JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.

 vyhledávání:

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
Š
U
T
V
W
Z

Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


ČTZ - Čeljabinský traktorový závod.


Před továrnou ČTZ stojí dnes kamenný pomník a na něm, zhruba ve výšce hlavy dospělého muže, první „housenkový“ čeljabinský traktor.
Čeljabinský traktorový závod zahájil práci 1. června roku 1933. Prvním sériovým typem, který tehdy začal sjíždět z výrobního pásu, konvejneru, jak tomu Rusové říkají, byl „housenkový“ traktor S-60. Měl výkon šedesát koňských sil a jako palivo používal petrolej.
Pásový traktor S-60 měl výkon šedesát koňských sil a jako palivo používal petrolej. Celý svět tehdy obletěla známá fotografie, na které usměvavý chlapík za jeho řídícími pákami, Mark Jakovlevič Makagon, v rozpřaženém gestu mává nadšeně svou čepicí, že to opravdu jede! Známá fotografie, dokumentující nadšení okamžiku, kdy prvního června roku 1933 sjel z výrobního pásu první sériový housenkový traktor Stalinec. Neřídil se volantem, ale „rajčákama“.
Mimochodem, víte, že tohle české hovorové označení pochází z ruštiny? Je z padesátých letech, kdy se k nám začaly dovážet z Ruska první Stalince S-80 a déťáky DT-54 a vzniklo z ruského slova „ryčag“ – páka.
Druhý, už učesanější, typ pásového traktoru z Čeljabinska byl Stalinec S-65 Po čtyřech letech, v roce 1937, byla zahájena výroba nového typu:
V ČTZ přešli místo petroleje (neboli „ligroinu“) na ekonomičtější naftu a zahájili, jako první v Sovětském svazu, produkci dieselového traktoru S-65 s motorem vlastní konstrukce. Už to nebyl karburátorový motor na petrolej, nýbrž předkomůrkový diesel, který se startoval pomocí dvouválcového čtyřtaktního startovacího motorku na benzín, umístěného po levé straně bloku válců.
Traktor S-65 hned v prvním roce dosáhl významného ocenění, dokonce mezinárodního. Dostal cenu „Grand Prix“ na celosvětové výstavě v Paříži.
V roce 1938, kdy pod hrozbou blížící se války zkoušeli všichni světoví výrobci alternativní pohon spalovacích motorů na dřevoplyn, začali v ČTZ vyrábět verzi SG-65, kde „G“ v názvu znamenalo gazovoj geněrator. O rok později, v roce 1938, byla od tohoto traktoru odvozena verze SG-65, což znamenalo variantu pohonu na dřevoplyn.
Prototyp na snímku, na kterém se zkoušení pohonu na dřevoplyn začínalo, vycházel ještě ze starého prvního modelu S-60 a měl baterii hrubých a jemných odlučovačů popílku před chladičem.
Sériový typ traktoru Stalinec SG-65. U sériového typu SG-65 se odlučovače popílku přestěhovaly před kolena řidiče a místo před chladičem zaujal chladič plynu. Na levé straně motoru je vidět pomocný startovací motor. Ten mohl být buď na benzín, nebo jako v tomto případě, rovněž na dřevoplyn.
Ještě jednou typ SG-65, tentokrát z pravé strany. Pod sedačkou řidiče je vidět hrubý filtr, ze kterého jde plyn potrubím do baterie jemných filtrů před řidičem, z této strany krytých plechovým krytem s větracími průduchy.
Výroba „transportního“ pásového traktoru S-2 byla zahájena v roce 1939. V roce 1939 se výrobní program rozšířil o „transportní“ traktory S-2 s řidičskou kabinou a ložnou plochou za ní. Byly to v podstatě tahače, určené hlavně pro dělostřelectvo. První dva vyrobené kusy měly dokázat svou provozuschopnost dálkovou jízdou na trase Čeljabinsk-Moskva. Na cestu se vydaly 26. července 1939 a 2.000 kilometrů dlouhou trať zdolaly tehdy za dvanáct dní.
