť dole, nevěřím vlastním očím. Tenhle defekt jsem zažil naposledy před třiceti lety! Duše sama od sebe praskla ve švu, má deseticentimetrovou trhlinu!!! Není divu, že byl předek prázdný okamžitě, že se to nezačalo hlásit lehkým plaváním! Až přijedu, budu se muset zeptat Hanzlíka, co by s tím v devadesátce dělal on. Třebas by to ustál, vždyť je kaskadér jeden z nejlepších…

O nějakých sto kilometrů dál mi tenhle den taky ještě dochází benzín. Dostávám ho v nevelké kazašské vesnici od jedné hrozně milé rodiny. A s ním dostávám i neodmítnutelné pozvání na čaj a pohoštění po kazašsku. Misku polévky z „baraniny“, chleba s máslem a zavařeninou černého rybízu, ovoce, rozinky, samé dobroty. Jako všude, kde se mluví rusky, i tady jsou neuvěřitelně pohostinní. Ale to všechno stojí čas.

Když večer definitivně zapadá slunce, zbývá mi do Karagandy ještě dobrých padesát osm kilometrů. Ujet je potmě a po neznámé cestě je vyčerpávající a trvá to dlouho. V téhle chvíli objevuji snad jedinou slabinu mé motorky – malý hranatý reflektor zrovna moc nesvítí! Přirozeně. Co bych taky chtěl! Vždyť je to enduro, motorka určená do terénu. A v terénu se obvykle potmě nejezdí…

V Karagandě beru první hotel, který potkávám. Hned vedle je hlídané placené parkoviště, stoprocentní záruka toho, že se k motorce během noci nikdo ani nepřiblíží. Dostávám velký čtyřlůžkový pokoj, ve kterém jsem sám a je paradoxní, že je o dobře polovinu levnější, nežli menší pokoj dvoulůžkový. Nejlepší překvapení je ovšem koupelna! Poprvé za celou cestu je s obrovskou okachlíkovanou vanou. Napouštím ji plnou, ukládám se do teplé vody a slastně si ji vychutnávám…
Příští den dorážím do Astany, hlavního města (dřív byla hlavním městem Alma-Ata) a před desátou dopoledne už stepuji před pasovou přepážkou na ruské ambasádě. Musím si nechat vystavit nové vízum do Ruska, to, které jsem měl, mi kvůli Číňanům propadlo. Je pátek dopoledne, ale mám neuvěřitelné štěstí. Netrvá to ani dvě hodiny a potřebné vízum držím v ruce! Ale jestli je to včerejší bouračkou, psychickým napětím, jestli to klapne s vízem, nebo náročnou odpolední etapou po neuvěřitelně rozbité mnohakilometrové objížďce, po 517 kilometrech toho mám dost. Takže když se na obzoru objevuje město Atbasar, ubírám plyn a končím v malém penzionu na periférii.

Největším zážitkem poslední etapy Kazachstánem je čtyřicetikilometrová objížďka. Před městem Kustanaj dělají novou silnici. Provoz je sveden vedle, na hliněnou stopu, vyhrábnutou v okolním terénu graderem. Hlína je ujetá, za normálních okolností pohoda. Jenže tentokrát začíná pršet!

Během deseti prvních minut se povrch mění na vrstvu těžkého lepivého a neuvěřitelně kluzkého bláta. Moje enduro má špalkové gumy, do terénu by se dalo říct ideální. Ale kam se na tohle bláto hrabou! Nevím, jestli dokážu ujet, aniž bych sebou praštil, čtyřicet metrů – a to je přede mnou téhle lahůdky čtyřicet kilometrů! V té chvíli závidím polským motorkářům, které potkávám na třech motocyklech Iž se sajdkárami. Vracejí se z mongolského Altaje. Z Polska doletěli do Ulan Ude, kde si koupili tyhle ruské motorky a na nich absolvovali dovolenou. Z jejich vyprávění je zřejmé, že na rozdíl od mojí Yuki jejich Iže spolehlivostí moc nevynikají. Opravovali už kde co. V tomhle blátě ovšem jednu výhodu mají: nemůžou upadnout, stojí na třech kolech…

Na kazachstánsko-ruskou hranici dojíždím až hodně pozdě večer. Dva a půl tisíce kilometrů Kazachstánem jsem, navzdory té dnešní kluzké etapě, dokázal ujet za dva dny a dva půldny. Dnešní poslední noc si objednávám nocleh v motelu přímo u hraniční závory. Nevím, k čemu by mi byly zbylé kazašské peníze. A tak si v liduprázdném hotelovém baru dávám luxusní večeři. Boršč, pak steak s bramborem a zeleninovou oblohou, pivo a navrch zmrzlinu a dvě tabulky čokolády. Barmana kvůli tomu musím budit…
Ráno mě před motelem čeká překvapení v podobě centimetr tlusté vrstvy jinovatky po celé motorce. Recepční, když vidí, jak ji seškrabuji ze sedla a balím se do teplé motocyklové bundy, poznamenává, že v rádiu hlásili, že na Urale už padal první sníh! Tak to se mám na co těšit!
A když dojíždím k ruské závoře, je tu další ledová sprcha! Já skrz hranici smím. Ale moje motorka ne…