JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


16 Poprvé v poušti

11. 894 kilometr. 11. července, pondělí (je mongolský svátek)

Tak tenhle úspěšný mnich-podnikatel mi v Ulaan Baataru  svato svatě prorokoval, že moje cesta bude zářivě úspěšná, bez problémů. Rád bych ho teď, když stojím v poušti s utrženým sajdkárem, měl po ruce... Zatím jako úplně nejtěžší etapa, srovnatelná s útrapami, které si prodělávali Borghese a ostatní účastníci jízdy Peking – Paříž v roce 1907, se mi jeví úsek z městečka Čojr do Sajnšandu. Nejenže je to opravdu už víc pouští než stepí, slunce pálí a je strašlivé vedro, ale na devadesátém sedmém dnešním kilometru se najednou ozývá z předku známý zlověstný zvuk a znova praská přední kulový čep, který drží sajdkár. Ten, co poprvé praskl v Ufě a který se mi tam podařilo znova zašroubovat na zbylé asi čtyři závity.
Když jsem předevčírem po ránu kontroloval motorku, všiml jsem si, že se přední upínací kleština sidecaru skoro dotýká výfukového kolena. To proto, že se zas o kus ohnula roura, na kterou je přivařená. A tak mi došlo, proč ten kulový čep praskl poprvé. Že ho ta trubka, na ruské a mongolské necesty nedostatečně dimenzovaná, jak se ohnula, ulomila. Jenže ve stepi, kde potkáš nejvejš pár jurt, se tohle neopraví a tak jsem počítal s tím, že to udělám v Sajnšandu. V městě, ve kterém jsem sice ještě nikdy nebyl a tudíž nevím, jestli to tam vůbec bude možné, ale které je, podle velikosti puntíku v mapě, snad dost velké na to, aby se tam řešení našlo. Jenže jsem předpokládal, že tam ještě čep vydrží. Že do Sajnšandu dojedu.
Teď stojím v poušti, asi šest kilometrů za zády mám vesničku Ajrag, kde jsem naposledy natankoval, ale kromě benzínky a malého obchůdku s potravinami v ní nebylo nic. A do Sajnšandu je to, podle toho, co mám v itineráři, zhruba něco kolem sto dvaceti kilometrů...
Vracet se nebudu. V Ajragu by se nenašla, ani kompletní sada plochých matkových klíčů, natož svěrák nebo svářečka. Přední část sidecarového podvozku provizorně vážu k rámu motorky dvěma kvalitními americkými popruhy s napínacími ráčnami. Jsou to popruhy značkové, původně držely v kontejneru čtyři sta kilo těžkého Electra-Glide Harleye, když putoval ze zámoří do Prahy, ke kamarádovi Frantovi Sekujovi, který mi je pak věnoval. Teď se modlím, aby dokázaly udržet sajdu. Co jde, překládám z lodičky na motorku, vážu bágl na bágl, abych sajdě ulehčil, až mám za zády mám hrb větší než velbloud. A pak se pomalu, pomaličku rozjíždím vstříc stovce rozpálených písečných kilometrů, kde nejspíš nepotkám živou duši.
Těsně před tím, než se trať odklonila od vyjeté stopy a nechala mě úplně samotného v písku pouště... Po vytlučené roletě se ploužím patnáctikilometrovou rychlostí, kraťasy mám propocené, že by se daly ždímat a slunce sálá. Chlupy na nohou se připalujou a kroutěj od žhavě sálajících výfuků a mně se ani věřit nechce, že tohle všechno si dá motor mojí Kawy líbit, aniž by se přehříval. V Ajragu jsem poprvé potkal čerpačku, kde měli skutečně jen osmdesáti oktanový benzín a jen díky tomu, že v nádrži byla ještě třetina toho lepšího, motor nezvoní. Vzpomínám v téhle chvíli na pana Janouška z Příbrami, který mě zásobil přípravkem Metaltec-1 a radil, abych s ním nešetřil a do oleje ho přidal opravdu hodně. Že to je zázrak, který nedovolí, aby se motor zadřel ani v těch nejstrašnějších podmínkách. Teď mu věřím, protože horší podmínky jsem nikdy nezažil a ani si je představit neumím.