Snímek z propagační jízdy prvních dvou vyrobených exemplářů S-2. Dobový snímek ze zkušební (a samozřejmě i propagační) jízdy prvních dvou vyrobených exemplářů S-2. Trasa vedla z výrobního závodu v Čeljabinsku do Moskvy a oba traktory ji zdolaly za dvanáct dní, tedy necelé dva týdny. Znamenalo to denně ujet v průměru 162 kilometrů, což je na pásák, který měl maximálku jen 23,7 km/hod. docela úctyhodný výkon!
O osm měsíců později, 30. března 1940 to byl opět Mark Makagon, který sjel z výrobního pásu s jubilejním už stotisícím čeljabinským traktorem.
A opět model ze skleněné vitríny, tentokrát těžký tank KV. Vážil 47,5 tuny a jeho hlavní výzbrojí byl kanon ráže 76 milimetrů. Motor byl dvanáctiválcový čeljabinský diesel o výkonu 600 koní, který umožňoval maximální rychlost 35 km/hod. Posádka byla pětičlenná. S vypuknutím druhé světové války přešel Čeljabinský traktorový závod na výrobu nejtěžší tankové techniky. V té době jméno Čeljabinsk prakticky zmizelo z map, městu od té chvíle nikdo neřekl jinak než „Tankograd“. Hlavním programem se staly těžké tanky typu KV a později JS-1, JS-2 a JS-3.
Těžká samochodka ráže 152 milimetrů visí na portálovém jeřábu na pouhých čtyřech lanech - no, nechtěl bych být tím dole, co palcem ukazoval jeřábnici, kam s tím cuknout… Kromě těžkých tanků vlastních patřil k produkci válečných let také legendární tank T-34, který v Čeljabinsku ale patřil k výrobě pouze převzaté, evakuované sem z Charkovského a dalších závodů.
Mimo to opouštěly brány závodu také ještě samochodky SU-152, ISU-122 a ISU-152.
Stalinec na širých ruských pláních. Poválečná léta pak byla ve znamení výroby i u nás známého legendárního pásáku Stalinec S-80 a dalším vývojovým stadiem pak byly v šedesátých letech traktory S-100, T-100 M, T-100 M3 a DET-250.
Tolik stručný průřez historií největšího sovětského výrobce těžké pásové techniky.
Před pár nedávnými léty to byl nejtěžší z nejtěžších. Čeljabinský buldozer DZ – 126 V-2, který měl diesel-elektrický přenos hnací síly. Dnes už ho překonává novější typ DET – 350 B1.
************************************************************************************
První, na co v Čeljabinsku narazíte, je pomník frontovým hrdinům Velké vlastenecké války, i těm, kdo o vítězství bojovali výrobou bojové techniky. Je na něm tank JS-3. Ve chvíli, kdy jsem do Čeljabinska dorazil a zastavil svou Kawasaki se sidecarem uprostřed hlavní třídy, před monumentálním pomníkem tanku JS-3, bylo mi jasné, že někde v tomhle městě musí být pomník ještě zajímavější. Hlavně ale starší. Tank JS-3 (což za druhé světové války pochopitelně nemohlo znamenat nic jiného nežli „Josef Stalin – typ 3“) byl totiž poslední válečný model. Jeho produkce, je to na pomníku napsáno, byla zahájena až téměř na konci války, na jaře roku 1945. Mě ale zajímaly počátky.
První Lámanou ruštinou jsem se doptal kudy kam a pak vyrazil po hlavní třídě dál, směr průmyslové předměstí, kde jak mi bylo řečeno, se měl Čeljabinský traktorový závod nacházet. A tady skutečně, jen pár metrů od hlavního zaměstnaneckého vchodu do továrny, jsem našel sokl vyzděný z červených kamenných naleštěných kvádrů a na něm první čeljabinský pásový traktor. Je čistý, pečlivě ošetřovaný, natřený tlustou vrstvou světle šedé barvy a jen písmena ČTZ a svislé nápisy „Stalinec“ na bocích chladiče jsou vyvedené v jasné červeni. To je ovšem také to jediné, čím se tenhle traktor liší od své původní předlohy, amerického traktoru Caterpillar z dvacátých let minulého století.
