JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


2008 - Expedice Maroko Side-Ride

Reportáže pro deníky Bohemia

Sidecar Ride 2008 – cesta českého vozíčkáře za dobrodružstvím až do marocké Casablanky.


Sotva pár týdnů po dopsání a vydání druhého dílu cestopisu Expedice Peking 40.000 km, už tuto sobotu, opět vyráží cestovatel a historik Petr Hošťálek na další motocyklovou cestu. S novým typem motocyklu Yuki se vydává na třínedělní expedici do Maroka. I tentokrát je to cesta za splněním jednoho snu. Tentokrát ovšem ne jeho. Hošťálek bude se svými zkušenostmi dělat doprovod při vysněné cestě českého vozíčkáře Zdeňka Krupičky z Prahy do Casablanky.
Petr Hošťálek s novým motocyklem Yuki Darker 400, zapůjčeným pro expedici Side-Ride 2008 firmou Yuki, Pyramida Průhonice. Expedice nazvaná „Sidecar Ride 2008“ povede Evropou, přes Německo, Itálii, Francii do Španělska, odkud se Zdeňkův bavorák se sidecarem Velorex i Hošťálkova doprovodná Yuki přeplaví trajektem do Tangeru. Trasa Marokem pak bude směřovat vnitrozemím na jih, přes Fes do Ar Rachidie a přes Marákeš se stočí do Casablanky. Odtud pak zpět po pobřeží do Tangeru. Oba motocykly absolvují přejezd pohoří Atlas a na své cestě se dostanou i do míst, která projel ve třicátých letech s malou aerovkou „cililink“ legendární český cestovatel a novinář F.A. Elstner.
Myšlenka adrenalinové motocyklové cesty, uspořádané pro celoživotně postiženého člověka, vznikla původně mezi kamarády Jiřím Ledínským, Janem Žlábkem a Radkem Krieglerem z pražského motocyklového BMW klubu. Ledínský dal k disposici svého bavoráka, ke kterému společně v pražském Carservisu připojili upravený sidecar Velorex, stejný, s jakým Hošťálek před třemi lety projel trasu z Českých Budějovic do vzdáleného Pekingu a zpět. Sidecar je upraven tak, aby v něm bylo dost místa pro Zdeňka i pro jeho invalidní vozík. Celý projekt od samého začátku podporoval ředitel Jedličkova ústavu, pan doktor Jan Pičman, záštitu převzal i zástupce hejtmana jihočeského kraje, Mudr. Vladimír Pavelka a sponzorsky podpořil jihočeský Motor Jikov, Roděj polyuretan a J. Mrázek.

„Hlavním smyslem cesty, říká Hošťálek, bude v následujících třech týdnech dopřát opravdové cestovatelské zážitky a motocyklový adrenalin člověku, pro kterého by jinak cestování na motocyklu nebylo možné. Ačkoliv je Zdeněk Krupička navzdory svému handicapu sportovně založený, hraje úspěšně sledge hokej, sám by takovou cestu nemohl absolvovat. Ne, že by řídit motocykl se sidecarem po určitých úpravách nedokázal, ale naše zákony takto postiženému člověku nedávají šanci regulérně získat řidičský průkaz. Zdeněk se tudíž poveze v sajdě a řidiče mu bude dělat Radek Kriegler. Já jedu s sebou, abych během cesty pomáhal a psal z ní průběžně reportáže. O tom, jak může takovou cestu absolvoval celoživotně postižený člověk, i o tom, že upoutáním na kolečkové křeslo aktivní život nemusí končit.“

Zahájení jízdy „Sidecar Ride 2008“ bude mít ovšem ještě jeden důležitý aspekt: dávno se ví, že v Americe, v Německu, Švýcarsku i v dalších zemích se každoročně pořádají „Love Ride“ – benefiční jízdy motorkářů, při jejichž příležitosti se vybírají příspěvky na konto tělesně postižených. U nás bude, při příležitosti startu Zdeňka Krupičky na jeho vysněnou jízdu do Casablanky, odmávnut nultý ročník naší, české, Love Ride 2008. A tak mají všichni motorkáři šanci vytáhnout motorky z prochladlých garáží a přijet v 10. hodin na pražský Strahov, vyjádřit své sympatie postiženým a potřást před odjezdem rukou a popřát štěstí Zdeňku Krupičkovi, i jeho řidiči Radkovi. A my se můžeme, na stránkách Deníku, opět těšit na pravidelné reportáže Petra Hošťálka z jejich společné cesty.
Článek pro Motoxpress
Side Ride 08

Začalo to tím, že jsem si na jaře 2008, při procházení každoroční pražské výstavy Motocykl, všiml u exposice firmy Wunderlich bavoráka se specielně upraveným sajdkárem Velorex. Ta kombinace mě okamžitě zaujala. Jednak proto, že stejný sajdkár jsem použil k mé Kawě W 650, když jsem se s ní vydával na cestu z Budějovic do Pekingu a následně do Paříže. A jednak proto, že vedle tohohle BMW R 1150 R se psalo, že má před sebou cestu z Prahy do Casablanky, kam má vézt jakéhosi postiženého. Složený invalidní vozík byl připoután na extra plošince mezi mašinou a sajdou…
Vzápětí na mě vykoukl z pozadí stánku autor a majitel vystavovaného stroje a já s překvapením zjistil, že to je můj dlouholetý kamarád Jirka Ledínský z pražského BMW klubu. Dozvěděl jsem se, že on tuhle akci jen podporuje. Z časových důvodů jet nemůže, ale je ochoten svého bavoráka pro připravovanou akci půjčit. Za řidítky prý bude nějaký Radek Kriegler, který to celé vymyslel a oním postiženým, který se má vézt v sajdě, bude nechodící Zdeněk Krupička.
S Ledínským jsme ještě chvíli popovídali, vyměnili si pár poznámek, co by to možná ještě potřebovalo (přeci jen pár zkušeností jsem za třicet tisíc kilometrů s Velorexem nasbíral) a pak se rozešli s tím, že kdyby bylo třeba, tak pomůžu.
Už jsem na celou záležitost zapomněl, když mi nečekaně zazvonil v kapse mobil. Ozval se v něm Radek Kriegler, že se musíme okamžitě sejít, ještě ten samý den! Expedice Sidecar Ride 08 do Maroka startuje už za týden a oni počítají s tím, že pojedu s sebou! Chtěli by, abych dělal doprovod, posílal z cesty reportáže a až dobrodružství skončí, napsal o tom knížku. Protože okamžitě se sebrat a vyrazit do Prahy se mi nehodí, svoluji, že si dáme sraz napůl cesty, v Táboře. Dodělávám práci, u které hoří termín – a najednou mám na krku žhavý termín další!
