JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


19 Zima

15.895 kilometr. 31. července, neděle.

Ve vysoké mokré trávě balím stan a když je hotovo, startuju. A zas ten divný zvuk od pravého válce, který jsem poprvé zaregistroval včera večer, ale po zastavení, v rojích komárů nebylo kdy zjišťovat, co se stalo. Dvakrát, třikrát přidám plyn a skláním ucho k hlavě válců – a už to mám! Objímka, která má držet výfukovou rouru, je volná. Někde se včera vytřásly dvě chromované ozdobné matice, které ji mají držet. Padá mi kámen ze srdce. Jak se z motoru začíná něco ozývat, tak má člověk vždycky tendenci myslet na nejhorší možné varianty. Tohle je banalita, dvě osmičky matky se dají sehnat kdykoliv a kdekoliv...
Motor se ohřál a tak se zkouším s nabaleným motocyklem v mokré trávě otočit. A ono to kupodivu jde! Motorka nezaváhá ani na vteřinu, zadní kolo ani nehrábne a už vyjíždím do neuvěřitelně rozježděné a rozblácené cesty. Jak jsem tudy mohl večer za soumraku projet a neuváznout je mi záhadou.
Teď, když už jedu konečně tím správným směrem, to jest z Pekingu do Paříže, měl bych jet co možná nejvíc ve stopách jezdců z roku 1907. A tak se vracím asi tři kilometry zpátky. Tam jsem večer přejel odbočku do městečka Zimy a tady musím dnešní etapu začít.
Barzini o jejich příjezdu sem napsal:
„V sedm večer přijeli jsme za deštivého počasí do Zimy. V restauraci sousední stanice železniční podařilo se nám obdržeti boršč upravený s kyselou smetanou a kotlety, které jsme uznali za nestravitelné.
Co se týče jména Zima, shledali jsme ze své strany, že jméno tu přiléhá bohužel neobyčejně dobře. V Zimě je zima téměř nesnesitelná a říkali jsme si žertem: A hnedle bude červenec!“
Než začnu pátrat po stopách dávných cestovatelů, musím se postarat o můj motocykl, přitáhnout pravý výfuk. Zkouším nejdřív prodejnu náhradních dílů u benzinové pumpy, ale tady se zjevně vedou díly jen pro náklaďáky. Nejmenší šroub s matkou, co tu prodavač má, je dvanáctka a navíc dává najevo, jak je otrávenej a bez zájmu. Takže se obracím a beze slova za sebou zavírám. Ani v Zimě se mi nedaří. Tady mají všechny kšefty s náhradními díly zavřeno – není divu, je neděle. Tak objíždím závoru a protahuju se do nějakého dopravního podniku. Chlapi v kanclu hrajou karty a nehodlají ani odpovědět na pozdrav. Natož se mnou ztrácet čas. Ale do dvora vjíždí UAZ a jeho šofér s úsměvem říká jasně, žádnej problém, matky se najdou. Prolejzá se mnou asi tři garáže, vysypává do prachu dvora dvě krabičky různejch drobností a tak se objevuje první matka. Pak se plácne do čela, že vlastně musí mít ještě jednu škatulku pod sedadlem a v té se najdou ještě tři. Takže mám i dvě náhradní. Děkuju, utahuju výfuk a pak jedu najít nádraží, abych si tam (podle Barziniho) dal boršč.
Náměstíčko za nádražím je pořádně rozryté. Mají tu vybagrovaný hluboký příkop, něco se tu bude pokládat. Na jedné straně plácku dominuje neuvěřitelně důkladně stavěná vodárna. Je zděná, vysoká jak čtyřpatrový dům a má nezvyklý, oválný tvar. Zdivo, které se v Rusku neomítá, je zašlé, cihly už jsou začernalé. Kdysi to musela být velice honosná stavba. Dnes jsou její klenutá okna zatlučena ohnilými prkny a celek působí dost chátrajícím dojmem. Tady v Rusku si na památky a na historii zatím ještě moc nehrajou, i když – na druhém konci stojí na betonovém soklu obloženém říčními oblázky jedna z hodně starých elektrických lokomotiv!
Nádražní restaurant nacházím v prvním patře budovy, jak říkaj Rusové – na druhom etáže. Boršč nemají a s kotletou to ani nezkouším. Barzini přece psal, že tady kotlety nebyly k jídlu. Tak si dávám studenou okrošku a teplý kafe.
Nádražní budova na sobě nemá jméno. Jen po delším obhlížení objevuju malou desku z černého opaxitu, na které je vypískovaná stará lokomotiva a pár slov o tom, kdy poprvé byl na tomhle nádraží zahájen pravidelný provoz.
Než městečko Zima, kde je dnes vedro, že by mi Barzini s Borghesem záviděli, opustím, jdu na zmrzlinu do kiosku před nádražím. Přitom se objevuju nápadně červené cigarety značky „Prima Nostalgia“ s obrázkem Josefa Stalinů. Už podle rozměru krabičky je mi jasné, že má-li jich vevnitř být dvacka, že jsou určitě bez filtry a placaté, jako kdysi bývaly Partyzánky nebo Lípy. Beru jich rovnou pět, pro kluky, až přijedu, jako prezent.