Na studijní cestě v USA - tady sovětští soudruzi odborníci (A.Ja.Povaljajev, Z.G.Bovin, A.Uťumov) při okukování a zkoušení kolového traktoru Fordson. Jenže do ruského bláta bylo potřeba něco průchodnějšího, proto bylo rozhodnuto začít s výrobou traktorů pásových. Když bylo v sovětském Rusku koncem dvacátých let rozhodnuto vybudovat traktorovou továrnu schopnou velkosériové produkce, tak velkou, aby odpovídala potřebám celé země, byla do USA vyslána delegace, která měla objednat projekt u tehdy největšího výrobce pásových traktorů, firmy Caterpillar. To ovšem narazilo na zcela přirozenou překážku. U Caterpillarů v té době roční produkce obnášela asi 14.000 traktorů. A najednou se tu objevili Rusové, kteří měli zájem o vyprojektování továrny, schopné produkovat víc než dvojnásobné množství - 30.000 traktorů ročně zněl jejich požadavek! Američané byli zaskočeni. A posléze ruskou delegaci odmítli s tím, že by, vzít tuhle zakázku, sami sobě podřízli větev. Rusové poděkovali, otočili se a zamířili do Detroitu, kde svůj požadavek předložili trojici soukromých projektantů, kteří zakázku akceptovali. Od firmy Caterpillar pak ve finále byly zakoupeny pouze tři traktory. Jak se udávalo „pro studijní účely“.
Takhle to, podle dochovaných a s hrdostí ukazovaných snímků, vypadalo ve chvíli zahájení stavby čeljabinského traktorového závodu. Kolem a kolem jen pole, plná ruského bláta. Dělalo se ručním nářadím a veškerý transport zeminy zajišťovala vozidla o síle jen jediného koně. Všichni v muzeu přesně vědí, v kterém místě dnešního zastavěného Čeljabinsku byl tenhle snímek pořízen a rádi vám to ukážou. Stavba Čeljabinského traktorového závodu byla zahájena 10. srpna roku 1930. Tóny Internacionály tehdy, jak jinak, provázely první kopnutí motykou a první hrábnutí lopatou.
Pak ale nastala tvrdá dřina. Traktorová továrna se stavěla "na zelené louce" a veškeré přípravné práce se dělaly ručně. Tisíce kubíků zeminy z vykoaných základů se nakládaly ručně a odvážely povozy, taženými jedním koníkem. Lidé se namáhali jako zvířata a zvířata jako lidé...
Fotografie první ruské kopie Caterpillaru. Zatím ještě nejsou na čele chladiče písmena ČTZ a na bocích nápisy Stalinec, které se objevily až na sériových strojích. Podstatné ale bylo, že tenhle prototyp už jezdil. Součástku po součástce sovětští technici obkreslovali a pečlivě kopírovali. Některé detaily prvního prototypu, pro jejichž výrobu zatím dosud nebylo vhodné zařízení, se vypilovávaly ručně, na desetinku přesně podle vzoru. Koneckonců i sám název „housenkový traktor“ byl kopií. V překladu „caterpillar“ znamená housenku…
Základem vyprojektovaného závodu byla konstrukce továrních hal, tvořená unifikovanými ocelovými moduly, což mělo umožňovat variabilitu výrobních prostor. Jenže v té době v celém sovětském Svazu nebyly tak velké kapacity, aby byly schopné požadované množství ocelových nosníků zajistit, takže objednávka byla zadána v Německu. Rusko platilo zlatem a na první pohled se zdálo, že jde o obchod vyznačující se oboustrannou vysokou spokojeností. V budoucnu se však ukázalo, že Německu se tato zakázka měla zatraceně nevyplatit… Fotografie z válečného roku 1942 ukazuje hotové tanky T 34 připravené k expedici na frontu.