Když víte, že jste v poušti úplně sami, trať se odklonila někam pryč od vyjeté stopy a není šance, aby se objevil někdo, kdo vás přijede spasit, začínáte si uvědomovat, jak velké a nebezpečné to dobrodružství, do kterého jste se vypravili, vlastně je. Myslím na to, že už nemám náhradní pneumatiku, ta se namontovala v Ulaan Baataru. A dráty v zadním kole jsem už taky dva dny nekontroloval. Jen si říkám, že kdyby bylo nejhůř a sajda se stala nepojízdnou definitívně, pořád se ještě dá odmontovat. Udělat výběr, oželet to, co bych na motorku nenavěsil a jet záchraně vstříc na sóle.
Každých dvacet minut zastavuju a piju. Tělo má spotřebu vody takovou, že když jdu čurat, zjišťuju, že není co. V týdle poušti zakouším pocit, že bych ze sebe dokázal dostat tak nejvejš ledvinovej písek, kdybych nějakej měl...
Proplížené kilometry naskakují na tachometru neuvěřitelně pomalu, zbylé úchyty sajdy skřípou a ohýbají se na každém drncáku a k tomu přibývá momentů, kdy je přes vyjetou stopu závěj písku. V té chvíli za to musím vzít naplno, jinak není šance projet. Dvakrát to mám s chlupem, jen díky neuvěřitelně brutálnímu roztočení motoru a puštění spojky ze zadní kolo tak tak prohrabává dvacet centimetrů hlubokou vrstvou zrádného písečného prachu. Sajda v těch momentech překáží jak zlomené křídlo, které táhnu za sebou.
Na kousku tvrdé rovinky zastavuju, lezu do kufru a vytahuju plátěnou kšiltovku s emblémem Motor Journalu, se kterou jsem slíbil Karlu Kupkovi, že se nechám vyfotografovat s Motor Journalem na Tianan-menském náměstí v Pekingu. Teď kašlu na její neposkvrněnost, napouštím do ní špinavou vodu s pískem ze zásobního kanistru a narážím si ji na hlavu, abych se nezbláznil, nebo se mi slunce nepropálilo skrz. A znova s jedním uchem poslouchajícím motor a s druhým poslouchajícím skřípání sajdy se pomaloučku rozjíždím přes další a další, ještě dlouho nekončící drncáky.
Slunce už začíná zapadat, když se po pravé straně po dlouhé době objevují opět koleje transmongolské trati. Vyjíždím na vršek, kde je modrými fábory ověšené Ovo a odkud jsou vidět na obzoru siluety městečka. Zbývá asi patnáct nebo šestnáct kilometrů, takže to musí být Sajnšand. Zastavuju, dávám si pořádného loka od slunce úplně horké vody a začínám rozbalovat stan. Večer nejsem v Sajnšandu nic platný, spíš by tam mohlo být nebezpečno. Mongolové slaví svůj státní svátek a jak mi radil ještě před odjezdem Libor Gýna, když mají upito, je lepší se od nich držet stranou. Strašně rádi ukazují, jak moc se dovedou prát a jsou agresívní, což jsem si zažil poprvé před dvěma dny. Situaci zachránila akorát dobře mířená dávka pepřového spreje a polní lopatka po ruce a to bych dneska nerad opakoval. Už bych na to stěží sbíral sílu. Ale vím, že je vyhráno. Sajnšand na dohled, těch pár zbývajících kilometrů ráno sajdu klidně i donesu na zádech, kdyby nedojela...
Když se začne zadní kolo propadat do písku a kamení, je potřeba za to vzít a neptat se, co tomu řekne spojka, co zadní pneumatika a nebo pískem zasypávaný řetěz... Na kousku lepší rovinky stavím, abych vyfotil nekonečnou dálku kamení a písku. Podívejte se pozorně - co kámen, to polodrahokam!!! I kdybyste v nich stáli po kolena, uvědomíte si najednou, jak jsou bezcenné proti poslední poloprázdné láhvi vody, kterou máte v ruce...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text