Po cestě hedvábí - 3.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (leden 2007) od Petra Hošťálka.

Startujeme z Lianyungangu, od pobřeží čínského Žlutého moře. Je to s velkou slávou, továrna Qingqi tím zahajuje svou reklamní kampaň, která by měla skončit někde v půlce Číny. Expedice pak má pokračovat dál, do cíle, který je až na druhém konci kontinentu, v Holandsku. Je jím pobřeží Atlantiku.
Vpředu jede bíločervený mikrobus Jinbei s vedoucím výpravy, novináři a televizními reportéry. Pak následují jezdci na motocyklech, přibližně v pořadí, jak si zvolili svá čísla v týmu. Já mám šťastnou sedmičku, jedu tedy na sedmé pozici. Kolonu na konci uzavírá druhý mikrobus Jinbei, ve kterém se vezou osobní zavazadla jezdců, náhradní díly a spousty dalšího vybavení, které výprava potřebuje mít s sebou. Jediný, kdo nejede ve formaci, ale krouží neustále okolo, je jezdec číslo deset, mechanik Wu. Jako ovčácký pes, neustále se starající, aby jeho stádečko bylo v pořádku, bez ohrožení a bez problémů. Mě stačí, abych viděl jak na motorce sedí, jak reaguje na nástrahy zdejšího provozu a vím, že je ze všech jezdců nejlepší. A když si k tomu připočítám, co o motocyklech ví a jak se umí ohánět nářadím, kdybych měl vyrazit ve dvou na cestu kolem světa, vybral bych si jako parťáka jeho…

Ve chvíli, kdy jsme ráno poprvé nastupovali k motocyklům, bylo zataženo. Po kopcích okolo lianyungangského přístavu se válela taková mlha, že v ní byly vrcholy do půlek schované. A lezla pořád níž. Během slavnostního proslovu začíná pršet, takže kašlu na vyrovnanou řadu a slavnostní držení přílby v podpaždí, narážím si ji na hlavu. V tu chvíli mají všichni ostatní do pěti vteřin přilby na hlavách taky. Vzápětí začínají děvčata v modrých blůzách a bílých sukních nahonem roznášet deštníky mezi řečnící funkcionáře. Do prvních kilometrů tedy vyjíždíme v dešti.

Za naší kolonou a všude kolem řádí smečky místních motorkářů. Kluci jedou na zmoklé silnici jako blbí, většina bez přileb, předjíždí nás zprava i zleva a cpou se i mezi nás do kolony. Bylo sem pozváno několik čínských motoklubů, aby nás přijely vyprovodit na cestu. Taky parta věkově „starších“ motorkářů na čoprech. Mašiny mají docela pěkné, ověšené vším možným příslušenstvím a několika reflektory. Vešly by se do nich klidně sedmpade dvouválcové motory. Ale jsou to všechno jen čínské stopětadvacítky! Kromě záplavy čínských motocyklů se kolem mihne i sem tam nějaký ten ojetý čtyřválec japonské produkce, jen bavorák tu není vidět ani jeden. Přeci jen je asi jednodušší a bližší dovézt si sem levnou ojetinu z Japonska, než si jet pro drahé BMW do Německa.

Kus před tím, než přijíždíme do Rizhao (čte se to „Žh Ca“!) v provincii Shan Dong, kde má být přestávka na oběd, najednou zpomalujeme a projíždíme křižovatkou, kde leží mladý kluk na zádech. Přímo v prostředku. Leží v divně rozhozené poloze, trochu otočený na bok. Plexi přilby je rozbité, krev není nikde vidět, ale pohled už má vyhaslý a nikdo u něj. U kraje křižovatky stojí těžká nákladní tříkolka s pořádně pomuchlanou kabinou. Pravý roh má zdemolovaný tak, že se ani nezdá možné, že to mohlo udělat lidské tělo. Vypadá to, že mu nejspíš nedala přednost. Kousek vedle se válí zbytky rozštípaného skůtru, plastové střepy jsou rozházené všude kolem. Pár lidí postává u nabourané tříkolky, u mrtvého žádný, nikoho ani nenapadne, že by ho mohli přikrýt…
Naše kolona nezastavuje, dokonce ani nezpomalí. To jenom já jsem přibrzdil – a už na mě zezadu houkají, abych jel a nezdržoval! Není to naše věc…

Cíl dnešní etapy je před zdejším prodejním zastoupením firmy Qingqi. Už se na nás čeká. Na prostranství před prodejnou je pódium se symbolem naší expedice, ale hlavně s všudypřítomnou firemní značkou Qingqi Jinan. Qingqi se tu opakuje v čínštině i v angličtině kam se podíváš. Fabrika spojila příjemné s užitečným a udělala z naší expedice reklamní velkokampaň.

