Jak chutná řemen...
Původní článek Petra Hošťálka o jičínském srazu "Loukotě a řemeny 2009" pro časopis Motor Journal.
Původní článek Petra Hošťálka o jičínském srazu "Loukotě a řemeny 2009" pro časopis Motor Journal.
Ještě ve čtvrtek ráno byl motor mojí řemenové dékávky na ponku, rozebraný na prvočinitele. Diagnóza: prasklá klika! Jenže to jsem tušil od chvíle, kdy se před několika lety motor zastavil a tak vedle už ležela připravená klika jiná, díky dvěma dvoutaktním kamarádům vydražená v Německu. Pravda, na první pohled se zdála poněkud orezlá, ale ojnicí se kupodivu točit dalo! A když jsem pozorně nakouknul do mazacích dírek, vyvrtaných v ojničním oku, zdálo se, že válečky uvnitř jsou čisté, lesklé a bez známky koroze. Vzal jsem tedy zrzavou kliku na dráťák a nemilosrdně ji celou, včetně ojnice, orval až na čisté železo. S rezem se mi samozřejmě podařilo jako obvykle orvat i kus vlastní kůže, když mi ujela ruka. Ale každé vítězství se přece platí krví…
Pak už jen stačilo prostříkat ojniční ložisko pořádnou dávkou odmašťovače, kápnout dovnitř kapku oleje a v té chvíli byla ojnice jak po generálce! Chod lehký, nezadrhávající, a vůle žádné. Tak jsem namáčknul do půlek karteru místo starých dvě ložiska nová a motor sešrouboval…
Zapalování dostalo novotou vonící převinutou cívku. Dvakrát byla dělaná u nás, ve Zlíně, stálo to strašné prachy, ale vždycky bylo za pár minut po ní. Tak jsem se zjara nechal ukecat kamarádem Němčourem, abych to nechal navinout u nich. Ve firmě, která je sice drahá, ale dělá prý se zárukou. Kdyby to náhodou šluslo, tak to promptně a s omluvou opraví. Jenže co on ví, tak se to ještě nestalo.
Když mi po dvou týdnech opravenou cívku přivezl, faktura oné údajně drahé německé firmy byla o třetinu nižší, než co stály ty nezdařené opravy u nás. A namagnetování setrvačníku přitom bylo v ceně…
Kolem poledního byl motor komplet, jiskru házel i jen na pootočení rukou a za další hodinku už seděl v rámu. Po tříleté přestávce, kdy jsem kvůli té prasklé klice marně přemlouval známého, aby mi nechal motor, který měl jen tak, na poličce, jsem mohl konečně zas říct, že dékáva je fit. Tak jsem šplouchnul drobet do nádrže, důkladně to omastil, protože předepsaný poměr je 1:10 (!), pak přeplavil karburátor, zařadil kvalt a na stojanu, přes dekompresor, šlápnul.
Nic.
Šlápnul znova - a zase nic!
Na roztlačení začal motor škytat, ale pořádně se rozběhl, až když jsem vyměnil svíčku. Udělal jsem pár koleček po plácku před budějovickým motocyklovým museem a hosté ze zahradní restaurace se okamžitě rozdělili na zálibně přihlížející a ty, co je prskání historického dvoutaktu okamžitě začalo iritovat. Ale to už jsem věděl, že to pojede, dokonce řemen, ani spojka, nejevily tendenci prokluzovat…
Když jsem v páteční ráno hodlal dékávku naložit do dodávky, našel jsem ji stát na prázdném předním kole. Co se dalo dělat, stařičký falcový plášť musel dolů!
Na panensky růžové Dunlop duši z dvacátých let, poskvrněné jen asi šesti originál oválnými záplatami "John Bull", se z neznámých důvodů skvěla čerstvá, sedmá, dírka! Určitě ne od hřebíku, protože byla na vnitřní straně.
Leč, kupodivu, nebyla ani od drátu v kole, žádný totiž nečouhal.
Dobovou originalitu jsem porušil moderní záplatou Tip-Top, ale uvnitř ji nikdo neuvidí, tak jestli to na sebe nevykecám, doufejme mi to mezi ortodoxními veteránisty projde…
Stihnout výměnu kliky o týden dřív a mít den nebo dva na odzkoušení, byl bych se vypravil do Jičína po ose. Takhle jsem se musel čtyři hodiny zaživa vařit v rozpálené kabině Tranzita. Přivítání s kamarády ale stálo za to!