Vyrazit na třínedělní cestu do Maroka znamená v první řadě sehnat peníze. Pomáhají mi osvědčení sponzoři, dva kamarádi z Budějovického Oldtimer-clubu, Motor-Jikov, Krajský úřad a pár dalších. Pak by to chtělo motorku. Samozřejmě bych mohl vzít některou z těch, se kterými jsem jel cesty předchozí, ale pak mě napadá zavolat do Yuki. Vysvětluji kam a proč máme jet a z telefonu se stručně ozývá, že mám druhý den přijet. Nová motorka prý bude v průhonické prodejně připravená!
Na cestu dostávám Yuki LF 400 Darker, čínskou kopii známé Yamahy Virago. S ing. Jirkou Sudíkem, šéfem firmy, se domlouváme na absolvování dlouhodobého testu, jehož úvodem bude právě připravovaná cesta do Maroka.
Darker má dvouválcový motor do V, obsah 400 ccm, pětirychlostní převodovku a kardan, vše v rozumných rozměrech. Není to žádná obří obluda, je celkem svižný a díky svému původu by hlavně měl být spolehlivý. Ve své kategorii býval totiž čopr Virago pro své vlastnosti jednoznačně nejprodávanějším strojem v Evropě…
U firmy Moto S&P v Berouně mě sponzorsky vybavují třemi kufry Giwi a plexisklem, místo originálních vysokých „opičích řidítek“ montuji řidítka sportovnějšího tvaru, pak do kufrů nabaluji vše potřebné a nový foťák Olympus k tomu – a může se vyjet!
Z Prahy startujeme s obrovským doprovodem harleyářů z HOGu a kluků na nejrůznějších BMW, sjeli se, protože náš odjezd má být první českou, vlastně nultou, Love Ride. Doslovně přeloženo Jízdou lásky, tedy akcí, na které by se v budoucnu měli každoročně sjet motorkáři, aby mezi sebou vybrali peníze na kamarády, kteří přesedlali ze svých motorek do vozíčků pro postižené. Nebo, pokud měli štěstí ještě míň, pro jejich pozůstalé rodiny. Účast je nečekaně vysoká, ale iluze stranou. Jsme v Česku, možná se sjelo tolik lidí proto, že napoprvé se ještě nevybírá…
Začínáme Mnichovem. V plánu máme návštěvu firemního muzea BMW, ale to je kvůli rekonstrukci zavřené a tak jen procházíme novou reprezentační prodejnou BMW World. Neznám chlapa, který by u dvousedadlového roadsteru BMW dokázal zůstat v klidu. Platí to i pro Zdeňka Krupičku – na rozdíl ode mne ho v téhle chvíli ani tak nezajímá cena, jako spíš to, jestli by se sporťák Z 4 dal předělat na invalidní řízení.
Až při cestě dál mi začíná docházet, jak je vlastně ta Evropa ohromná! Po tom, co jsem přes Ukrajinu projel Rusko, Mongolsko, poušť Gobi, Čínu a zpátky, začalo mi připadat, že v Evropě už jsem vlastně doma, že to je jen pár kilometrů. Teď, zvlášť když nám téměř denně prší, zjišťuji, že budeme docela rádi, když to z Prahy do Algecirasu na trajekt stihneme za týden!
Máme za sebou Německo, kousek Rakouskem a přes Švýcarsko směřujeme do Itálie. V Rakousku kolem nás většinou zatím ještě zasněžené hory, ve Švýcarsku místy také. Všecko to jedeme podle džípíesky, což je pro mě novum. Já byl až doteď zvyklý jezdit po starém způsobu, tedy podle mapy a vlastní hlavy. Jenže Radek má ten elektronický zázrak na řidítkách a když nás to k večeru dovede do cílového města, bere mobil a volá domů ženě, aby nám našla na internetu nějaký nocleh. Když mu pak Barbara zpětně mobilem udá souřadnice, chvíli dloube prstem do displeje a následně bloudíme městem, dokud džípíeska neprohlásí, že už jsme prakticky na místě, jen těsně o mrňavý kousek vedle. A pak obvykle nezbývá, než ptát se a hledat. Nejnapínavější to zatím bylo v Janově. Bloudění jsme měli okořeněno deštěm, mezitím stačila padnout tma a my objížděli nejvyšší kopec ve městě dobře třikrát, než jsme asi po hodině kýžený „Ostello de la gioventu“ našli.
V Itálii mě potkává první defekt – na 1862. kilometru se mi daří lehnout na dálnici. Pro Darkera to znamená rozbité sklo a žárovku reflektoru, přihnutou páčku spojky a uraženou stupačku. Tedy nic podstatného a hlavně ne zaviněného motocyklem. Reflektor přelepuji kusem igelitového pytlíku, místo uražené stupačky montuji stupačku zadní a hurá dál!
Ve Francii máme před sebou také pěkný kousek cesty. Projíždíme krajinou bílých koní z Camarque, o kterých u nás vyšla knížka Chantal Poullain, míjíme spousty vinic a kousek od Andorry, kde nám ani džípíeska není schopná poradit cenově únosné přenocování, rozbalujeme stany na plácku, kde jsou utábořeni francouzští cikáni. Poprvé vidím Zdeňka, jak je i se svýma nepoužitelnýma nohama obdivuhodně soběstačný. Při stavění svého stanu je skoro rychlejší než já! Večeříme tuňáka z konzervy a protože jsme v supermarketu po cestě koupili pětilitrový plastikový kanistr stolního vína, usíná se nám dobře. Vedle podupává uvázaný kůň a hlasitě dlouho do noci duní muzika. Francouzští cikáni mají rádi disko…
Na tuhle roční dobu je nezvykle zima. Když vstáváme do mírně vlhkého rána, říkám si, že pro Zdeňka v sajdě, střídavě moknoucího nebo zavřeného v boudě pod kterou místy zatéká, to určitě není ten nejpříjemnější způsob poznávání půvabů cestování na motocyklu. Ale kupodivu – on je neustále v pohodě, v dobrém rozmaru!
Mám pocit, že by možná bylo v tomhle počasí líp jet po pobřeží moře, ale Radka to táhne do hor. Když ale liják přituhuje, vracíme Se, necháváme Andorru stranou a míříme do Španělska. Když dojíždíme do Madridu, má Darker na tachometru číslici 3624 a poprvé se hlásí o dolití necelého půllitříku oleje. Na to, že se jedná o úplně nový motocykl a o nějakém „slušném zajíždění“ nemůže být ani řeč, abych stačil Radkovu bavoráku, jedu ustavičně nadoraz, je to spotřeba oleje takřka nepatrná!
