JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.

 vyhledávání:

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
Š
U
T
V
W
Z

Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


IFA nákladní typ H 3

původní článek pro Truck Magazin (duben 2008) od Petra Hošťálka.

Jedním z vozů, které se na československých silnicích nikdy neobjevily, byl třiapůltunový náklaďák IFA H 3, vyráběný v Zwickau v NDR. Byl to dělník, ale aristokratického původu. Písmeno „H“ v typovém označení H 3 totiž znamenalo Horch. A Horch, to byla značka, která v předválečném Německu platila za nejlepší. I Mercedes byl o třídu níž…
Zakladatelem značky byl August Horch, žijící v letech 1868 – 1951. V předválečných letech patřila automobilka Horch do koncernu Auto-Union, který slučoval firmy DKW, Wanderer, Audi a Horch, tudíž měl svá želízka ve všech sektorech automobilového i motocyklového trhu. U DKW se vyráběly motocykly od 100 ccm do 600 ccm a lehké lidové osobní automobily. U Wandererů to byla motokola s motory Sachs 98 ccm a osobní automobily střední třídy. V Audi vyráběli vozy vyšší střední třídy a konečně u Horchů se dělalo to nejlepší a nejluxusnější. Z tohoto polopásového tahače pocházel benzínový motor Maybach HL 42, použitý v nákladních vozech Horch H 3. Byl to vodou chlazený řadový šestiválec s vačkovým hřídelem v hlavě (OHC), který při vrtání 90 a zdvihu 110 mm měl obsah 4.170 ccm. Kompresní poměr byl 1:6,7 a výkon rovných 100 koní. Za války se ale pod značkou Horch dělaly dva typy otevřených bojových vozů s pohonem 4x4, střední a těžký, k tomu automobily pancéřové, polopásové tahače Kfz.11 a další zbrojní materiál, například torpéda. Koncem války bylo víc než patnáct procent závodů Horch i Audi ve Zwickau zničeno spojeneckými nálety a v dubnu 1945 se výroba definitivně zastavila.

