JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


23 Z Moskvy do Sankt Peterburgu

22.188 kilometr

Asi čtyřicet kilometrů za Moskvou stavím u bistra, abych poobědval a dal si chvíli relaxace po těch zážitcích z dopravy ve velkoměstě. Nezbytná fotka s vlídnou paní hostinskou... Tak mám za sebou Moskvu a jak píše Barzini, za Moskvou to už přestává být dobrodružství, to už jsou jen kilometry do cíle, které je potřeba absolvovat po evropských silnicích. I mě to tak připadá, i když...
Moskva zážitek nesporně byl. Přes dvě hodiny v šestiproudovém štrůdlu na příjezdové trase. Popojíždí se po metru či dvou, krokem a jak se objeví sebemenší mezera, ten, kdo je drzejší, tam vrazí čumák, aby na soupeřích urval aspoň jedno místo k dobru. Tak se to taky učím a doufám, že mě to nebude stát blatník od sajdkáru, nebo zpětné zrcátko. Ti nejdrzejší ovšem ignorují všechny tři či čtyři pruhy, najíždí přes schod na vyvýšený pás tramvajových kolejí a po něm to pak berou i sto a víc. Nikdo se nepozastavuje nad ničím, dokonce ani policie ne, ta jen přihlíží. V Moskvě můj obdiv patří především motocyklu. Motor jde dvě hodiny prakticky na místě, bez chlazení a spojka dostává zabrat při pokusu o co nejrychlejší rozjezd každé dva metry. A to vše bez následků! Jinak z celé Moskvy nevidím nic...
Jak se dostávám na okruh, je vyhráno. Je perfektně značený, jede se po něm minimálně stovkou, nákladní traky ovšem o patnáct, dvacet víc. Za půl hodiny mám hlavní město za zády a mířím po leningradském šosé na Sankt Peterburg.
Teď už jsou tu vesnice blíž u sebe, každé čtyři až pět kilometrů a kolem silnice babky prodávají lecos. Med, houby a taky brambory a zeleninu. Jenže ouha! Když si chci koupit k večeři tři okurčičky a dvě rajčata, narážím na zdejší prodejní strategii. Bábušky to mají naplněno do plastikových kyblíků a míň, že neprodají!!! Až asi na čtvrtý pokus narážím na jednu, která je ochotná udělat jim stávkokaze. Říká, že mi nechá kolik chci a ať jen si sám vyberu. Takže dvě pěkně tlustá rajčata s faldíčkama a asi čtyři nakládačky a babka říká, že platit budu jen rajčata, ogurcy mám jako dárek na šťastnou cestu.
Borghese na téhle trase zastavoval v městě Toršok, kde měl uchystanou zásobu benzinu a oleje pro svůj závodní vůz. Tehdy to s pohonnými hmotami nebylo nijak jednoduché, v těch letech se benzín stále ještě používal hlavně na čištění oděvů, takže byl obvykle k dostání jen v malých láhvičkách po lekárnách nebo drogeriích. Pro Borgheseho tedy dostatečné množství zajišťovala Nobelova společnost, která mu podle předběžných požadavků zřídila zásobovací body od Mongolska až po Evropu. Protože jedu v jeho stopách, i já musím tohle město chtě nechtě navštívit.
Ve skutečnosti se jmenuje Toržok a normálně už se přes něj nejezdí, trasa na Sankt Peterburg ho objíždí. Ale já zajíždím do něj a místo benzínem a olejem se v místním magazínu zásobuju chlebem, sýrem a výjimečně i máslem. Už se pořádně ochladilo a i když svítí slunce, už není nebezpečí, že by se mi v sajdě teplem rozteklo. Před Novgorodem se potkávám s týden starým ženáčem Vovou. Neskrývaně dává najevo, že se mu líbí moje mašina a nabízí mi doprovod městem... Ještě musím navštívit Novgorod. Tedy jak se říká Velký Novgorod, aby se to nepletlo s Nižním Novgorodem, přes který jsem jel před Moskvou. Před městem mě potkává biker Vova, mladý kluk na vodou chlazeném dvouválci Iž Junker, který se okamžitě nabízí, že pojede přede mnou, provede mě městem a ukáže mi místní Kreml. Je to zážitek. Opevněný vršek s kostely, chrámem a zvonicí, uprostřed nádherné bronzové sousoší a to vše na břehu úchvatně krásné řeky Volchov. Ani se mi odtud nechce, tady by stálo za to zůstat aspoň celý den.
O tomhle městě Barzini v roce 1907 napsal: „Žádné město nepůsobilo na nás tak truchlivým dojmem jako město Novgorod. Zdá se, jako by se v něm zračil zápas jeho moci a jeho slávy.“ Pravda je, že dnes je Novgorod stranou hlavní trasy, takže trochu jako zapomenut. A pravda také je, že Barzini s Borghesem tudy projížděli v období neustálých lijáků. Takže jejich a můj pohled se přeci jen trochu liší. Že mi na Novgorod svítí slunce se, po pravdě řečeno, vůbec nezlobím. A to, že mě ještě daleko za město, na výpadovku, provází spřátelená duše ruského motorkáře, mi dodává dobrou náladu na další cestu. Do Sankt Peterburgu není daleko a už se tam těším. Předjelo mě totiž několik motocyklistů na pořádných strojích. Honda Goldwing, pár rychlých japonců a dokonce i dva Harleye! V Sankt Peterburgu pořádá místní motorkářský klub Bike-Show. A protože jsem až doteď měl smůlu a na žádný ze srazů, které se konaly na mé trase nepřijel včas, na tenhle se těším...
V Novgorodu je opravdu na co koukat, krásných záběrů se tu dá nafotit spousty... Když se vydává na několik set kilometrů dlouhý výlet na motocyklový sraz ruský motorkář s Uralem, je lepší, když si v sajdkáru veze sebou pro jistotu celý rozebraný motor a převodovku na náhradní díly...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text