Španělsko nám dává zabrat. V životě jsem snad nejel v takovém větru! Zešikma zepředu, nejhorší možná varianta. Jedu v neuvěřitelném náklonu, jako bych jel nekonečnou narovnanou zatáčku. Motor se zdá, že netáhne, ani na plný plyn nechce ručička tachometru přelézt pětaosmdesátku a k benzínce musím s prázdnými nádržemi (Darker má dvě, tu druhou schovanou pod sedlem) skoro každých sto kilometrů. Jinak se cesta centrálním Španělskem vyznačuje neobyčejnými stoupáními, u nás na dálnici nemyslitelnými, na každém kopci se tyčí černá silueta býka, veliká jako třípatrový barák a taky jsem u silnice jsem zahlédl ceduli, že jsme právě projeli krajinou Dona Quijota a jeho druha Sancho Panzy…
V Granadě potkáváme známé Čechy s obytným karavanem. Každoročně utíkají před zimou na jih, ale letos, říkají, je prý nepředstavitelně špatné počasí. Takovou zimu a déšť tu nikdo nepamatuje dobrých dvacet let.
Když jsme vyjížděli, kdekdo ze známých záviděl, jak se máme, že můžeme před nevydařeným jarem ujet a užívat si horko a slunce v Africe. Ale zatím to na to nevypadá. I přeplavba trajektem z Algecirasu do Ceuty je smáčená deštěm.
Jenže Zdeňkovi jako by to bylo jedno. Celou třičtvrtěhodinu tráví s vozíkem na ledově profukující noční mokré palubě, mokne a střídavě kouká na vzdalující se světla Evropy a na blížící se obrys Afriky. Je fakt v euforii! Říká, a já mu věřím, že si nikdy nepředstavoval, že by se sem, se svým postižením, mohl někdy dostat.
Párkrát jsem před odjezdem zaslechl, jaký to má smysl tahat vozíčkáře v sajdě někam do Afriky? V téhle chvíli se stačí podívat na Zdeňkovu radost, aby bylo jasné, že to smysl má…
Ceuta je poslední španělská výspa. Přístavní město, sice už na africkém břehu, ale ještě patřící Španělům. Tady končí Evropská unie, takže musíme absolvovat celní formality. Ve frontě před závorou se nám vnucuje mírně tmavší chlapík s černým knírem, že nám pomůže s vyplněním papírů. Je oblečený v dlouhé pruhované galábiji, která mu sluší asi jako noční košile až na paty. Ne, že by nám něco platný byl, vyplnit těch pár řádků na anglicky předtištěných formulářích bychom dokázali i bez něho, ale svůj bakšiš si zaslouží přinejmenším za projevené jazykové znalosti. Ovládá španělštinu, francouzštinu, angličtinu a když nereaguji ani na jednu z těchhle řečí, chytá se v němčině a dost zevrubně vysvětluje, že Casablanka je jen velkoměsto jako každé jiné. Tam toho moc neuvidíme. Ale v žádném případě si nemáme nechat ujít Marrakech a Fés. To jsou stará města, dýchající historií, ta stojí za to…
Ještě první den, kdy přes pobřežní hradbu kopců míříme do Tangeru, nás provází zima a občasný déšť. Tak takhle si nikdo z nás Afriku nepředstavoval. Zjišťujeme první skutečnosti: místní se neradi fotografují a když už, tak okamžitě natahují ruku, chtějí za to peníze. Nejčastějšími vozidly na silnicích jsou staré Mercedesy, osobní i dodávkové, které z Evropy vymizely dobře před deseti lety. Bez katalyzátorů, bez centrálního zamykání a hlavně – bez elektroniky! Auta, která se ještě dají opravit pár matkovými klíči a šroubovákem. Šťastná to země! Když se ptám Radka, jaké vybavení si vzal na cestu, říká, že nic. Kdyby se mu na bavoráku něco stalo, tak že spoléhá na mě. Nebo by volal mobilem do Prahy, Jirkovi Ledínskému…
Když druhý den africké cesty hledáme po setmění nocleh, oslovuje nás u benzínky Achmet, pomenší tmavší chlapík s otlučeným francouzským mopedem. Jeho kámoš má prý penzion pro postižené, jezdí k němu z celé Evropy, z Francie, Španělska i Portugalska. Dobrou půlhodinu s ním telefonuje, ale cena, kterou nám pak říká, je naprosto neakceptovatelná. Říkáme tedy ne a chystáme se jet dál. Jenže Achmet navrhuje, že u něj na zahradě si můžeme postavit stany zadarmo. A pokud bychom chtěli, za desetinu ceny nám dá k disposici pokoj ve vlastním domě. Tak uháníme temnou nocí za šíleně prášícím mopedem do neznáma a Zdeněk je nadšen z prvního pořádného dobrodružství.
Z Achmeta se vyklubal soukromý učitel, ukazuje se, že doma má na zdi malou tabuli, před kterou denně učí místní děti, odpoledne pak bere mopeda a starý foťák a jezdí dělat po okolí profesi fotografa. Dostáváme silný sladký čaj s plovoucími voňavými bylinami, Achmetovi kluci řádí na Zdeňkově vozíčku a paní domu nám narychlo dělá večeři po místním způsobu. Když už všichni spí, zve mě Achmet na plochou střechu, dát si cigaretu před spaním a popovídat pod hvězdami. Nekouřím už přes dvanáct let, ale tohle se nedá odmítnout.
Druhý den, na dálnici do Casablanky, zahýbám k benzínce. Víčko nádrže už mám otevřené, hadici s pistolí v ruce, když za mnou dojíždějí kluci a řvou „Hoříš!!!“
No jo, cítím nějaké nezvyklé teplo na pravém lýtku! Mrknu dolů a bleskem zavěšuji pistoli zpátky. Pak utíkám od stojanu i motorky a zároveň oplácávám pravé lýtko! Nohavice mi hoří plamenem.
Těsně před odjezdem jsem od Steva Edwardse z pražské firmy Senzormet získal vysněné motorkářské džíny s kevlarem vyztuženými koleny a zadkem. Parádní, příjemně se nosící a v elegantní pískové barvě. Teď mám v pravé nohavici ještě nezaplacených kalhot očouzenou díru, elegance je v tahu a je štěstí, že přitom nevyhořela marocká benzínka. Po tom nešťastníkovi, co se mu nechtě povedlo zapálit národní park a následně pořádný kus Jižní Ameriky, jsem mohl být další celosvětově nechvalně známý Čech…
Za vznícenou nohavici mohl ten, kdo přivařil ochranný kryt výfuku o tři centimetry vedle nežli měl. Kryt nechránil, nohavice se dostala na žhavé roury a už to bylo. Můj Darker je první z ověřovací série a já se, až pár týdnů po expedici, dozvím, že sériové kusy, které mezitím přišly na náš trh, už to mají vyřešeno lépe.
