12 Šelechov

9.361 kilometr. Pátek 1.července.

Etapa z Kansku do Irkutska byla dost tvrdá. Tedy alespoň na evropské poměry. Takovou silnici v Evropě nenajdete, ani když hledáte trasu pro rallyekros. Nedalo se dělat nic jiného, než vypustit pneumatiky na polovičku, aby se dalo jet alespoň patnáctikilometrovou rychlostí a doufat, že to motocykl přežije. Prostě jsem to nedokázal dřív, než za tři dny. Ale nepíšu to proto, že bych si stěžoval. Naopak. Jsem tím nadšen!
Až doteď jsem totiž měl pocit, že celá tahle expedice po stopách automobilových závodníků a dobrodruhů z roku 1907 je příliš snadná. To, co museli Godard, Borghese i ostatní jezdci tehdy překonávat, s tím už se tu opravdu setkat nelze. Takže aspoň, že ta silnice mi dala zabrat.
Před Tulunem, v Kujtunu, zastavuju u benzínky. Dotankovávám a protože z neuvěřitelně černých dramatických mraků začínají padat první obrovské kapky vody, bleskově přikrývám sajdkár a vítám lákavě pootevřené dveře bistra. Ty mraky opravdu nevypadají na to, že by to bylo na chvilku a tak si beru dovnitř notebook, abych aspoň udělal kousek práce, když už nepřibývají kilometry. Jenže v té chvíli to venku zabublá, před bistrem přistává enduro bavorák a dovnitř se hrne přisednout Holanďan. Taky cestuje za dobrodružstvím na Bajkal. S ním je to dobré. Umí jakž takž rusky (to má dokonce napsáno i na vizitce) a kromě toho samozřejmě i německy. Horší je to ovšem s Japoncem, který se, jako třetí motorkář, mezi námi zjevuje ani ne v půlhodince. Ten umí jen anglicky, což mu nijak nevadí. Cestuje opačným směrem, od Vladivostoku a míří prý do jižní Afriky. Už při vstupu do dveří se staví do pozoru a po japonsku, vzpřímený jak prkno, salutuje s výrazem kamikadze ve tváři. Teprv pak se srdečně usměje.
Neuvěřitelné! U maličké pumpy v Rusku se potkávají Japonec, Holanďan a Čech. To se musí vyfotografovat. Akorát, když jdeme ven k mašinám, slyším, jak si místní rodinka v bistru mezi sebou říká, jak ty tři se tu teď fotí a doma budou vypravovat, jak u Bajkalu lovili medvědy...
Přijetí v Irkutsku je nádherné. Už se to stává skoro pravidlem - jako vždy, hned na okraji města, se potkávám s místním motorkářem a ten mě okamžitě vede do klubové dílny.
Spím u rodičů Stase (Stanislava) který je šéfem místních bikerů. A tady taky zakouším slasti pravé ruské bani, parní lázně, oplácávání listnatými březovými košťátky a následné polévání studenou vodou.
V Irkutsku jsem poprvé měnil olej, který, díky Motorexu, mám sebou na celou expedici. Tedy měnil: neměnil! Kluci mě k tomu nepustili, říkali, že si pokládají za čest, že mi ho můžou vyměnit sami. Že prý tudy před nedávnem jela vzpomínková expedice Australanů s historickými auty, mezi kterými byla jedna Itala a taky jeden Spyker a že právě oni jim tady, v Irkutsku, provedli veškerý servis. A že nekecaj, tak tady mají na památku plakát té expedice. Pro mě, jako dárek!
Že se konečně má cesta začíná podobat té původní v roce 1907, zakouším následující den. Borghesemu se nedaleko Kazaně rozpadlo na Itale kolo. Dřevěné špice nevydržely, vyviklaly se v loukoti a kolo se rozpadlo. Musel nastoupit šikovný místní tesař-kolář a Borghesemu sekerou vytesat kolo nové, které vydrželo až do Evropy.
Mě dvacet kilometrů za Šelechovem, městečkem nechvalně známým obrovskou fabrikou na výrobu hliníku, která chrlí tolik zplodin, že se jí tu říká „krematorium“, v pravé zatáčce praská v zadním kole jedenáct drátů najednou! Jsem rád, že se mi daří bez následků zastavit.
Ani ne půl kilometru před tím jsem v protisměru potkal tři místní bikery. Na Uralech, s vlajícími šátky na hlavách. Proč v té chvíli otočili a vydali se za mnou, to ví akorát motorkářskej pámbu, ale sotva slézám z motorky, zastavují za mnou a už se ptají, co se stalo a jaký mám problém. Prohazuju za jejich pomoci sajdkárové kolo se zadním, provizorně rozmisťuju a dotahuju zbylé dráty a pak v jejich doprovodu, se šmajdající sajdou, se vracím do jejich garáže v Šelechovu. Po zjištění, že originální dráty pro japonské kolo tu nejsme schopni nijak improvizovat, mají netypické závity, řeším situaci jako Borghese. Pojedu dál s kolem ruským!
Sajda dostala modrozeleně štětkou natřené kolo z Iže, já strávil s kluky báječnou noc, kterou jsme skoro celou prokecali u fotografií z jejich motorkářských srazů a ráno, po sotva dvou hodinách spánku, mě ještě třicet kilometrů směr Bajkal doprovázeli. Loučil jsem se s pocitem, že mám pár dalších dobrých přátel.
Když se mě ptali, jak to japonské kolo opravím, abych ho mohl na sajdu namontovat zpátky, řekl jsem jim, že tam zůstane to ruské, od nich. Borghese kolo, které mu dělal kolář v Kazani, vyměnil myslím už v Berlíně. Takže dnes se o tom ví jen díky tomu, že to popsal Barzini v jeho knize Světem Automobilem za 60 dnů. Já chci, aby na mé mašině, až se vrátím, to ruské zůstalo...