JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.

 vyhledávání:

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
Š
U
T
W
V
Z

Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Poslední aktualizace:
18.11.2018
A - AMO - F 15
17.11.2018
B - BMW 319/1 - Sport
B - BMW 327

HENSCHEL nákladní typ 33 G 1

Původní článek pro Truck Magazin (leden 2008) od Petra Hošťálka.

Henschel 33 G 1 - titulní
Šestikolový terénní Henschel 33 G 1


Od první světové války uběhlo sotva deset let a Německo už se zase začalo plánovitě vyzbrojovat. Všeobecně panoval názor, že válka se prohrála jen souhrou nešťastných rozhodnutí, ta příští, že už se vyhraje. Hlavní je se na ni dobře připravit!
Po zkušenostech z války první požadovala Říšská branná moc (Reichswehr) vozidla, schopná provozu ve ztížených podmínkách. Nejlépe v každém terénu. A tehdejší filozofie říkala, že to mají být vozidla šestikolová, s pohonem obou zadních náprav. To proto, že dvě hnací nápravy za sebou projedou v blátě víc než jedna. Do pohonu přední nápravy se zatím ještě žádné firmě nechtělo, známé typy kloubů jednak omezovaly rejd předních kol, jednak se, dost oprávněně, pokládaly za choulostivé a zranitelné řešení.
Takto vypadal Henschel typ 33 B 1 s původním benzínovým čtyřválcem o výkonu 60 koní, předchůdce pozdějších středních třínápravových vozů Henschel 33 D1 a Henschel 33 G 1. Toto byla nabídková fotografie pro armádní komisi, kde jsou zřejmé pečlivě provedené vzorové popisy na karoserii. Nákladní vozy té doby měly mít na bocích karoserie zřetelnou poznávací značku. To je ta bílá plocha na postranicích valníku a velkými písmeny RW. Protože se jednalo o dosud neprodaný předváděcí prototyp, nebylo zatím číslo kompletně vyplněné, předčíslí RW ale prozrazovalo, že se jedná o automobil patřící německé armádě (RW = Reichswehr). Už v roce 1929 postavila firma Henschel & Sohn GmBH z Kasselu menší sérii šestikolových třítunových vozů Henschel typ 33 B 1, se kterými byli vojáci spokojeni. Tyto vozy měly šestiválcové benzinové motory s výkonem 60 koní. Zároveň vznikla i varianta se šestiválcovým dieselem o výkonu 100 koní, s označením Henschel 33 D 1. Nápadným prvkem, podle kterého byly tyto vozy rozeznatelné už na první pohled, byla hodně nezvyklá, jen třípaprsková, kola s děleným ráfkem.
Pohled na provedení D 1 s velkým ochranným trubkovým rámem, které se vyrábělo zhruba od roku 1935 (vozy starších sérií měly pouze jednoduchou vodorovnou rouru před chladičem, na jejíchž koncích byly svislé tyčky s bílými terči, ohraničující šíři vozu). Na levém předním blatníku je vidět držák na standartu, kterou se označovala příslušnost k určité vojenské jednotce. To se pak v průběhu války nepoužívalo, bylo lepší, když tyto skutečnosti nepřátelští zpravodajové raději nevěděli. Od roku 1933 se Reichswehr začal postupně měnit ve Wehrmacht, z původní „branné moci“ směřoval k armádě vysloveně útočného charakteru. V té době už německé vrchní velení přesně vědělo, co pro příště chce. V první řadě to znamenalo z obrovské palety v Německu vyráběných vozidel vybrat a sjednotit typy, které se budou pro potřeby armády dělat ve velkých sériích jako „jednotné“ (Einheits-).
V kategorii středních šestikolových vozidel byl jako ideální vybrán inovovaný Henschel 33 D 1, který naběhl do výroby v roce 1933 a dělal se pak až do roku 1942. Byl vyráběn ve velkých počtech a ve spoustě verzí. Jako valník s plachtou, určený buď pro dopravu mužstva, nebo nákladů, jako uzavřený skříňový i třebas jako speciální cisternový, kde jeho schopnost pohybu v nezpevněném terénu s oblibou využívala Luftwaffe pro tankování letadel na polních letištích, nebo v provedení jako stříkačka s cisternou k jejich hašení.