Casablanka je naším oficiálním cílem a tak tu českého vozíčkáře Zdeňka Krupičku osobně vítá primátor města spolu s marockým ministrem sportu a ještě dvěma dalšími oficiálně se tvářícími pány. Zdeněk dostává stříbrně se tvářící plechový pohár, vlajku města a nějaký diplom. Má z toho upřímnou radost, tahle pocta ho těší, ze všeho nejvíc nás ale těší, že už konečně neprší a že jsme o pár set kilometrů jižněji, je konečně slunce a horko! Večer, když sedíme před nevelkým hotýlkem u piva, se nám místní týpci snaží vnutit hašiš. Povečeřeli jsme vedle, u konkurence, kde nás obsluhovalo milé děvče mluvící dobře rusky. To nás teď varuje, že se máme od podsvětí držet dál, že nás určitě budou chtít vzít na hůl. No, mě těžko, já určitě hašiš kupovat nehodlám. Spíš mi není jasné, jak je možné, že se tu pivo prodává a pije. Vždyť to muslimové mají přece zakázané..!
Marrakech je úplně jiné město. Casablanka byla ve znamení šedobílých betonových staveb velkoměsta, tady je všechno oranžově hnědavé. Písek okolo, stavby, prostě všechno. Nesmírně upravené předměstí je osázené stromy, kolem makají na úpravách parků dělníci ve žlutooranžových kombinézách a přílbách a nikde se neválí sebemenší odpadek. Zajíždíme do centra, navštívit medinu, hlavní tržnici. Zdeněk na vozíku, já pěšky, couráme spoustou turistů mezi stánky s ovocem, hrozny a nejrůznějšími suvenýry. Nejlepší nápad byl dát si v africkém vedru sklenici pomerančové šťávy. Stánkař, který má pomeranče proložené skutečnými kusy ledu, jich musí vylisovat dobrou desítku, než naplní vysokou sklenici – je to za pár drobných a je to neskutečná dobrota, kam se na to hrabou všechny u nás prodávané „zaručeně stoprocentní pomerančové džusy“…
Dervišové vyhánějí hady z košíků, hudebníci v krojích tančí a nechávají se fotografovat a tmavší i světlejší Afričanky nabízejí, že vám na ruku namalují hennou štíra. Každý prostě kouká, jak na cizineckém ruchu vydělat dirham.
Abychom se dostali až do oblasti, kde chceme navštívit písečné duny západního výběžku Sahary, musíme přejet pohoří Atlas. Nádhera! Silnice se kroutí do kopců a v každé zatáčce stojí v cestě chlapík, který i za cenu, že ho přejedete, vám strká pod nos neuvěřitelně krásné šutráky, uvnitř plné krystalů. Koupíte si jeden, na památku, pak přemýšlíte, že by se to líbilo i někomu z vašich blízkých a pak už jen uvažujete, kam to všechno na motocyklu naložit. Zadní guma je čím dál placatější a ovládání těžkne.
Někde v půlce kopců projíždíme malinkaté městečko. Před obchůdky u silnice sedí dva Marokánci u stolečku a kývají, ať zastavíme a posvačíme s nimi. Mají před sebou mističky jak talířky zpod kávových šálků a v nich olivový olej. V něm si namáčejí kousky chlebové placky a zajídají to zelenými olivami před sebou. Horký sladký čaj je před námi okamžitě, chleba s olejem nám přinášejí vzápětí. Jak jsme se Zdeňkem namlsaní z Marrákeše, říkám, že bychom si dali čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu, protože vidím, že jeden z nich ji prodává. Hned vedle má pod deštníkem lis i zásobu pomerančů. To největší překvapení přichází, když se loučíme a odjíždíme. Ptám se, co budeme platit, protože až doteď všude a každý natahuje ruku a chce peníze. Oba chlápci svorně vrtí hlavou, že neplatíme nic. To oni nás pozvali. A s úsměvem se uklánějí…
Jednou ze známých marockých atrakcí je soutěska Todra. To samozřejmě Radek naplánoval předem, že vidět musíme. Todra je ohromný skalní masiv, puklý uprostřed, kterým protéká říčka a vedle ní vede cesta. Skála je tak vysoká a průrva úzká, že ani v nejparnějším slunečném dni sem sluneční paprsky nedosáhnou, je tu chladivý stín. Tady se Zdeněk škrábe do sedla bavoráka, Radek usedá do sajdy vedle a soutěsku projíždějí s tím, že já mám Krupičku za řidítky natočit na video. No, to si kluci moc nevybrali! Já kameru držím v ruce poprvé.
Ze soutěsky Todra se obvykle všichni vracejí cestou, kudy přijeli. Ne tak my. Projíždíme skrz a vydáváme se úzkou prašnou cestou mezi stoupající kopce. Máme před sebou víc než sto padesát kilometrů dlouhou dobrodružnou etapu, na které je řada spadlých úseků a říčních brodů. Nejedeme na žádných endurech, ani kluků bavorák s cestovní sajdou, ani můj čopr Darker nejsou do takovýchhle podmínek to pravé a tak je samozřejmě, že v jednom z brodů Radek zůstává viset. Místo abych fotil, nechávám Darkera hned za brodem stát a ženu se, tak jak jsem v Baťovo polobotkách, doprostřed proudu, abych pomohl místním čumilům kluky z vody vytlačit. Jako reportér tudíž stojím za nic, akční fotka z toho nebude.
Nejzazším bodem je pro nás nocování v hotýlku nedaleko Xalucy, odkud kluci vyrážejí k dunám. Zdeněk se touží svézt na čtyřkolce po saharském písku. Jenže tady naráží na proradnost místních kšeftsmanů. Čtyřkolek je tu k půjčení nepřeberně, terénních motorek a of-roadů rovněž, jenže za nehorázné ceny. Nakonec kluci skočí na lep jednomu, co slibuje cenu poloviční a jedou s ním dobrých třicet kilometrů, kde čtyřkolky u písečných dun má. Jenže tady domorodec všechno, co slíbil, zapírá a chce za půjčení cenu dvojnásobnou. A předem. I natěšený Zdeněk ho v té chvíli posílá tam, kam si za ten podraz zaslouží. Navléká si motocyklové rukavice a vydává se pokořit doběla rozžhavený písek tak, jak by to nedokázal nikdo z nás, zdravých. Po rukou!