„Karbid ti dám“ uklidnil mě Jirka Hořice, když jsem se začal zajímat, jak to chodí během večerní vyjížďky. Ochotně se mnou provedl kontrolní inspekci vyvíječe než jsme škrtli sirkou a já měl poprvé možnost spatřit, jak svítí Lucaska na řidítkách mého stroje.
Možná se to stalo proto, že jsem ještě pro jistotu dékávu zkusmo natočil.
Když se pak večer mělo vyjet na projížďku Jičínem za svitu karbidek, tak nechytla. Všichni odjeli, jen já musel, zpocený v dobovém koženém kabátě a s placatou čepicí na hlavě, tlačit tu mrchu proradnou z jednoho konce kempu na druhý, kde v Tranzitu zůstala basa s vercajkem. A náhradní svíčkou. Tentokrát jsem namontoval novou, z táborského Brisku a dékáva v té chvíli naskočila na první šlápnutí! Po zásluze jsem se jí omluvil, ďábelským tempem vyrazil za ostatními a začal si vychutnávat jízdu s mdlým kuželem nažloutlého světla před sebou. Díky divákům, kteří na chodnících kynuli žádaným směrem, nebyl problém najít a dohonit ostatní. Usnadněno jsem to měl i tím, že jsem věděl, že cíl má být na náměstí. A protože Jičín důvěrně znám (neb odtamtud byla má druhá žena), jel jsem najisto. Tak lidmi zaplněné náměstí pod Rumcajzovo věží, jsem ale nezažil, ani když jsem se tam tenkrát ženil…
Noční fotografování se poněkud protáhlo, takže karbid leckomu došel. Na dně vyvíječů po něm zbylo jen acetylenem vonící mokré vápno. Většina z nás se tak do kempu vracela potmě. Jenže v Jičíně už to dělají třetí ročník, takže nic nového a uniformovaní strážci zákona byli informovaní. Pečlivě dbali, aby normální účastníci silničního provozu prokazovali stáří patřičnou úctu a dědečky automobily na dřevěných loukoťových kolech, ani řemenem poháněná motorová kola, neohrožovali.
Když jsem zjistil, že první večeře v podobě řízku jak sloní ucho, i druhá večeře v podobě obložené mísy, obě s pivem, jsou zahrnuté ve startovném, začal jsem se těšit na druhý den, protože i ten byly slíbené dvě večeře. Najednou mě začalo na téhle akci mrzet jen to, že zase nezhubnu, domů se vrátím stejně tlustý, jako jsem odjel a moje třetí žena spokojeně usoudí, že může být v klidu, protože takhle se po mně žádná jiná určitě neotočí…
Druhý den začal výstavou za jičínskou věží, kde, kdyby nás nezahnali za ohrazení šňůrou, by nás diváci láskyplně ušlapali. Nechal jsem svůj stroj na pospas, nenápadně se vmísil do davu a odešel mlsat místní zmrzlinu, která bohužel v ceně nebyla. Zjistil jsem, že mám větší spotřebu než dékáva, protože za zmrzlinu jsem zaplatil víc, než za doplnění nádrže benzínem, včetně dvoutaktního oleje!