A pak mi to nedá. Kupuju ještě jednu navrch, tu otevírám a nejdřív do ní vrážím nos. No jasně! Známá vůně surového tabáku, bez parfémování a bez příkras. Jako kluk jsem takhle chodil strkat nos do Startek, které míval táta v šuplíku nočního stolku, když ještě občas kouřil. Jednu si zapaluju a dokuřuju ji, až mě pálí bříška prstů. Tak, jak jsem to dělával, dokud jsem kouřil osmdesát startek denně. A je mi jasné, že tuhle krabičku nevykouřím. Za posledních deset let už jsem si odvyknul, už mi to prostě tak nechutná...
Zima jsem nechal za zády. Tak po sto kilometrech vidím na rozlehlé křižovatce tři rozbité kamiony. Nehoda určitě není čerstvá, ale stejně zastavuju, abych se zeptal, jestli něco nepotřebují. Zpod odpojeného návěsu vylézají dva chlapi, zdravíme se a pak mě s úsměvem zvou, abych si šel s nima dát čaj nebo kafe. Vraceli se z Vladivostoku. a na téhle křižovatce první z nich přibrzdil – a poslední zaspal! Teď už tu čekají tři neděle na náhradní díly, žijou na podlážce z palet a střechou je jim návěs.
Mají vařič, dost zásob a jeden Kamaz, který zůstal pojízdný a s kterým je teď právě mladej na nákupu. Povídáme o poměrech, chlapi jsou děsně fajn a těší je, že se tu u nich vůbec někdo zastavil. Říkaj, že v Rusku je to teď těžký. Hospodářství se po perestrojce rozpadlo, vybydlené továrny chátrají, kolchozy jsou rozvalené a člověk nikoho nezajímá. Nikomu na tobě nezáleží, žij nebo chcípni, Rus tě nepotřebuje. Fakt je, že co vesnice, to ruiny bývalých kolchozních budov. Tyhle scény mě provázejí celou cestu. Když se loučíme, přinášejí mi z kabiny toho míň rozbitého náklaďáku pár kazet ruskejch šoférskejch písní. Jako dárek! Já nemám co, tak aspoň vytahuju z kapsy krabičku nostalgických cigaret se Stalinem, což má úspěch. A dostávám informaci, že k ní existuje ještě jedna, a ďáďou Leninem, tu že prý mám kamarádům přivézt taky. Tak báj, kluci, ať vám brzo přivezou náhradní díly, ať tu netrčíte do zimy!
Já musím dál, Paříž čeká...
Jsem zvědav, jestli s takhle obalenými pneumatikami z vysoké mokré trávy vůbec vyjedu... Tak tudy se jede do místa, kde je Zima i v létě...
Jediným dokumentem, že právě tohle je nádraží v Zimě, je pamětní deska s obrázkem staré lokomotivy a dnem, kdy tu byl zahájen pravidelný provoz. Takhle už tu žijou třetí týden. Ale berou to s úsměvem, jako samozřejmost. V Rusku je na silnici možné všecko...
Společná fotka na rozloučenou a od téhle chvíle máme každý o kamaráda víc... Trubková přední vidlice je kyvadlového uspořádání (Pendelgabel), kývající (pendlující) kolem vodorovného čepu. Pruží docela dobře dodnes, až na to, že pokud je přední kolo nevyvážené, při větší rychlosti dost nepříjemně kmitá dopředu a dozadu.
Vidlici doplňují široká řidítka, která lze, díky bicyklovému typu sloupku, snadno výškově přestavit. Podle přání bylo možné vybrat si ze čtyř různě ohnutých variant.
Pohodlné a praktické jsou abnormálně dlouhé stupačky z lisovaného ocelového plechu, v zadní vyvýšené části určené i pro spolujezdce.
Slabinou stroje byly brzdy. U první série z roku 1924 působily obě na zadní kolo. Nožní byla pásová, ruční špalíkem, vtlačovaným do plechové řemenice klínového řemene.
Trubková přední vidlice je kyvadlového uspořádání (Pendelgabel), kývající (pendlující) kolem vodorovného čepu. Pruží docela dobře dodnes, až na to, že pokud je přední kolo nevyvážené, při větší rychlosti dost nepříjemně kmitá dopředu a dozadu.
Vidlici doplňují široká řidítka, která lze, díky bicyklovému typu sloupku, snadno výškově přestavit. Podle přání bylo možné vybrat si ze čtyř různě ohnutých variant.
Pohodlné a praktické jsou abnormálně dlouhé stupačky z lisovaného ocelového plechu, v zadní vyvýšené části určené i pro spolujezdce.
Slabinou stroje byly brzdy. U první série z roku 1924 působily obě na zadní kolo. Nožní byla pásová, ruční špalíkem, vtlačovaným do plechové řemenice klínového řemene.

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text