Pak už nás čeká vnitrozemím Maroka jen návrat zpátky. Ten večer u Xalucy mi zničehonic upadla nožní řadička. Zanýtovaný čep povolil a vytřásl se, páka naštěstí zůstala viset na táhlu. Ráno improvizuji, sháním v nedalekém městečku šestku šroubek, dvě matičky a hrst podložek a tímhle čep provizorně nahrazuji. Skepticky říkám, že šlapat na tohle nohou při řazení, to bude držet tak možná osmdesát kilometrů. Radek se ale sází, že šroubek vydrží až do Prahy, na což já v tom případě rád dám basu piv!
Ještě nám zbývá navštívit starobylý Fés, s jeho úzkými a příkrými uličkami krámků pro cizince a celou čtvrtí, kde jsou doma barvíři a koželuhové. Pak už definitivně míříme k severu, zpátky k pobřeží. Jen malý kousek za Fésem potkávám v zatáčce šoféra, který se tak zvědavě ohlíží za Radkem, jedoucím přede mnou, že volant stařičkého Golfa stáčí přímo na mě! Bleskově uhýbám z asfaltu do štěrku krajnice, ale dál už není kam. Vedle je sráz dolů. Vzadu to drclo, motorka se pode mnou stáčí a předním kolem náhle míří doprostředka silnice. Smyk jsem ustál, nepraštil sebou a tak jen pořádná odřenina na boku levého kufru je svědkem tvrdého střetu naší civilizace se třetím světem…
Dojíždíme do Ouezzane, do levného a podezřele vyhlížejícího hotýlku Bouhlal, který klukům doporučil někdo ještě doma, v Praze a Radek si ho uložil do džípíesky. Motorky zastrkujeme do garáže v ulici vedle, věci taháme po šíleně strmých schodech do druhého patra a Zdeněk mezitím čeká venku na vozíku. Jako večerní program máme úkol najít, kde by se dalo koupit pivo. Ale ani tady, mezi samými muslimy, to není tak složité. Stačí vyslovit „beer“ a už nás podezřele úslužný místní chlapík vede ostražitě k něčemu, co vypadá jako garáž s ocelovými dveřmi. Venku hlídá kluk, který se ptá, co chceme. Když říkám pivo, vpouští mě dovnitř, kde mlkne hovor, všichni na mě podezřívavě koukají a rychle a bez dlouhého ptaní mi strkají šest velkých plechovek do tmavé a silné igelitky. Platím za ně, bez dvou dirhamů, rovnou stovku…
Na 6.782 kilometru, to už směřujeme zpátky do Ceuty, najednou Darker ztichne. Vypadá to na benzín, jenže nádrže zdaleka ještě nejsou prázdné. Tak rozebírám benzínové čerpadlo. Opálené kontakty stačí oškrábnout švýcarským nožíkem, který mám vždycky po ruce a pumpa už zase tiká! Kdyby všechny problémy bylo takhle jednoduché řešit, říkám si, když na palubě trajektu opouštíme zářivě osvětlený africký břeh. „Kdoví, jestli se sem ještě někdy podíváme…“ vypadne ze mě i ze Zdeňka ve stejné chvíli. Mrknem na sebe a usmějeme se. Nikdy mě nenapadlo, že po čtrnácti budeme s tímhle vozíčkářem - sympaťákem jak dva bráchové.
Ráno, po probuzení na evropském břehu, se jedeme kouknout na gibraltarskou skálu. Vypadá úplně jinak, než jsem si ji jako kluk představoval. Je jak špičatý zub. Nebo, možná, jak obrovská žraločí ploutev, zlověstně vystrčená z okolní vody. Pak už zas frčíme nekonečné kilometry Španělskem a zastavujeme jen kvůli vykoupání na krásné pláži v Esteponě. Neuvěřitelné! Tady mají specielně dlážděnou cestu pískem pláže skoro až k vodě, značenou symbolem vozíčkáře. A speciální toaletu a převlékárnu k tomu! Teprve na téhle cestě jsem si poprvé v životě začal takovýchhle detailů všímat. Musím po pravdě přiznat, že nebýt téhle cesty se Zdeňkem, nejspíš by mi to ani v budoucnu nic neříkalo…
Na kilometru 7.201 najednou motor výrazně přestává táhnout, je to jasné, jedu na jeden válec! Zastavujeme, zadní válec se zdá studenější, tak měním svíčku, ačkoliv se nezdá špatná. Motor chytá, na volnoběh jde na oba jak hodinky, tak uklízím nářadí a rozjíždíme se. Ale jen přidám, už zas to jde jen na jeden! Po rozebrání zadního karburátoru objevuji trhlinu v membráně. Je to jasné! Na volnoběh v pořádku. Ale když má po přidání plynu podtlak zvednout šoupátko, tak se nic neděje. Jediné řešení je záplata vystřižená švýcaráčkem ze stříbrné izolepy. Naštěstí jí vezu s sebou celou špulku. Jediné co nevím je, jak bude záplata z izolepy držet v karburátoru, kde je všude benzín. Když ne v kapalném stavu, tak určitě aspoň v parách. Doufám, že karburátor nebude potřeba rozebírat a záplatu dělat znova aspoň takových každých padesát kilometrů. To raději ale neříkám nahlas. Kluci jen přihlížejí, jak řeším další defekt a Zdeněk se ptá, jestli mi po téhle epizodě může uctivě říkat Mc Gywwer?
Radek měl naplánováno poslední víkend naší cesty strávit na srazu Love Ride ve Švýcarsku. Ukázat se tam se Zdeňkem a udělat kousek reklamy zahajovacímu srazu české Love Ride, jejíž zahajovací jízda naši expedici do Maroka odstartovala. Jenže máme za sebou tři neděle života na motorkách a Zdeněk, který na rozdíl od nás dvou v sajdě moc pohybu neměl, už toho má až až. Nedivím se mu. I tak to je od něj výkon, strávit tři neděle ve stísněné karoserii Velorex by dalo zabrat i zdravému, natož postiženému bez funkčních nohou! A tak říká, že obrátíme domů. Místo švýcarské Love Ride se raději hodlá zúčastnit přeborového utkání ve sledge – hokeji, nechce kamarádům svého týmu chybět.