Z vyobrazeného polopásového tahače pocházel benzínový motor Maybach HL 42, následně použitý v nákladních vozech Horch H 3. Byl to vodou chlazený řadový šestiválec s vačkovým hřídelem v hlavě (OHC), který při vrtání 90 a zdvihu 110 mm měl obsah 4.170 ccm. Kompresní poměr byl 1:6,7 a výkon rovných 100 koní.
Motory Maybach HL 42, které zbyly z válečné výroby, se až do spotřebování zásob používaly do poválečných nákladních vozů Horch H3. 14. května 1946 vydalo sovětské okupační velení příkaz k zahájení výroby třítunového nákladního vozu, přičemž se měly použít zbytky válečné produkce šestiválcových benzínových motorů Maybach HL 42, které zbyly v továrních skladech po zastavení výroby polopásových tahačů pro německý Wehrmacht. Základní koncepce nákladního vozu Horch H3, včetně designu polotrambusové kabiny, vycházela z prototypu lehkého jedenapůltunového nákladního vozu Auto-Union 1500 firmy Wanderer, jehož výroba nebyla v době, kdy byl navržen (koncem války) povolena.
Původní jedenapůltunová konstrukce byla ale přepracována na vůz o užitečné nosnosti 3 tuny.
Moderně vyhlížející Horch H 3 byl prvním nákladním vozem, který se v poválečném Německu opět začal vyrábět. O necelý rok pozděj, v únoru 1947, se výroba skutečně rozjela. Ačkoliv se jednalo o „z nouze narozené dítě“, výsledkem byl tehdy skoro nadčasově vypadající náklaďák s elegantním polotrambusovým uspořádáním předku, který nesl označení Horch H 3.
V prvním roce vzniklo přes 190 vozů a výroba následně pokračovala až do roku 1949. Celkem bylo, podle podkladů z továrního muzea, za tu dobu vyrobeno celkem 852 náklaďáků Horch H3.
Pohled na řadu hotových vozů H 3, připravených k expedici před halou závodu ve Zwickau. Horch H 3 měl při obsahu 4.200 ccm rovných sto koní, což bylo na třítunku až až. Motor doplňovala pětirychlostní převodovka. Vlastní váha vozidla byla 3330 kg a nosnost 3 tuny. Z dnešního pohledu je nezvyklé, že takto „přemotorovaný“ nákladní vůz měl udávanou relativně malou maximální rychlost, pouhých 65 km/hod.
Pohled do polotrambusové kabiny nákladního Horchu H3.
Od samého začátku se počítalo s tím, že benzínový třítunový Horch H 3 je jen dočasné řešení, do spotřebování zbylých motorů Maybach. Pokračováním se stal Horch H 3 A, jehož výroba se rozběhla v roce 1950. Už na první pohled se lišil v poválečných letech konvenčnějším kapotovým uspořádáním, měl ale zcela nový motor. Už ne benzínový, ale dieselový čtyřválec s předkomůrkami, který nesl označení Horch EM 4-20.
Časopis Kraftfahrzeug-Technik, vydávaný v DDR, přinesl v prvním lednovém čísle roku 1951 tuto fotografii vozu Horch H3A, už s emblémem IFA na masce chladiče.
... a takhle vypadal prospekt vozu IFA H 3 A.
Dieselový čtyřválcový motor Horch EM 4-20 v pohledu ze strany vstřikovacího čerpadla, poháněného krátkou hřídelkou ze skříně rozvodů v přední části bloku. Nový dieselový motor Horch EM 4-20 pocházel z rýsovacího prkna někdejšího šéfkonstruktéra nákladních vozů VOMAG, tradiční německé firmy, která byla sovětskou okupací zcela zlikvidována.
Na levé straně motoru je zřetelně vidět řadové vstřikovací čerpadlo východoněmecké výroby (IFA). Vodní pumpa s osmilopatkovým větrákem byla poháněna klínovým řemenem od klikového hřídele. Motor Horch EM 4-20 měl obsah těsně nad šest litrů, přesně to bylo 6.024 ccm a dával při 2000 otáčkách za minutu výkon 80 koní.
Na horní ploše karteru byly usazeny dva bloky ze šedé litiny, společné vždy pro dvojici sousedních válců a opatřené vsazenými mokrými vložkami. Také hlavy válců byly litinové, společné vždy pro dva sousední válce.
Motor EM 4-20 zprava zezadu. Stejně, jako původní benzínový Horch H3, i nový dieselový Horch H 3 A disponoval pětirychlostní převodovkou.
Kromě ní ale i natolik kvalitním celkovým zpracováním, že se stal nejúspěšnějším nákladním vozem v DDR vůbec. Jeho výroba trvala bez podstatnějších změn až do roku 1958.
Dobový propagandistický plakát, proklamující pevný svazek dělníků a rolníků - písmena LPG na bocích kabiny v tomto případě neznamenají pohon na stlačený plyn, ale dar zaměstnanců závodu VEB IFA Horch lidovému zemědělskému družstvu LPG (proto ta rudá pěticípá hvězda).
Horch H 3 A na snímku z roku 1956, kdy se zkoušel v tropických podmínkách v Egyptě.
IFA odznak V roce 1952 se z původní firmy SAW Werk Horch stal východoněmecký „národní podnik VEB IFA Werke a od té chvíle byl emblém Horch, kovové písmeno H s korunkou, doplněn plechovým, na roh postaveným, čtvercem s písmeny IFA.
IFA Horch H 3 A se vyráběl ve dvou závodech, v Zwickau a ve Werdau. Kromě standardního valníkového provedení se dělala řada dalších variant a nástaveb.
Zkušební jízda Záběr ze zkušební jízdy v hornatém terénu Erzgebirge, která měla prokázat účelnost konstrukce vozu Horch H 3 A - tady už s východoněmeckým emblémem IFA (Vereinigung Volkseigener Fahrzeugwerke).
Horch H 3 A byl vybaven závěsným zařízením, umožňujícím vlečení přívěsu o celkové váze až 6 tun, takže zkoušky probíhaly včetně přívěsů.
Na zkráceném podvozku stavěný silniční tahač měl označení Horch Z 3. Jedním z příbuzných typů byl silniční tahač Horch Z 3 na zkráceném podvozku, původně určený k tahání dvou vleků za sebou o celkové váze až čtrnáct a půl tuny. Silniční tahač měl stejný motor i převodovku s normálním valníkem, měl jen poněkud snížený převod v zadní nápravě, z čehož vyplývala cca o deset kilometrů nižší maximální rychlost 54 km/hod.
V praxi se ukázalo, že na tahání dvou plně naložených vleků je Horch Z 3 s pouhými 80 ks dost slabý a tak ho nakonec nejvíc používali cirkusáci k tahání maringotek, nebo cirkusových atrakcí. Tahač Horch Z 3 se vyráběl sice v malém počtu, ale právě tak, jako základní typ valníku, až do roku 1958.
V roce 1956 projevila na Lipském veletrhu o nákladní vozy z NDR zájem Čína. Čínské zástupce zejména zajímalo, jestli by bylo možné nákladní valníkový Horch H 3 S upravit na pohon generátorovým plynem z uhlí, kterého měla Čína značné vlastní zásoby. Výsledkem byla varianta na obrázku. Vůz byl podroben tvrdým zkouškám, během kterých musel na generátorový pohon projet trasu celým Tibetem, z Lhasy až do Lanzhou, během níž zdolal dva vrcholy přes pět tisíc metrů a několik dalších, přesahujících výšku 4.500 metrů. Na snímku je před dalajlámovým palácem ve Lhase. Speciální verzí byl nákladní vůz IFA Horch H 3 S, který se začal dělat v roce 1956. Jednalo se o provedení, určené pro export do zemí třetího světa, kde se počítalo s daleko hrubším zacházením a minimální údržbou. Hlavní rozdíl byl v použití delšího chassis, aby vůz mohl mít delší a objemnější ložnou plochu. Mimo to se exportní typ lišil ještě ve dvou podstatných bodech. Prvním bylo použití větší a dimenzovanější převodovky z těžkého šestitunového nákladního vozu IFA H 6, protože v zemích, kam byl vůz určen, se předpokládalo hrubší zacházení. Druhým byly vzduchotlaké brzdy místo původních hydraulických. Drobností byla vyklápěcí čelní okna kabiny.
Hasičské provedení Horch H 3 A, u kterého byla použita skříňová nástavba původní jednotné (Einheits-) válečné konstrukce. Na málo kvalitním snímku z polského časopisu Technika Motoryzacyjna z roku 1956 je už na chladiči vozu vidět znak IFA. V roce 1958 se krátce, pouze jednu sezónu, objevilo provedení se zvýšenou nosností na čtyři tuny. Tady poprvé zcela zmizelo označení Horch. Nový vůz dostal název Sachsenring S 4000 a v levém dolním rohu chladiče se objevilo písmeno S v kruhu, známé u nás z masek Trabantů. Sachsenringy S 4000 měly delší chassis, stejné s předchozím „exportním“ provedením, pouze pro některé speciální nástavby se používal původní krátký rozvor. V tom případě vozy nesly označení S 4000 K.
Horch H 3A v běžném provozu byl na silnicích NDR velmi často vidět s vlekem. Od roku 1960 až do skončení výroby v roce 1967 se opět změnilo označení, tentokrát na IFA S 4000-1 a lehce byl zvýšen výkon motoru na 90 koní. Vylepšený motor měl označení Nordhausen EM 4-22. Pětistupňová převodovka dostala synchronizaci a maximální rychlost stoupla na 80 km/hod. To bylo poslední provedení vysoce úspěšného čtyřtunového nákladního vozu z NDR, než jej nahradil nový typ IFA W 50 s trambusovou kabinou.
IFA S 4000-1 v provedení třístranný sklápěč (tovární fotografie).
Obr.12
Obr.13
TECHNICKÉ ÚDAJE

