JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


18 Irkutsk

14.922 kilometr

Blížím se k Irkutsku.

Když se někde tady v roce 1907 probojovával bažinou ke stejnému cíli kníže Borghese, zaslechl hlasy, volající jeho jméno: „Kníže Borghese! Kníže Borghese! Po téhle cestě nedostanete se dále! Sjeďte úplně dolů a hleďte se dostati se strojem na hráz. Na cestě byste se probořili!“
„Díky. Kdo jste?“
„Jsme z Irkutska. Jedeme vám naproti.“
Luigi Barzini, italský žurnalista, který jel s Borghesem v jeho voze, o tom ve své knize napsal:
„Za chvíli na to tiskli jsme si v polostínu ruce a vyslechli jsme nejsrdečnější projevy uvítání. Neznámý pán nabídl se nám za průvodce a přisedl k nám. Jmenoval se Radionov, byl z nejbohatších kupců irkutských, majetníkem parníku na jezeře Bajkalském a na Angaře a jedním z nejohnivějších členů ruského výboru jízdy Peking-Paříž. Dovedl nás do Irkutska a potom opuštěnými ulicemi města, na jehož blátě zachvíval se odraz řídkých svítilen, až k bílé ohradě se zelenou mříží, kde zavolal na někoho. Objevil se jakýs obr a otevřel mříž. Vešli jsme do zahrady, zahlédli jsme stromy a zastavili jsme u bílého domu a osvětlených oken, která vrhala svou záři na listí. A jako v románech zvolal pan Radionov, slézaje:
„Jsme u cíle.“
„Kde jsme?“
„V mém domě, vlastně ve vašem. Lázeň je připravena. Vaše pokoje jsou v pořádku. Oběd se chystá.“
Dostalo se nám v tomto bílém domě skvostného a srdečného přijetí, plného a upřímného pohostinství toho, kdo nabízí vše, co může a nabízí rád...“