Z příručky k obsluze vozu pochází tento snímek z levé strany. Typ 33 D 1 se dělal v benzínové i dieselové verzi, ale zejména s motorem Henschel-Lanova-Diesel se osvědčil natolik, že od roku 1938 dostala příkaz vyrábět ho v licenci pro Wehrmacht i další známá německá firma, Magirus z Ulmu.
Detailní pohled na poháněcí převod a cívku vijáku. Na rámu je dobře patrné oválné vodicí oko pro lano. Vůz měl klasický rám ze dvou ocelových lisovaných podélníků s třemi pevnými nápravami. Zadní nápravy byly zavěšené na koncích dvou nad sebou uspořádaných listových per, která byla uprostřed jako celek uložena na otočných čepech. To umožňovalo dobré kopírování terénu a jak firma uváděla, za všech okolností stejné váhové zatížení všech zadních kol. Vozy, určené pro bojové jednotky prozrazoval „viják“ po levé straně, pod kabinou. Viják bylo zařízení, určené k vyproštění vozidla vlastní silou, nebo k přitahování předmětů, či vyprošťování jiného vozidla. Na rozdíl od navijáku, který má své lano připevněné nastálo, je viják pouze otáčející se cívka. Používá se tak, že se přes ni udělá jedna, dvě, nebo i tři otočky jakéhokoliv lana, jehož volný konec ale musí obsluha přitahovat rukou. Má to výhodu, že v případě povolení začne cívka prokluzovat, v případě přitažení měkce zabírat.
Viják byl poháněn od převodovky krátkým kloubovým hřídelem přes úhlový převod, umístěný přímo pod sedadlem řidiče a do funkce se zapínal krátkou ruční pákou před sedadlem.
Ze zkoušek prototypu je záběr, který se pak dostal do armádní příručky jako názorná instrukce, jak použít „viják“ při vyprošťování vozu. Lano, upevněné za pevný bod někde před vozidlem, se muselo protáhnout vodícími oky na levém podélníku rámu. Pak se jednou nebo dvěma smyčkami otočilo kolem cívky vijáku a vzadu rozkročený spolujezdec měl za úkol pouze lehce přitahovat volný konec lana. Tím reguloval samosvorný účinek lana vůči otáčející se cívce vijáku.
Motor vozu byl u obou verzích řadový vodou chlazený šestiválec s ventily v hlavách válců (OHV). Benzínové provedení mělo obsah 10.857 ccm, kompresní poměr 1:5 a se dvěma karburátory Pallas dávalo 100 koní při 1.600 ot./min. Od roku 1936 byly karburátory Pallas nahrazeny modernějšími karburátory Solex.
Motor ze strany dynama a vodní pumpy. Svislý válec na předku motoru byl chladičovým ventilátorem ofukovaný olejový filtr. Byl z hliníkové slitiny a měl bohaté žebrování, což zajišťovalo dobré chlazení oleje. Motor ze strany kompresoru vzduchotlakých brzd a naftového vstřikovacího čerpadla značky Bosch. Kompresor zásoboval nejen brzdy, ale bylo jej možné použít i pro huštění pneumatik. Naftový motor měl obsah 9.123 ccm, kompresní poměr 1:13,8 a 100 koní dával při 1.500 ot./min. Zajímavé bylo, že zatímco originální Henschel měl motor s patentovaným Lanova-vstřikováním do dvou vzduchových komor v každé hlavě válců, licenční Magirus 33 G 1 používal předkomůrkový motor Deutz s podstatně vyšším kompresním poměrem 1:22, který při stejném obsahu dával o pětadvacet koní víc. Oba tyto typy motorů byly pro startování opatřeny žhavicími svíčkami, délka žhavení neměla s ohledem na životnost svíček převýšit 30 vteřin. Před startováním studeného motoru bylo nutno ručními kolečky uzavřít jednu ze vzduchových komor v každé hlavě válců. Tím se podstatně zvýšil kompresní