Po cestě hedvábí - 1.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (listopad 2006) od Petra Hošťálka.

Na svou druhou motocyklovou cestu do Číny jsem se vydal ne proto, že by to byl můj nápad. Prostě jsem byl požádán, abych prokázal kvality nového čínského motocyklu tím, že s ním projedu trať někdejší hedvábné stezky. Došlo k tomu tak, že mou Kawasaki, se kterou jsem úspěšně zdolal trasu z Českých Budějovic přes Peking do Paříže, viděl v Praze na výstavě zástupce továrny Qingqi.

Značka Qingqi má u nás už několik let své zastoupení v Pyramidě v Průhonicích. Její motocykly se u nás ovšem prodávají pod poněkud srozumitelnějším jménem Yuki. Na výstavě Motocykl 2006 byl stánek Yuki jeden z největších a nejhezčích a osobně se na něj přijel podívat až z Číny technický ředitel se svou sekretářkou. Ujetá trasa i stav mého motocyklu po absolvované expedici ho fascinovaly. Zvlášť, když zjistil, kolik jsem absolvoval kilometrů a kolik mi vlastně je let. Měl jsem v té chvíli s sebou vypálený soubor fotografií na cédéčku a tak při společné večeři bylo co prohlížet. Výsledkem pak byla předběžná domluva o tom, že továrna Qingqi by měla vážný zájem o propagační cestu podobného charakteru. S tím, že by ji finančně zaštítila. Druhý den mi pak na stánku Yuki ukázali ten motocykl, o který se mělo jednat: lehké enduro Yuki 200 GY.
Skoro jsem nevěřil vlastním očím. Moje parketa jsou těžké čtyřtakty. První vlastní motocykl, který jsem si v sedmnácti letech pořídil, byla dvanáctistovka Harley, po něm sedmpade Indian, BSA, Rudge. Potom jsem začal jezdit těžké bavoráky a tak není divu, že už jsem nikdy neměl čas ani chuť přijít na chuť lehkým strojům Jawa nebo ČZ. A tak mě dvoustovka Yuki dost zarazila. Vysoká, lehká, na terénních gumách, centrální pérování. Zadek tak vysoko, že přes něj člověk nohu sotva přehodí. A úzké a dost tvrdé sedlo. Představa, že bych na tomhle měl přejet celou Asii a ještě i Evropu?!!

K tomu se mi samozřejmě hlavou honily „zasvěcené“ pověsti o tom, jak jsou čínské motocykly prachbídně udělané. Že se pod člověkem rozpadají za jízdy, že praskají plasty, a já nevím, co ještě. Jenže pro mě už nebyla cesta zpátky. Já ten večer před tím slíbil, že to dokážu a tak nezbylo, než pustit pověsti z hlavy a raději koukat, jak mi padnou do ruky řidítka a kam na tohohle hubeného prcka přidělat nějakou bagáž.
Když má člověk přejet dva světadíly, přeci jen pár věcí s sebou potřebuje. Pořádné oblečení, boty, raději dvoje, jedny lehké a jedny pořádné vysoké do deště, taky stan a spacák. No a aby se o cestě dalo psát, tak taky dobrý fotoaparát a notebook. Foťák mi, jako loni, půjčili u Olympusů. Když jsem tehdy prohlásil, že chci na motocyklu se sajdkárem dojet z Budějovic do Pekingu a pak se vydat do Paříže, byl jsem shledán natolik bláznivým dobrodruhem, že mi svěřili dokonce profesionální E-1 a přidali k ní i další dva objektivy. Notebook mi na poslední chvíli pro tuhle cestu zapůjčil pan Albert z firmy Penta CZ. s.r.o. Novotou vonící MSI…
Problém byl jen v tom, že tyhle dva kousky vybavení dokázaly zabrat skoro celý záďový kufr…

Asi měsíc po první domluvě mi přivezli z Průhonic bednu. Když jsem ji otevřel, vykoukla z ní na mě zelená Yuki. První z nové série, která do Čech přišla. Dostal jsem ji půjčenou jako vzorek k vyzkoušení a k namontování kufrů a plexiskla, bez kterého já jezdím nerad. Yuki byla z bedny venku během chvilky. Za další půl hodiny už byla smontovaná, baterie připojená a do večera měla na tachometru první stovku kilometrů. Musel jsem chtě nechtě přiznat, že se s ní jezdí skvěle. Že se tenhle motocykl drží v ruce mnohem líp, než jsem si představoval!
Prostřednictvím e-mailu mi mezitím začala chodit korespondence z čínského Jinanu, kde se továrna Qingqi nachází a pomalu se začala upřesňovat trasa i program. Měl jsem se dopravit do Jinanu, v továrně převzít motorku a s ní se pak vydat přes celou Čínu. V plánu byl průjezd nejdřív Pákistánem. Pak Iránem do Turecka a přes Řecko a Chorvatsko do Itálie. Všechny cesty přece končí v Římě. To nejspíš vědí i v Číně a ta bylo řečeno, že v Římě skončí i ta moje. Samozřejmě, že jsme se v Průhonicích v té chvíli domluvili, že až dorazím do Říma, že musí následovat ještě poslední etapa navíc. Závěrečná, slavnostní, která povede z Říma do průhonické Pyramidy.

Na celou přípravu byly ani ne tři měsíce času. Vyzkoušet motorku, sehnat plexisklo a kufry a udělat na ně držáky. Nejlíp sám, podle vlastních představ. A pak vyřídit víza a všechny ostatníé potřebné doklady. Co však přípravy komplikovalo nejvíc byla skutečnost, že se postupně měnil původní záměr. Dva týdny před odletem do Číny pak situace nakonec vypadala tak, že expedici nepojedu sám, ale že nás bude celý tým. Deset čínských jezdců a já, coby „zahraniční hvězda“. S tím přišla i zpráva, že s námi pojede několik doprovodných aut, novináři a filmaři. Že budeme mít s sebou mechanika, já že budu mít překladatele a taky že bude zcela jiná trasa. Od moře na jedné straně asijsko-evropské pevniny k moři na straně druhé. Od Pacifiku k Atlantiku. To znamenalo z čínského přístavu Lianyungang přes Kazachstán, Rusko, Bělorusko, Polsko, Německo do holandského Rotterdamu.

No dobrá. V každém případě to znamenalo přejet celou Čínu, na což jsem se těšil, a dojet do Evropy. Kudy, to už mi bylo tak trošku jedno. Ať to vezmete horem nebo spodem, pořád je to zhruba kolem deseti tisíc kilometrů.

Tak jsem do připravených kufrů nacpal nenutnější a nevyhnutelné díly oblečení, plexisklo vzal pod rameno a s obavami, že mě pro nadměrné kilogramy nebudou chtít pustit do letadla, jsem nakonec z Ruzyně úspěšně odstartoval vstříc dobrodružství. Když vám někdo řekne, že většinu nákladů cesty uhradí a ještě slíbí, že když to úspěšně dojedete, že vám ten motocykl zůstane, přeci byste neřekli ne! Ostatně, Schumacherovi před jeho posledním závodem taky slíbili, že mu po dojetí jeho ef-jednička zůstane…