Motor: čtyřtaktní předkomůrkový Diesel
Počet válců: 4, v řadě
Vrtání: Ø 115 mm
Zdvih: 145 mm
Objem válců: 6.024 ccm
Kompresní poměr: 1 : 18
Výkon: 80 ks při 2.000 ot./min.
Kliková skříň: ze šedé litiny
Bloky válců: dva, ze šedé litiny s vloženými mokrými vložkami
Hlavy válců: dvě, litinové, společné vždy pro sousední dvojici válců
Ventilový rozvod: visuté ventily v hlavě (OHV)
Klikový hřídel: kovaný, uložený ve třech hlavních ložiskách
Písty: hliníkové, se čtyřmi kompresními a jedním stíracím kroužkem
Pohon vačkového hřídele: čelními koly se šikmým ozubením
Mazání: tlakové, oběžné, dvojitým zubovým čerpadlem
Chlazení: vodní, nucené pumpou, podporované osmilopatkovým větrákem
Regulace chlazení: ručně ovládanou žaluzií za chladičem
Filtry sání: dva, s kovovou olejem vlhčenou síťkou
Vstřikovací čerpadlo: řadové, IFA
Vstřikovací trysky: IFA
Žhavicí svíčky: IFA
Starter: 24 V / 4 ks
Dynamo: 12V/300 W
Baterie: dvě, 12 V – 122 Ah
Váha motoru: 520 kg