poměr. Po nažhavení se startovalo s plynovým pedálem sešlápnutým na doraz. Po naskočení motoru se upravil volnoběh ručním nastavením, motor se nechal v malých otáčkách ohřívat cca dvě minuty a pak se ručními kolečky otevřely vzduchové komory v hlavách, čímž motor dostal měkký plynulý chod. V mrazech se doporučovalo nastříknout trochu petroleje do filtrů sání, aby se zčásti zředil ztuhlý olejový film ve válcích. Za jízdy musel řidič podle zatížení motoru ručně regulovat předstřik. To se dělalo citem a uchem, motor nesměl tvrdě klepat.
Na podélném řezu je u prvních dvou válců dobře vidět vložené válcové vložky, které byly v karteru těsněny trojicí gumových O-kroužků. Také je z obrázku postřehnutelné, že hlavy byly tři, vždy společné pro sousední dvojice válců. Červeně je na obrázku vyznačeno mazání motoru. Hlavní ložiska, ojnice a vačka byly mazány tlakově, vahadla ventilů a ventilové dříky se mazaly spádem z malé nádržky na hlavě válců. Tu měl řidič kontrolovat a doplňovat denně, před započetím jízdy. Od roku 1939 pak začali u firmy Magirus montovat motor, který byl stavebnicí poskládanou z originálního karteru Henschel, ale vložky válců s písty a hlavami byly od firmy Deutz. U tohoto motoru byl úmyslně „podladěný“ výkon na jen 100 koní, to kvůli životnosti ve frontových podmínkách. Všechny používané dieselové motory měly vyjímatelné a vyměnitelné „mokré“ vložky válců.
Spojka byla suchá, vícelamelová a všechny verze vozu měly stejnou čtyřstupňovou převodovku systému Henschel, doplněnou o pátý, extrémně pomalý převod, určený do těžkého terénu. Tím se firma vyhnula nutnosti další redukční převodovky.
Schéma řazení rychlostních stupňů. V poloze G, proti zpátečce, byl zařazen extrémně pomalý terénní převod, nahrazující redukci (Gelände = terén). Na fotografii podvozku shora je dobře vidět uspořádání zadních náprav i jejich propojení kardanovými hřídeli. Na poslední nápravě byly uložené pracovní válce vzduchotlakých brzd, propojení k brzdovým klíčům bylo táhly. Zásobníky stlačeného vzduchu byly dva, napříč pod zadním koncem rámu. Dobře je také vidět malá řadicí páka vijáku, trčící z podlahy před sedadlem řidiče.
Pevné zadní nápravy neměly obvyklou hrušku s talířem, nýbrž šnekový převod. První náprava byla poháněna přímým kardanem od převodovky, bez středového uložení v rámu, druhou nápravu poháněl krátký propojovací hřídel od nápravy první.
Všechna kola měla dělené ráfky na šestipaprskových litých středech Simplex, pneumatiky byly terénní, rozměru 7,50 – 20 Gelände, obě zadní nápravy měly dvojmontáže.
Šestikolové Henschel již měly vzduchotlakové brzdy Knorr, působící na čelisti brzdových bubnů obou zadních náprav. Na obě zadní nápravy pak také působila také mechanická ruční brzda a kromě toho, prostřednictvím kardanu, i zpomalovací brzda motorová. Přední kola vozu nebyla brzděna vůbec!
Elektrická výzbroj byla u všech vozů dvanáctivoltová. Benzínové verze si vystačily s jedinou olověnou baterií 12V / 105 Ah a s dynamem 12V/130 W. Diesely měly dvě baterie 12V / 150 W, které byly při startování propojené nožním spínačem do série. Dynamo bylo v tom případě 24 V/500W.
Licenční podvozek, který se podle vzoru Henschel 33 G 1 vyráběl u firmy Magirus.
Zatímco původní první provedení z roku 1929 mělo nápadně vysokou uzavřenou kabinu (dosahovala prakticky až do výše plachty), většina vozů nových sérií, stavěných od roku 1933, měla kabiny otevřené, jen s natahovací plátěnou stříškou. Armáda v té době prosazovala možnost demontáže oblouků plachty, sklopení střechy kabiny i sklopení čelního okna, kvůli eventuelnímu projetí pod překážkou, sníženým mostním profilem a podobně. Uzavřená kabina se dělala tudíž jen u vozů s pevnými skříňovými nástavbami.