Způsob, jakým byly výrobní haly vyprojektovány a posléze postaveny, umožnil něco, co je dodnes v historii těžké strojírenské výroby pokládáno za takřka nemožné, za doslova technický zázrak:
Až do roku 1940 Čeljabinský traktorový závod vyráběl výhradně jen pásové traktory. Ve chvíli, kdy Hitler zahájil tažení proti Sovětskému svazu a kdy vypukla, jak Rusové říkali „velká vlastenecká válka“, ale dokázali v ČTZ během jediného(!) měsíce přejít z výroby traktorů o váze 10 tun na sériovou produkci těžkých tanků, vážících 40 tun!!! A nejen to. Do areálu továrny bylo možno postupně začlenit i výrobní linky kirovského a charkovského traktorového závodu, které bylo potřeba evakuovat před nepřítelem. A na těchto přibraných linkách byla vzápětí zahájena produkce legendárního středního tanku typu T-34. Každý pátý tank na frontách druhé světové války byl z Čeljabinska - Tankogradu. A pokud se týkalo tankových motorů, tak z čeljabinské traktorové továrny byl dokonce každý druhý! V průběhu pozdějších válečných let pak dokázala továrna dodávat na frontu denně neuvěřitelný celý jeden nový tankový pluk…
První, na koho narazíte v Rusku kdykoliv a kdekoliv, ani vestibul traktorového musea není výjimkou, je všudypřítomný a věčný „Vláďa“ - Vladimír Iljič Uljanov, známý jako Lenin.
Tohle všechno a ještě spoustu dalšího z minulosti největšího výrobce pásové techniky v Rusku, se, pokud alespoň trošku rozumíte rusky, dozvíte v traktorovém muzeu ČTZ. Do něj jsem se musel vrátit od fabriky kousek zpátky, je v městě, téměř hned vedle onoho už zmíněného pomníku s těžkým tankem JS-3. Hned za vstupními dveřmi zůstanete stát před přísnou tváří Vládi Lenina, který tu, dodnes všemi ctěn, dohlíží na všechno, zejména ale na uctivý přístup návštěvníků k tradicím Čeljabinského traktorového závodu.
Komunisty nemám rád. A éru socializmu, v níž jsem, chtě nechtě prožil většinu svého života, taky ne. Přesto se s úctou skláním před ruskými lidmi, kteří historii ČTZ budovali. Od exponátů a dochovaných dokumentů jsem se nemohl odtrhnout řadu hodin. Je na nich vidět osobní hrdinství, dřina a strádání všech, kdo fabriku na holé pláni, plné ruského bláta, začínali stavět. Jedinou mechanizací při budování základů byly motyky a lopaty. Obr.4 Než stavba dostala první dva nákladní automobily typu AA z Gorkovského automobilového závodu, byly dopravním prostředkem pouze kůň, zapřažený do vozíku a člověk zapřažený do ruční káry. Přesto je na většině fotografií z té doby znát nadšení ve tvářích.
Ještě větší heroismus pak čeljabinští prokázali za války. Tehdy tanky na frontu musely vyjíždět i kdyby se nemělo vůbec spát – a s nimi odcházely z továrny bojovat řady dobrovolníků…
To je ale překvapení! Muzejní exempláře traktorů, které na snímcích zblízka vypadají neuvěřitelně věrohodně, jsou ve skutečnosti jen nevelké modýlky, schované ve skleněných vitrínách. Dobové fotografie na stěnách za nimi ukazují leccos z historie ČTZ, jak už to však v téhle zemi bývá zvykem, bohužel víc z historie stranické, než technické… Exposice muzea ČTZ vám ukáže sílu ruských lidí – pokud jste ochotni ji vidět a přijmout. Pokud se ale týká exponátů, není tu ani jeden jediný skutečný traktor!