Návrat přes hranice je posledním triumfem naší navigační techniky. Místo, abychom to před Passau vzali na Strážný, džípíeska Radkovi zavelela udělat okliku přes Železnou Rudu a ten jede přede mnou tak, že je naprosto nemožné ho dojet, nebo přimět houkáním k zastavení. Zbytečně nám tak naskočila spousta kilometrů, ale ani to nestačí! Ze Železné Rudy najednou Radek zahýbá doprava na stále se úžící cestu a okamžitě mi mizí. Asfalt najednou končí, hodně ubírám a jedu s kopce, nejdřív prašňačkou, pak úvozem a nakonec rozbahněnou lesní cestou kolem zákazu vjezdu do Šumavského národního parku. Tudy přece nemohli jet, říkám si v duchu, ale žádná jiná možnost není. Začíná pršet, stmívá se a já dobře půl hodiny jedu lesní stezky, chvílemi blátem s oběma nohama na zemi. Na tohle čopr doopravdy není to pravé, to i etapa za soutěskou Todra byla jednodušší. Když v údolí, za nějakými chalupami konečně čekající kluky dojíždím, ani oni neví, kde vlastně jsme. Až místní domorodec, divící se, odkud jsme se tu vzali, nám objasňuje, že jsme v Rejštejně. „Ale z druhý strany, přes potok! Silnice je, pánové, támdle!“ ukazuje…
Expedice Side Ride 08 byla spoustou zážitků pro všechny nás tři. A taky pořádnou prověrkou Darkera. Dostal jsem ho s nula kilometry na tachometru a držel naplno od samého začátku, abych Radkovi a jím řízenému BMW 1150 stačil. O nějakém ohleduplném zajíždění ani řeč. K uvedeným pár drobným defektům, které jsem po cestě opravil, přibyly po cestě zjištěné dva prasklé dráty v zadním kole. Při pokračování dlouhodobého testu praskl ještě jeden další a na 12.386 km přestalo fungovat počítadlo kilometrů v tachometru. Nevydržela ozubená hřídelka z umělé hmoty. Dlouhodobý test byl následně ukončen po odjetí 20.000 kilometrů.
Resumé: Darker LF 400 je ideální čopr středně těžké kategorie, který je možné mít nový a se zárukou za zcela bezkonkurenční cenu. Jak z testu vyplývá, všechno, co je na motorce důležité, drží a spolehlivě funguje. Testovaný vzorek byl navíc z ověřovací série, což znamená, že u dalších, už prodejních strojů bylo ještě pár maličkostí dořešeno. A můj osobní pohled? Jelo se s ním fajn a vůbec by mi, v mé soukromé sbírce motocyklů, nevadil…

Petr Hošťálek
1. reportáž
O přípravách na motocyklovou cestu Zdeňka Krupičky by se toho dalo napsat spousta. Zdeněk nemá řidičák a nejspíš ho asi nikdy mít nebude. Je postižený, má od narození nepoužitelné nohy. Maličké, znetvořené, bez citu. Spíš překážející, než aby k něčemu byly. Jinak je fit. Hraje sledge hokej, při kterém se jeho hráči pohybují na takových jakoby mrňavých sáňkách. Jezdí na raftu a občas absolvuje tandemové seskoky na padáku. Provozuje spousty adrenalinových záležitostí, ale motorka je mu odepřená. Je to paradox. Pokud přijde někdo o nohy v průběhu života, třebas při autonehodě, může motorové vozidlo po příslušném uzpůsobení řídit. Pokud se ovšem s postižením narodí, naše legislativa mu získání řidičského průkazu neumožňuje.
Kluci z pražského motocyklového BMW klubu se rozhodli v téhle věci něco udělat. Jirka Ledínský, můj starý známý, dal k disposici motorku, koupil sajdkár Velorex a spolu s Honzou Žlábkem tuhle kombinaci upravili na dálkovou cestu. Včetně toho, že do speciálního držáku mezi motorku a sajdu se dá upevnit Zdeňkův invalidní vozík. Osobním Zdeňkovým šoférem se stal Radek Kriegler, taky jezdec a fanda BMW.
Já se k tomu dostal tak, že mě tahle parta oslovila, jestli bych nejel s sebou jako novinář, že by chtěli, aby se o tom trochu psalo, aby se život vozíčkáře přiblížil lidem, kteří o tom nic nevědí.
Stejně jsem tenhle rok plánoval nějaké akce ve prospěch vozíčkářů, nějak si čím dál víc uvědomuji, jak je ze sedla motorky na sedačku invalidního vozíku blízko, tak jsem na to kývnul, i když to bylo hrozně kách. Dozvěděl jsem se to ani ne čtrnáct dní předem.
Dneska je trošku problém napsat, kdo a jak věci pomohl. Za vším se vidí skrytá reklama. Ale konstatujme tedy, že se pro tuhle věc dost našlo několik dobrých kamarádů a záštitu převzaly a projekt podpořily i některé podniky a instituce…
Díky jim tedy vyjíždíme!

Start v sobotu ráno, v Praze na Klárově. Hlavní účastníci, mgr.Radek Kriegler za řidítky bavoráka a Zdeněk Krupička v sajdě od Velorexportu Žamberk, přijíždějí na místo jako poslední…(foto Olympus E-3)
V sobotní ráno je Praha skoro pustá, provoz na nule. Na Klárov dorážím asi minutu po osmé, samozřejmě úplně první, nikde ani noha. Zbytečná dochvilnost, dalo by se říct. Teprve za asi dvanáct minut přijíždí první Harley, pak další, přijíždí členové pražského HOGu, což je odbočka mezinárodního sdružení majitelů Harleyů. Dneska to ale není sraz značkový, dnes je to pro všechny, kdo chtějí vyjádřit sympatie postiženým. Takže dojíždějí i dvě ruské sajdkáry, nějaká ta Jawka a pomalu se začínají trousit bavoráci.
Radek se Zdeňkem v sajdě přijíždí snad jako úplně poslední, pak se jede na Malostranské náměstí, kde je tiskovka před odjezdem a ze Strahova už pak jede celá narůstající kolona v policejním doprovodu.