Spojka: dvoulamelová, suchá
Převodovka: pětirychlostní se zpátečkou
Ozubená kola: se šikmým ozubením, ve stálém záběru
Převody: 1. stupeň – 6,62
2. stupeň – 3,47
3. stupeň – 2,06
4. stupeň – 1,55
5. stupeň – 1
Zpátečka – 6,56

Převod zadní nápravy: 5,14

Kola: ocelové lisované disky s dělenými ráfky a závěrnými prstenci
Rozměr ráfků: 6 x 20“
Rozměr pneumatik: 7,50 – 20 Extra (vzadu ve dvojmontáži)

Brzdy
Nožní: IFA, hydraulická se servoúčinkem, na všechna čtyři kola
Ruční: mechanická, lanová, účinkující na zadní kola
Průměr brzdových bubnů: Ø 400 mm
Šířka obložení: 80 mm

Rozvor: 3.250 mm
Rozchod vpředu: 1.658 mm
Rozchod vzadu: 1.642 mm
Světlost: 270 mm (pod zadní nápravou)

Délka: 6.173 mm
Šířka: 2.386 mm
Výška naloženého vozu: cca 2.250 mm (přes kabinu)
Rozměry ložné plochy valníku: 3.600 x 2200 mm
Výška bočnic: 500 mm
Pohotovostní váha: cca 3.300 kg
Přípustná celková váha, odpovídající únosnosti pneumatik: 7.800 kg
Přípustný tlak zadní nápravy: 5.200 kg
Povolená celková váha přívěsu: 6.000 kg
Nejvyšší rychlost:
Spotřeba na 100 km: 20 litrů nafty
Palivová nádrž: 80 litrů
Jak už bylo řečeno v úvodu, nákladní vůz IFA H 3 se do Československa nikdy nedovážel, byl u nás prakticky zcela neznámý.
Tří až třiapůltunovou kategorii představovala na našich silnicích dosluhující "erena" Praga RN a její dieselová varianta RND. Protože bylo rozhodnuto, že u nás se další vozy této třídy nebudou vyrábět a bude se to řešit dovozem z RVHP, objevil se na silnicích maďarský Csepel. Nebylo to řešení nejšťastnější a nebylo ho dost, takže se nakonec musela začít vyrábět silniční Praga S 5 T.

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text