To všechno, co vidíte na fotografiích, jsou pouze modely ve skleněných vitrínách. Modely sice velmi přesné a na profesionální úrovni, ale přeci jen pouhé modely. Navíc se přes sklo vitrín velice špatně fotografují. Jediný „opravdový“ exponát je traktorový motor v řezu.
Současný poprivatizační program musel zahrnout pro udržení chodu závodu i výrobky, nad kterými by se bývalí velikášští budovatelé socialismu jen ušklíbli. Takže dnes ČTZ musí nabízet i minitraktůrky „Uralec“ v kolové, nebo ve vyobrazené opásané verzi. A dodává k nim, podle přání zákazníka, i malou polní, zahradní nebo komunální mechanizaci. Dnes je Čeljabinský traktorový závod akciovou společností.
K jeho privatizaci došlo 1. října 1992 a jako většina zprivatizovaných fabrik v Rusku (i u nás) se potýká s tvrdými existenčními problémy.
Poptávka po těžkých pásových traktorech značně ubyla a tak se v současném výrobním programu musela objevit například i malá mechanizace (traktůrky „Uralec“ a jejich příslušenství) a i třebas tak diametrálně odlišná výroba, jakou je kuchyňský nábytek.
Až zoufalou snahou o zachování existence jsou v někdejším čeljabinském gigantu výrobky typu kuchyňský nábytek, umyvadlové baterie, truhlářské protahovačky nebo přívěsy za osobní automobil… Ubylo i návštěvníků muzea. To víte, ti starší místní to znají a mladé to moc nezajímá. A pro Evropana, zajímajícího se o historii výroby traktorů v Rusku, je do Čeljabinsku dost daleko, ať už se tam vydá lůžkovým vlakem, nebo na vlastním motocyklu.
Jedním si ale můžete být jisti. Přivítají vás s otevřenou náručí a pravou ruskou pohostinností.
Mladá průvodkyně mi ochotně namlouvala fakta z historie do diktafonu téměř tři hodiny, bábuška, hlídající expozici se se mnou rozdělila o vlastní oběd, kastrůlek suchých brambor zajídaných chlebem a ředitel muzea mi nabídl vlastní kancelář, abych měl kde zpracovat nafotografované snímky na počítači (mém, samozřejmě, tam ještě počítač nemají). A pak s netajenou hrůzou a obavou o moji bezpečnost sledoval, jak přijímám pozvání neznámých ruských „bikerů“ a odjíždím v jejich společnosti! A držel mi palce, aby se mi na další cestě nic nestalo…
************************************************************************************
Album fotografií:
Propagační snímek „pracující ČTZ v neděli“, který můžete vidět v exposici továrního musea ČTZ v Čeljabinsku. Hodně nadsazený dobový propagační snímek je nadepsán „pracující ČTZ v neděli“. Automobily na fotografii, se kterými si fotografovaní údajní "dělníci" vyjeli v neděli do přírody, jsou typu GAZ M-1 (lidově nazývané "emky"). Jenže tyto vozy byly v meziválečných letech v Sovětském svazu pouze na příděl a to obvykle jen úřadům, nebo stranickým funkcionářům. Že by si nový osobní vůz mohl koupit normální člověk, to samozřejmě nepřicházelo v úvahu...
Snímek opuštěného pásového tahače, pořízený jednotkami Wehrmachtu během druhé světové války. Vpravo vrak sovětského nákladního automobilu ZIS.
Stalinec S-80 byl nejtěžším pásovým traktorem, který se k nám v padesátých letech dovážel z SSSR. Většinou v úpravě s buldozerovou radlicí, pro práce na těžkých stavbách a povrchových dolech (pro podmínky našeho zemědělství byl zbytečně velký, tam se uplatňoval spíš pásák DT-54).
Opuštěný buldozer Stalinec, už skoro dokonale zarostlý v roští u silnice nedaleko Nepomuku - foto z roku 2010.

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text