Dva chlapíci v modro-červeno-bílých košilích jinanské továrny tu za zvuků čínské muziky předvádí, jak skůtrovaný motocykl s obsahem 110 kubíků a jeden pěkný naháč o obsahu 125 kubíků umějí jezdit po zadním kole. A pak přijíždí kaskadér v motokrosové kombinéze, v masce přes obličej a s protektory přes hrudník, záda i kolena. Párkrát prožene krosku sem a tam po plácku, vydlážděném zámkovou dlažbou. Je to tu oslizlé, kostky dlažby kloužou i při neopatrném došlápnutí nohy, tak jen čekám, kdy to na konci nedobrzdí a vletí do stovek kolem natlačených diváků. Jednou to má tak tak s fousem, ale nakonec přeci jen dobržďuje! Pak následuje hlavní číslo programu – najíždí na odrazový můstek a skáče. Jednou dvakrát jen tak. Zkusmo. Ale pak přivážejí z dlouhé řady vystavených rikš tři, staví je vedle sebe a on skáče přes ně. No a pak přidávají další a další, až nakonec skáče přes sedm. Skáče pořád ještě s rezervou. Nejmíň jedna by se určitě ještě vešla, ale na tak malém prostranství je to i tak dost výkon… Show končí ohňostrojem a naším nástupem. Spousty fotografů se snaží dostat do objektivu celou řadu našich jedenácti motorek a čínští reportéři nám nastrkují mikrofony pod nos. Mně nejvíc. Není divu. Vypadám jinak, jsem cizinec. Mám jedinou motorku v jiné barvě a taky kolem pusy fousy, prostě se odlišuji. Problém je jen v tom, že je jim to málo platné. Se mnou žádné zajímavé interwiew neudělají, nedokážeme se domluvit.

Jen jeden jediný člen naší expedice umí anglicky. Čen, šedesátiletý učitel angličtiny ze Šanghaje. V týmu má číslo 2 a je si dobře vědom toho, že je jediným mým poutem s jejich světem. Jedině s ním jsem schopen prohodit pár slov a jedině on je schopen přetlumočit mi, co se v týmu děje a co se ode mne žádá. Já anglicky neumím. Ale pár anglických slov zná z reklam kolem sebe dneska snad každý. Já z mého archivu literatury o autech a motocyklech znám navíc spoustu výrazů technických. A to je slovní zásoba, se kterou jsme museli začít. Po pár prvních dnech už se o základních věcech dorozumíváme docela dobře a protože Čen bydlí vždy se mnou a protože má po ruce i chytrou knížku s jednoduchou konverzací v čínštině, ruštině, angličtině a němčině, dělám pokroky. Takže když teď chce někdo z čínských reportérů něco vědět, natáčíme rozhovory přes Čena. Jde to. Tedy jakž takž…

Přivítání a návštěva továrny, pak přejezd do Lianyungangu a přivítání zástupci sportovní organizace, to všechno bylo ve znamení slavnostních obědů a večeří. Jsem tu host a tak mě vláčí od recepce k recepci. Po prvním týdnu začínám mít pocit, že se nevejdu do kalhot. Přibírám!
Ono to není jednoduché. Čínská kuchyně je chutná, tady umí připravit a sníst prakticky cokoliv. To se o čínské kuchyni všeobecně ví. Problém je v tom, že když se servíruje na stůl, jako host musím vždycky a všechno ochutnat jako první. Stůl je obvykle otočný, skleněný. Tak pro deset osob. Takže většinou sedíme kolem celý tým. Jídla přinášejí v miskách a staví přímo přede mne. A dokud si nenaberu, nikdo se stolu nedotkne a misku k sobě neotočí. Takže vzít si musím. Alespoň symbolicky. Jenže ochutnat, byť symbolicky, pětadvacetkrát za sebou, to je víc, než kdyby přede mne postavili guláš se šesti! K tomu všemu mi sedí po pravici Čen, který ví, že čínské způsoby neznám, takže se o mne stará. Pokud si nevezmu z nabízené misky sám, udělá to za mne. Pečlivě vybere nejlepší sousta a opatrně, tyčkami, mi je naloží do mé misky. V té chvíli už se z toho nedá vycouvat. Ach jo!
Ještě, že jsem hned první večer, když jsem viděl jak přinášejí na stůl červenozlatou krabici s láhví čiré rýžové kořalky, řekl, že alkohol nechci. Že zásadně nepiji! Když už, tak nejvýš jedno pivo. Mí spolustolovníci si kořalky nalévají plné misky na rýži několikrát za večer. Mě by to zabilo…

Je samozřejmě spousta jídel, která nemusím. Houby nejím ani doma a okusovat chrupavky z kostí mi stačí vidět a už mám zneklidněnou rovnováhu žaludku. A tak vybírám opatrně. To nejlepší, na co se těším vždycky, je ryba. Ta se přináší na oválném táce naposled. Číňané ji umí na spoustu způsobů, obvykle v různých pikantních omáčkách. Co ale neumí je ji jíst. Tak jak jsme zvyklí, otevřít ji nožem, vyndat z ní celou páteř i s kostmi a teprve pak ji čistě naporcovat, to ne. Obvykle ji tyčkami neurvale rozďoubají a pak si nabírají chuchvalce včetně spousty kostí a půla jí nakonec na tácu zůstává strašlivě rozpatlaná. A tak hned asi od třetího večera, vždycky, když ji na stůl přinesou, beru svůj nepostradatelný švýcaráček a předvádím, jak se ryba jí u nás, v Evropě. Ať se kluci učí. Chtějí přeci se mnou dojet až do cíle, do Holandska. Nejmíň půlku cesty tedy Evropou budou muset absolvovat a to znamená, že kromě toho, jak jíst, se hlavně budou muset po evropsku naučit jezdit!