I na mne volá na parkovišti před Irkutskem neznámý pán. Za průvodce mi nabízí svého řidiče a říká, že mě vítá a že mám zajet k němu, trochu odpočinout, pojíst, popít. Kdybych večer před tím nepročítal právě tu stať jak byl Borghese v Irkutsku uvítán, asi bych poděkoval a odmítl. Ale takhle mi ta shoda připadá jako dokonale zapadající do mé snahy přiblížit se tomu, co prožívali účastníci jízdy Peking-Paříž tehdy a tak bez rozmýšlení přijímám.
Pán se jmenuje Valentin Alexandrovič Golyshev. Je jedním z nejbohatších podnikatelů irkutských a také má loď na jezeře Bajkalském. Vlídně kyne, abych následoval jeho šoféra a po pár kilometrech vjíždíme do obrovského areálu, kde zastavuju před něčím, co vypadá jako hotel. Jenže je tu z masivních kovových písmen nápis „AGRODORSPECSTROY“, takže ne hotel, ale firma, která se dá přeložit jako „Zemědělské, silniční a speciální stavby“.
A už mě čekají dvě děžurné, vedou mě do parádního apartmá v patře a pán ve vrátnici, která má ve vchodových dveřích nenápadně ve dřevě ukryté letištní detektory, se ujímá mého motocyklu a jde jej uklidit do chráněné garáže. Než se po mém luxusním dvoupokoji stačím rozhlédnout, strká dovnitř hlavu šofér a podává mi naditou igelitku, to že mám do „bani“. Uvnitř absolutně všechno. Pěna na holení od Gillette, sada holicích strojků stejné značky a samozřejmě balzám po holení. A dva druhy šampónu na vlasy a pěna do koupele, dokonce i kartáč na vlasy. Dámy mezitím převlékají dvoupostel a přinášejí froté ručníky a za deset minut klepe šofér znova, s další igelitkou, to že mám k čaji. Bonboniéra, několik balení sladkého pečiva a rolád, které samozřejmě nesmím, ale samozřejmě sežeru. A taky láhev vína. Kdybych byl pověrčivý, vzal bych vzhledem k datu, kdy jsem se narodil, jako symboliku to, že na etiketě je lev a nápis, který říká, že jde o krále vín.
Tady se nezapomíná na nic. V tašce s vínem nechybí ani luxusní chromovaná vývrtka!
Pak se objevuje pěkná dlouhá štíhlá slečna. A mě už vůbec nepřekvapuje, když říká, jestli bych, prosím, šel s ní. Že je pro mě připravená baňa. Pro Borgheseho a jeho druhy také byla připravena lázeň a tak ji následuju ven z budovy a na kopeček, kde je schovaná ve vysokém březovém lesíku lázeňská stavba z červených cihel. Vchod střeží i zdobí plastika Vládce moře s trojzubcem v rukou. Vnitřek je úchvatný, slečna mi ukazuje kde je co a pak říká, že kdybych něco potřeboval, že bude o patro výš. Ať si klidně dám na čas, ona že mezitím postaví na čaj.
Tak si užívám sprchy, jehličkové masáže i bazénu, hlavu meju třikrát a pokouším se ze špinavého motorkáře udělat zas člověka. Mít celou budovu lázní akorát sám pro sebe není špatnej pocit. Ale určitě bych se o to dokázal podělit, kdyby se chtěla zrovna koupat i ta slečna...
Když mám vody konečně dost, drbu se báječnou obrovskou froté osuškou a říkám si, že aby člověk hygienu doopravdy vychutnal, je třeba, aby byl nejdřív pořádně, ale opravdu pořádně, špinavej. A to jsem tentokrát byl.
Pak se konečně objevuje sám Valentin Alexandrovič a zve mě do kinosálu, abych poznal, kdo a co je zač. Aby se mi představil. Dává pokyny mladíkovi u řídícího computeru, odchází a já sedím v luxusním kinosále sám, uprostřed balkonu a na extrémně širokém plátně běží, jen pro mě, reklamní klipy o firmě a jejím šéfovi a vládci. Pak mi ale klesá čelist překvapením! Tenhle zajímavý chlapík je nejen podnikatel, ale i kumštýř - dobrý zpěvák a skladatel písniček! Klipy jsou udělané nesmírně působivě a profesionálně a je z nich znát, že on je beze sporu charismatická osoba a dobrý herec.
Po představení mě druhá jeho sekretářka, neméně pěkná a atraktivní, než ta, co mě provázela do lázně, vede do velké jídelny pro firemní hosty. Je slavnostně prostřeno. Uždibuju speciální salátek jako předkrm a Valentin Alexandrovič se dostavuje za chvíli. Ptá se, jak mi bylo v lázni a znovu zdůrazňuje, že si mám u něj pár dní odpočinout. Ráno, až se probudím, že dostanu k disposici autobus s řidičem a průvodkyní a že mě vezmou k Bajkalu, do Listvijanky. Do muzea, do akvária s tuleni a na oběd, kde si, to ale že mu musím slíbit, budu objednávat jedině a zásadně pečené bajkalské ryby. To říká, že je zážitek, který za to stojí. V mezičase ujídáme rýži s kousky pečeného masa, zapíjíme čajem, povídáme a já mezi řečí bohatě užívám ovoce, kterého je plná mísa. Meloun, hroznové víno bílé i červené, meruňky...
Když už je opravdu dost pozdě, Valentin omlouvá, že byznis je byznis, že musí ještě hodně pracovat, ale že se uvidíme u snídaně.
Já než půjdu spát, musím taky ještě pracovat. Kdo by za mě napsal tenhle report..?
Barzini svou stať o upřímném pohostinství končí ve své knize slovy „V Irkutsku prodělali jsme okouzlující dobu odpočinku“.
Já nemám, co bych řekl jiného, i já jsem zde prodělal okouzlující dobu odpočinku...
Jeden z posledních obrázků z Mongolska je od svatyně na kopci nedaleko Darchanu. Klášter v Dacanu, kousek od Ulan-Ude byl jediný povolený budhistický klášter v bývalém SSSR. V době, kdy tudy projížděl Borghese a ostatní účastníci jízdy Peking-Paříž, byste ovšem město Ulan-Ude na mapě hledali marně. Tehdy se jmenovalo Věrchně-Udinsk...
Neznámý pán, který nabídl pohostinství Borghesemu, se jmenoval Radionov. Neznámý pán, který uvítal v Irkutsku mě, se jmenuje Valentin Alexandrovič Golyshev. Je to každým coulem sympaťák a  pohostinství opravdu nabídnout umí... Na výlet do Listvijanky jsem dostal krásnou Valentinovu sekretářku, firemní mikrobus se salonkem čalouněným plyšem a šoféra mi dělal osobně sám šéf Valentinova autoparku...
K obědu v Listvijance, jak jsem musel slíbit, byly výhradně bajkalské ryby. Na tři různé způsoby, ale všechny báječné! Zajel jsem se podívat i na Olchon. Ale na ostrov jsem se nakonec nedostal, na trajekt byla taková fronta, že jsem si řekl, že to by, vzhledem k tomu, že jsem měl k disposici jen jeden den, byla ztráta čekat. A tak jsem raději užíval vod Malého moře Bajkalu...
Zajet se v Rusku vykoupat v Bajkalu lze lecčíms. Japonským motocyklem s českým sajdkárem nebo americkým truckem... U ostrova Olchon dosloužil řetěz. Omlouvám se strakonickým, nejspíš neměl tu údržbu, kterou by byl potřeboval, ale oplachovat jej proudem vody nebylo kde. V mongolské poušti jsem ji chvílema neměl ani k pití. Takže tady jsem ho musel vyměnit...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text