JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


13 U Bajkalu

9.391 kilometr

Jak ten tahač dokázal pozadu sklouznout skrz plot do cizí zahrádky, to si vůbec neumím představit... Je pátek, prvního července, za sebou mám sedm časových pásem. Mám na hodinkách jednu, ale ve skutečnosti vyrážím směr Bajkal a dál docela normálně, v osm hodin dopoledne. Cesta kolem Bajkalu do Ulan-Ude není ničím moc zajímavá nebo výjimečná. Potkávám akorát tahač s návěsem podivně spadlým pozadu do zahrádky, ale chlapi, kteří se s lopatami namáhají mezi dvojmontážemi zadních kol, aby tomu udělali cestu zpátky na silnici, zjevně o fotografování nestojí. A nestojí o něj ani strážný, který za Bajkalem střeží ocelový třídílný most přes Selengu. Most má dřevěnou vozovku z podélně uložených trámků a dost prořídlou. Vypadá, jako kdyby tu byl už za Borgheseho. Sem tam trám chybí úplně, nebo ho je půlka, v obou případech by to stačilo na to, aby přední kolo dokázalo propadnout skrz. Takže na fotografování ani nevzdechnu a raději koukám, abych přes něj bez úhony projel.
Selenga pod ním ovšem vypadá skrz ty díry tak lákavě, že neodolám, za mostem to beru terénem dolů a přistávám v oblázkové pláži. Jak jsem si předsevzal, že se budu koupat v každé řece, kterou přejedu, tak se stalo i tentokrát. Kolem Bajkalu bylo značně zima, musel jsem jet ve dvou bundách i když celý den svítilo slunce. Tady, jen o pár kilometrů dál, je najednou Selenga teplá jako kafe. Tak dopřávám koupel i třem párům ponožek, které pak cestou vesele schnou navlečené na pravé zrcátko. Co se dá dělat. Při dálkové jízdě motocyklem člověk občas vypadá jako kočovník a prádlo suší jak a kde se dá...
Druhého dne odpoledne dorážím do Ulan-Ude. První starostí je koupit do plastové láhve něco k pití, pokud možno místní kvas. Na typicky žlutou dvoukolovou cisternu, kterou potkáte v Rusku kdekoliv, narážím hned na periferii. Kolem je spousta lidí, všichni jsou zvědaví, co to přijelo za nezvyklý motocykl a odkud. Každý kouká prohodit se mnou pár slov - a tak se při té příležitosti dovídám, že Ulan-Ude slaví svátek svého založení! Začalo se slavit už dnes, v sobotu, ale to hlavní, Surcharban, místní závody ve střelbě z luku, zápasení a v jízdě na koních, to že se bude slavit až zítra, na Ippadromu za městem.
Expedici jedu od samého začátku s předsevzetím, že nevynechám žádnou příležitost něco poznat, nafotit a když to jen trochu půjde, udělat z toho pro čtenáře doma krátkou zajímavou reportáž. Takže okamžitě rozhoduju, že dnes najdu internet, vyřídím poštu a nepojedu dál. Místo toho se podívám, jestli se Leninova hlava na náměstí pořád ještě usmívá na své poddané a jestli pořád ještě stojí na nádraží krásná, na zeleno natřená parní lokomotiva, kterou jsem tu fotil před lety. Posledním bodem programu pak bude vrátit se za město, na louku u řeky, kde schován mezi keři přenocuju a zítra se vypravím zkusit reportérské štěstí na zápolení zdejších burjatských borců – neboť Ulan-Ude je a vždy bylo hlavním městem hrdých Burjatů.
Na náměstí jsem se nedostal. Všechny uličky směřující k němu jsou uzavřené, ta hlavní, kudy jsem to měl v úmyslu já, je dokonce blokovaná tahačem s návěsem napříč a hlídaná partou veselých policajtů. Jsou v dobrém rozmaru a ukazují mi vedle na chodník, tam že si mám dát motorku a nemusím se bát. Že ji budou střežit a ještě zdůrazňujou, že rádi a zadarmo, že za to žádné peníze nebudou chtít.