Radkovým snem bylo uspořádat u nás, v Čechách, „Love Ride“ benefiční motorkářskou jízdu ve prospěch postižených, která se už léta jezdí v Americe, ve Švýcarsku, Německu a některých dalších zemích. Spousta skeptiků měla poznámky, že u nás to nepůjde. Teď, když vidím, kolik motorkářů nás dnes vyprovází, musím říct, že se mu nultý zahajovací ročník vydařil…
Tiskovka před odjezdem v malostranské kavárně Ferrari, Zdeněk Krupička si povídá s Honzou Kašparem, který tvrdí, že si cestu v sajdkáru z Prahy až do Casablanky neumí představit… (foto Olympus E-3) Po krátkém společném svezení směrem ke Kolínu pokračují pražští motorkáři dál, my si dáváme jeden boršč pro zahřátí a pak otáčíme a vyjíždíme po okreskách směrem k hraničnímu přechodu v Železné Rudě. Už jen to by bylo na malý cestopis! Touhle trasou asi vůbec nikdo nejezdí, i když je teoreticky nejkratší. Jedeme z Tuklat přes Říčany a Jesenici na Zbraslav, pak Mníšek pod Brdy, Březnici, Blatnou a Svéradice…

Převlékáme se do nepromoků, protože padají první kapky, já si beru velkou přílbu a vyrážíme na první kilometry do Německa. Jedeme přes Dingolfing do Mnichova, kde se ubytováváme v nějakém hostelu za deset Euro na osobu a noc, ale bez povlečení, vlastní spacáky do postelí. V pokoji je osm lůžek, z toho dvě obsazená jednou ženskou a jedním tmavším klukem. Motorky zůstávají před hostelem na chodníku, věci z nich si bereme na noc na pokoj. Doufám, že ta moje neupadne, odpoledne se nějak hnul stojan, stojí teď v hrozném náklonu. Radek je obě svazuje k sobě řetězem a zamyká.
V noci mě někdo budí, tvrdí, že spím na jeho posteli, že na ní spal už celý předchozí týden. Tak jo. Nehádám se a přesunuji se o postel vedle, je mi to fuk a spím okamžitě dál.
Proč jsme vlastně zvolili tenhle mnichovský hostel? No kousek odtud je přeci továrna BMW! Správní budova, které říkají „největší BMW čtyřválec na světě“, protože je tvořena čtyřmi válcovými věžemi, vedle tovární museum ve tvaru mísy a nově postavený BMW World. Zdeněk tu ještě nebyl a rád by to viděl.
Zázračný svět BMW – prohlídka nové reprezentační prodejny v Mnichově, kde byl vystaven i jeden z formulových vozů Grand Prix (foto Olympus E-3). Ale druhý den ráno je pro nás BMW World zklamáním. To je v podstatě jen velká a hodně reprezentační prodejna s různými atrakcemi, jako je třeba předvádění chytrého principu rozdělování hnací síly motoru na všechna čtyři kola – u bavoráků mají různé novinky a rádi se s nimi chlubí, jenže mi chtěli vidět spíš něco z historie. A to se nám nepovedlo. Museum je zavřené a ještě prý asi do června bude. Škoda…
Tak bereme za plyn, přední kola míří na Garmisch a už zanedlouho se před námi začínají objevovat bílé vrcholky Alp. Jedeme se ohřát do Maroka, ale vypadá to, že tady ještě chvíli budeme drkotat zubama! V Alpách pod Zugspitze je ještě pořád všude kolem spousty sněhu. A tak taky pořádná zima… (foto Olympus E-3) Za Garmischem je všude kolem silnice sníh a jak se blížíme ke svatému Mořici, přitvrzuje! Kousíček cesty absolvujeme Rakouskem, pak projíždíme švýcarskou celnicí, kde nám švýcarští celníci jen salutují a hned za čárou je luxusní prodejní kiosek, kde se prodávají snad všechny existující varianty známých švýcarských kapesních nožů Viktorinox. Nejen, že nezastavujeme, ale ani mě to zastavit neponouká, já ho mám v kapse a používám na všech svých cestách už léta… Díky objížďce jsme se nečekaně dostali po uzoučké silničce na švýcarské horské stráně a to stálo za chvilku relaxace mezi kopci (foto Olympus E-3). Za městečkem Maloya se kroutíme neuvěřitelnými serpentinami dolů do údolí. Sjezd je tak dlouhý, že si teprve teď uvědomuji, jak vysoko jsme museli být. A taky proč tam ležel pořád ještě sníh a byla taková zima. Dole, kde teče potok, jsou kolem silnice najednou domky se střechami pokrytými tlustě naštípanými kusy břidlice. Už jsme tedy v Itálii a pokračovat v cestě se bude příště… Tak tady jsme měli v úmyslu kempovat, ve vlastních stanech, v alpské krajince pod vodopádem. Ale bohužel, je brzy, tady ještě není sezóna a tak kemp byl ještě zavřený (foto Olympus E-3). Zdeněk se svou tříbarevnou kšticí v janovském přístavu (foto Olympus E-3). Svačina na odpočívadle u benzínky. Slunce zrovna svítí, všem nám chutná a tak je piknik v přírodě fajn (foto Olympus E-3).
2.reportáž
Přejet Evropu a dostat se až do Gibraltaru, k trajektu do Afriky, to kupodivu i v době dnešních moderně rychlých dopravních prostředků dost trvá. Zvlášť, když se jedná o výpravu dvou motocyklů, jejichž posádky chtějí nejen hltat kilometry, ale i sem tam něco vidět.
Ranní pohled na část Janovského přístavu z vrcholu kopce od Ostello de la gioventu´. Nebe se zatím ještě mračí, ale místní tvrdí, že dneska určitě bude pěkně… (foto Olympus E-3) Třetí den cesty je od rána ve znamení deště. Jsme navlečení do nepromokavého, ale přes kapkami pokrytá plexiskla přileb je špatně vidět a ruce v namočených rukavicích nepříjemně mrznou. Kus plánované trasy ukrajujeme po italské dálnici, aby to rychleji ubíhalo, ale ukazuje se, že to nebyl ten nejšťastnější nápad. Namočená dálnice klouže a tak v jednom momentě, kdy se sbíhají dva pruhy do jednoho, protože se tu něco opravuje, vyjíždí přede mě nečekaně a bez blinkrů jedno vozidlo z řady! Musím tvrdě na brzdy, abych do něj nenajel, brzdím i očima a už skoro stojím, když předek ujede a motorka se pokládá. Odneslo to plexi, pravá stupačka a sklo reflektoru. Jako obvykle, už to znám z pádu v Kazachstánu, motorku zachraňují boční kufry Giwi, které náraz tlumí. Výsledek je jen lehoučká kosmetická odřenina na jednom z nich. Rychle ji zvedám, startuji a zastavujeme až na nedaleké benzínce, kde místo uražené stupačky montuji stupačku zadní, popraskané plexi slepuji lepicí páskou a na rámeček reflektoru natahuji místo rozbitého skla kus igelitového pytlíku. Motorka je opět v pohodě, jede a funguje.