Charakteristickým prvkem vozu byl chladič se šesti výměnnými sekcemi a před ním montovaný rozměrný trubkový rám. Ten měl chránit celý předek vozu, přičemž jeho boční konce zároveň dávaly řidičovi přesnou informaci o šířce vozidla.
Marschkolone - pochodová jednotka při vojenském cvičení Reichswehru v roce 1934. Před šestikolovým Henschelem je motospojka s jednoválcovým spojařským motocyklem BMW typu R 4.
Tato zvláštní uzavřená karoserie byl „detoxikační automobil“. Po první světové válce měly všechny armády největší strach z použití bojových plynů. Vyobrazené vozidlo, kterých měl německý Wehrmacht desítky a desítky, byl speciál označovaný jako Kfz. 93. Jeho určením byl ohřev vody a zásobování sprchového stanu, sloužícího k oplachové detoxikaci zasažených vojáků a jejich oděvů. Vůz nesl vlastní zásobu 2.700 litrů vody, přičemž byl schopen dodávat 100 litrů ohřáté vody za minutu a mezitím si další vodu dočerpávat. Podle německých údajů se údajně všechny armády v průběhu druhé světové války nasazení bojových plynů natolik obávaly, že k němu ve skutečnosti nikdy nedošlo… Ukázka detoxikačního vozu v průběhu nácviku. Na zadním rohu karoserie je vidět obrovský reproduktor, kterým měl být průběh odmořování dirigován.
Šestikolové Henschely se vyznačovaly velmi robustní konstrukcí, což znamenalo poměrně značnou vlastní váhu v kontrastu k udávané nosnosti tři tuny. Pohotovostní váha valníku byla totiž přes šest tun(!), konkrétně 6.100 kg a u licenčního Magirusu dokonce 6.450 kg.
Tomu odpovídala i nemalá „chuť“. Benzíňáky měly spotřebu 45 litrů na sto po silnici a 60 litrů v terénu, diesely 30 litrů nafty po silnici a 45 v terénu.
Na druhou stranu to byly vozy, jejichž vlastnosti si německé velení velice pochvalovalo. Byly odolné vůči tvrdšímu zacházení, měly dobré vlastnosti v terénu a hlavně, zvláště v dieselovém provedení to byly jednoznačně lepší vozy, než s jakými disponoval nepřítel.
Snad jedinou jejich slabinou se v praxi ukázalo obtížné startování v extrémních mrazech na ruské frontě.
Galerie fotografií z nasazení během druhé světové války
Zpravodajský skříňový Henschel 33 G 1, projíždějící nekonečnou plání Ukrajiny. Dvoukolový přívěs byla benzínová elektrocentrála, která měla za úkol napájet vysílačku.
Na továrním dvoře fotografovaný zásahový požární vůz s cisternou, používaný hlavně na polních letištích. V tomto provedení bylo na prodlouženém chassis před chladičem namontované obrovské čerpadlo firmy Metz z Karlsruhe.
Hasičká stříkačka Henschel  Ts. 2,5 (Kfz.323). Šestikolový Henschel byl v provedení jako cisternová hasičská stříkačka zařazen do výzbroje Wehrmachtu pod označením Ts. 2,5 (Tankspritze 2,5) v provedení nástavby Kfz.323.
Vyobrazení je z německé příručky D 600 "Anhaltswerte über Karaftfahrzeuge und Gerät", vydané Říšskou tiskárnou v Berlíně 10. 4. 1940.
Fotografie transportu série nových zásahových požárních vozů k jednotkám Luftwaffe pochází někdy z konce února 1941. Vyobrazená kolona byly licenční vozy od firmy Magirus z Ulmu.
Valník s mužstvem a připojeným protiletadlovým flakem.
Henschel Ts 2,5 (Tankspritze), dochovaný v excelentním pojízdném stavu u hasičů v Táboře. Dnes je tento vysoce zajímavý vůz přihlášený na veteránské registrační značky.

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text