Tak tajná lokomotiva, že na její vyfotografování se zde vyžaduje zvláštní povolení! Zvláštní, že? Přišlo mi to vhod. Internet je totiž v budově spojů na rohu právě toho náměstí, na které se nesmí. Je sobota odpoledne a ještě k tomu svátek. Kromě stánků se sladkostmi, které bych vzhledem ke své figuře neměl, a se zmrzlinou, kterou nesmím taky, je všude všecko zavřené. Ale internet ne, ten funguje! Stihl jsem ho s chlupem. Je šest večer a jen jsem e-mail ukončil, sbalil diskety a prošel dveřmi, cvakl za mnou klíč – a bylo zavřeno! Patřičně jsem se vyděsil, potřeboval jsem totiž ještě telefonovat.
Osmadvacátého odletěla krásná paní Myanga z Českých Budějovic domů do Mongolska, to jsem si přečetl z e-mailu, a teď už čeká v Ulaan Baataru, až jí zavolám.
Naštěstí jsou zdejší spoje rozdělené, budova, odkud se telefonuje a telegrafuje, je přes ulici a na dveřích má ceduli, oni že jsou tu „kruglosutočno“, což znamená nepřetržitě. Telefonování je kupodivu větší problém, než mi, po deseti reportech z několika zemí, už připadá e-mailování. Když lezu do přidělené kabinky číslo čtyři a vytáčím jak mi bylo řečeno číslo tři, ozývá se neodbytně, že to je špatná volba. Nakonec koukám jako blázen přes rameno paní od přepážek, která dělá přesně to samé co já a kupodivu je volba v pořádku!!! Prostě šumavskej vidlák, co vidí prvně telefon...
S paní Myangou jsme se domluvili za dva dny v Ulaan Baataru, já doufám, že stihnu zítřejší slavnost i kilometry, co mám před sebou. Oba máme oba radost, že jsme se slyšeli a mám prý jí ještě zavolat z hraničního přechodu do Mongolska.
Lenin nezklamal, jeho největší hlava na světě je stále na svém místě a lokomotiva na místním nádraží na mě taky čeká. Jen zjišťuju, že ačkoliv všude v Evropě už se situace dávno uvolnila, tady hra na špióna čím dál víc přitvrzuje. Že se tu nesmí fotografovat nic a nikde a jestli prý na to mám extra povolení, to na mě huláká železničářská uniforma už vprostřed nádražní lávky, pět metrů nad kolejištěm. Dělám si z něj srandu dotazem, jestli hrdě vystavovaná historická lokomotiva je tak důležitý strategický objekt, že ji nelze fotografovat, když se pamatuju, že jsem ji poprvé na obrázku viděl už snad před padesáti lety v Těchnice Moloděži? A že jsem ji směl před pěti lety fotit bez problémů. Obcházím ho a jdu si, zákaz nezákaz, vyfotit ji ze všech stran. A pak ještě taky krásnou zmrzlinářku. To je ovšem, vzhledem k tomu, že prodává zmrzlinu na nádraží, nejspíš zakázáno taky...
Když se vracím k motorce, usměvaví policajti referujou, že hlídali rádi a že je všecko v pořádku. Tak se toho největšího ptám, jak že se jmenuje a jestli bych směl fotočku? Nebudete tomu věřit, ale říká, že jo a jmenuje se Timur!
Že mě to hned nenapadlo! V Rusku dobré skutky, zadarmo a s úsměvem, vždycky přece dělal Timur a jeho parta...!
Kolem Bajkalu jde železnice souběžně se silnicí, jen o něco níž. A modrá hladina jezera s nejčistší vodou na světě se táhne do dálky skoro jako moře... Nejdřív se na některé z děr v asfaltu utrhla jedna z náprav a zůstala ležet o sto metrů dál. Pak se utrhl vlek celý. Na ruské silnici nic divného...
Z téhle perspektivy to není tak znát. Ale zdejší hlava je zaručeně největší Leninovo hlavou na světě. Dožít se toho, to by se s ní Vladimíru Iljičovi rabótalo...! V Ulan-Ude je spousta pěkných děvčat. Spousta z nich se fotí ráda – jen tahle se nesmí. Dělá totiž zmrzlinářku, považte, na nádraží!!! Timur ...a jeden z jeho party!
Když přejíždíte kopec, než se sjede do Ulan-Ude, je tu Ovo. Svaté místo, kde je dobře přivázat na strom fangličku a trochou alkoholu pokřtít koně, na kterém jedete kolem. Pro štěstí...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text