Den je opravdu nevlídný, končíme ho v nočním Janově, kde až někde na kopci hledáme hostel „Ostello de la gioventu“, který byl naplánován jako varianta pro horší počasí. Jezdíme dost dlouho kolem, než se nám v dešti a tmě daří najít tu správnou uličku, klikatící se k němu. Překvapením je cena za ubytování, která je skoro dvojnásobná proti tomu, co slibovala předběžná informace. Ale napravuje to ráno paní recepční, která se omlouvá a říká, že ti mladí jsou k ničemu, že mladík, co měl službu večer, všechno popletl. S úsměvem nám říká cenu původní, navýšenou jen o snídani, kterou si dáváme hned vedle recepce…
Zdeněk, který si cestu doopravdy užívá, si dává kakao, baštíme pečivo s balenými hotelovými máslíčky a zavařeninkami a já si samozřejmě točím do hrnku pořádné kafe. Tady je naštěstí samoobsluha, takže je jen na mně, kolik si ho dám. Jinak je totiž v Itálii zvykem šáleček kávy sice silné, ale válí se ho po dně doslova jen kapka…
Nastoupit a vydat se do světa, jako Kolumbus, jako Robinson, prostě jako dobrodruh nebo mladý zelenáč, to by bylo… (foto Olympus E-3) Hurá, po ránu je dneska pěkně! Sjíždíme dolů do přístavu, kde se chce Radek zeptat na trajekt do Maroka ze Sete, protože prý o téhle variantě mluvil s marockým vyslancem. Snad se dal slyšet, že by nám ho sponzorsky uhradil. Nechce se mi tomu věřit a samozřejmě to také nevychází. Tak pojedeme dál, až na jih Španělska. Jen ještě nakoupit v supermarketu něco málo k jídlu. Shodujeme se v tom, že z celého Janova se nám nejvíc líbí historická plachetnice, zakotvená dole v přístavu. Zdeněk říká, že to by bylo něco a vypravuje, jak občas řádí s partou postižených na raftech. Dneska si bude moci užívat motocyklového adrenalinu v té nejpěknější podobě. Bez boudy na sajdkáru, a taky bez toho, že by mu zatékalo za krk, nebo mrzly ruce v promočených rukavicích. Máme v plánu něco přes čtyři sta kilometrů, abychom se dostali do městečka Salon de Provence, kde má Zdeněk chuť dnes přenocovat v hotelu Formule 1.
Na předměstí města Salon de Provence mají hrdě vystavený tryskáč v barvách francouzské akrobatické letky… (foto Olympus E-3) Yuki má sice dvě nádrže, jednu na obvyklém místě mezi koleny a druhou schovanou pod sedlem. Ale jsou poměrně malé, takže tankování po každých sto padesáti kilometrech je nutnost (foto Olympus E-3).
Ranní odjezd ze Salon de Provence. V městě se právě konají trhy, nazdobené úzké ulice jsme zažili plné prodejců a vystaveného zboží (foto Olympus E-3). Dneska už v EU člověk opravdu neví, zvlášť, když nejede hlavní trasou, že přejel hranici z jedné země do druhé. S vjezdem do Španělska se náhle na obzoru začaly objevovat obrovské, už z dálky viditelné, černé siluety býků (foto Olympus E-3).
Bouračka na dálnici mě stála kromě rozbitého skla reflektoru i rozbitou žárovku, takže Yuki nesvítí. Zkoušel jsem ji koupit na dvou benzínkách po sobě, ale tenhle typ neměli. Až odpoledne, když v malém francouzském městečku míjíme prodejnu motocyklů Aprilia, je tu na vývěsním štítě i čínská značka Kymco. Radek brzdí a kouká na mě z průzoru přílby tázavým pohledem. Přikyvuji. Když je tu Kymco, budou určitě mít i starý typ žárovek, které Číňani dodnes montují!
Otáčíme přes silnici a zajíždíme k prodejně. Uvnitř sedí a za pultem vládne už od pohledu zlá šéfová. Na kus papíru kreslím žárovku, kterou potřebuji, baba jde dozadu a přináší krabici, kde kromě několika jiných jsou i ty, co potřebuji. Vzal bych rovnou dvě, ale když mi říká, nebo spíš na papír píše, cenu 6,95 Euro, trochu se potácím a na druhou žárovku si dávám zajít chuť. Venku rozlepuji provizorně poslepovaný reflektor, nasazuji žárovku – a ono to svítí! Zkouším ještě vlézt do dílny, kde dva chlapi pracují na motorkách, abych se zeptal, jestli by se tu nenašlo nějaké sklo ze staršího reflektoru. Ale vrata jsou zavřená a chlapi ukazují, že musím okolo, přes prodejnu, tudíž přes onu nepříjemnou madam. Jenže ta rezolutně vrtí rukou i hlavou a do dílny mě nenechává ani nakouknout!
Dál jedeme po okreskách, žádnou dálnicí, aby Zdeněk z cesty něco měl. Svítí slunce, ale protivítr je neskutečný. Šikmo zepředu, nejhorší možnost, jaká může být, i na plný plyn to nejde víc jak stovkou, motor na to nestačí a navíc neskutečně žere. U nás by se to pokládalo za vichřici… K večeru skutečně dorážíme k naplánovanému hotelu Formule 1 a protože to vypadá, že v noci bude pršet, je přenocování za deset euro na osobu momentálně nejrozumnější řešení.
Do stanů lezeme až příští večer, to už nedaleko městečka Prados, kdy máme za sebou průjezd částí Pyrenejí a už jen asi sto kilometrů do Andorry. Na plácku za supermarketem je několik velkých přívěsných karavanů a jsou tu přivázaní asi tři koně. To přeci znám, to jsou francouzští cikáni, kteří takhle kočují i dnes! Už jsem je zažil dávno před lety, když jsem v devět osmdesátém roce mířil na válečném Harleyi po vlastní ose na 45. výročí oslavy vylodění spojenců do Normandie. Těm naše stanování vadit nebude. Pro formu se ptám chlapíka, který tu právě vodí koně, ale ten se jen usmívá a ukazuje, že místa je tu dost.
Zdeněk, ač na vozíku, staví svůj stan sám a má ho skoro dřív než já. A než definitivně zalézáme, dáváme si v družné pohodě francouzské červené z pětilitrového plastového kanistru, který se celý den vezl přivázaný u sajdkárového kola. Pohodička. Z vedlejšího karavanu zaznívá dlouho do noci hlasitá techno muzika, ale ve spacáku se usíná dobře. Zítra už bychom měli dorazit do Španělska…
KOMENTÁŘE:

27.10.2011 Sexrevolution:
Ahoj, jmeno sveho prvniho uńitele?
 

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text