Před polednem jsme společně odstartovali do okolního kraje. Záhy jsme ovšem zjistili, že tempo jednoválcového automobilu Oldsmobile Curved Dash, jedoucího vpředu, je pro motocyklové ďábly neakceptovatelné a tak jsme se trhli od pelotonu. Řemeny jen svištěly a nebýt asfaltu, bylo by se za námi i prášilo! Pro pravé sportsmeny nepřichází v úvahu nic, než motorové dvoukolky…
K obědu (opět v ceně!) jsme dorazili do městečka Pecka. Ne ovšem všichni. Jednoválcový Ariel s proutěným postranním kočárkem zadřel motor a vydechl. S uspokojením jsem vyslechl, jak majitel konkurenčního Arielu dvouválcového, pan Jiří Hořice, se posupně zachechtal a pravil směrem k nešťastníkovi:
„To máš z toho, že bereš ohledy na stranu zelenejch a škrtíš mazání! Z mašiny musí zjevně olej téct, jinak ho v motoru není dost a po zásluze to zadřeš!“
Uvnitř hradu Pecka, tyčícím se nad přívětivým kdysi lázeňským městečkem, jsme se dozvěděli leccos o životních úspěších a prohrách pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, než jsme vyrazili polykat další kilometry. Ty byly ve znamení defektu přední falcové gumy a následného pádu motorové dvoukolky bizarního jména San Sou Pap, což naštěstí nepřispělo do statistik vážných motocyklových havárií. K ošetření odřeniny postačila náplast…
První večeři doplnilo v pozdních hodinách na rožni opékané prasátko a mezi tím vším se linuly zkazky z dřevních dob motorismu. Pan Krejčík mi vyprávěl o tom, jak úžasně chodí jeho zbrusu nový starý černý Ford T, pánové z motocyklového týmu Douglasů se přeli, čí že stroj jede lépe a dozvěděl jsem se i to, že firma Bilyard & King, která sídlila v tasmánském Hobartu, nakupovala pro své motocykly motory v Anglii, od slovutné továrny Triumph.
Třetí etapa se jela v neděli dopoledne a pořadatelé měli přichystáno závěrečné překvapení v podobě setkání s klubem historických vojenských vozidel v nedalekém obřím lomu na sklářský písek. Kdo chtěl, mohl se tu svézt vétřieskou, obojživelným gazíkem, nebo obrněným transportérem. Takže zas kousek zážitku z jiné motoristické kapsy…
Na rozloučenou všichni dostali účastnické listy se svou fotografií na nočním jičínském náměstí a k tomu těžkou masivní plaketu, vytvořenou uměleckou školou šperkařskou v Turnově.
Karbidek bylo všude kolem k vidění nepočítaně, dokonce i koncových. Ale tak nádherný doplněk, jakým jest tato miniaturní karbidová lampička značky „Phoebus“ k osvětlení tachometru, autor tohoto článku opravdu ještě neviděl. A to vůbec nemluvě o tom, že řidítka fotografovaného stroje zdobil ještě i hledáček. Ovšemže rovněž karbidový!!!
Obdobou vozů Chevrolet v zemi za Velkou louží dá se považovati tento model domácí značky Praga. Stylem moderně jednoduchý a hladký model Alfa nechává za sebou veškerou konkurenci vzhledem, užitnou hodnotou, i známou svou spolehlivostí. Srovnejte s vedle stojícím, vpravdě archaickým, vozem francouzským z továrny Renaultovy, který ve skutečnosti jest o dva roky novější!
Jednoválcový motocykl "Bilyard & King", původem až z Tasmánie.
Konstrukcí podoben jest strojům anglickým a opatřen motorem, který továrna, sídlící v tasmánském Hobartu, obyčejně nakupovala u firmy Triumph…
Oba, motorový stroj i jeho majitel, jakoby nedotčeni jsouť během času. Jen lehká stopa jejich používání zračí se z tohoto snímku…
Rudge-Multi, s ručkou ve znaku, je aparátem, disponujícím nevídanou vymožeností: jeho motor opatřen jest roztažnou řemenicí, dávající tomuto stroji škálu dvaceti a jednoho převodových stupňů! Vyjížďky súčastnily se dva stroje tohoto modelu…
Neobyčejnou elegancí vyznačoval se tento sportovní Chenard & Walcker ročníku 1912. Taktéž pak nízkou stavbou, umožňující braní zatáček ohromnou rychlostí! Stroj i jeho majitel vystaveni byli právem přečastým obdivným pohledům slabšího pohlaví!
Jeden z několika jezdců na strojích s podélným dvouválcovým motorem Douglas, obratně zachycený fotoreportérem v plné jízdě. Všechny tyto stroje vyznačovaly se klidným, rychlým a spolehlivým chodem. Ač postrádají dnes už u konkurence obvyklou spojku, jejich jezdci na ně za žádných okolností nedají dopustiti!
Byla to akce – no jako řemen!
A hned, jak jsem dojel domů, už jsem začal zvažovat, kterou novou řemenovku přijedu ukázat v příštím ročníku…
