JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


08 Čeljabinsk

5.191 kilometr Pátek, 17.června

Za války tohle město nikdo nenazval jinak než „Tankograd“. Čeljabinsk byl pro mě vždycky městem, spojeným s ruskými pásovými traktory. A tanky. Už nejmíň pětačtyřicet let mám v knihovně katalog náhradních dílů na Stalince. Byl to legendární osmdesátikoňový pásák, největší a nejsilnější traktor, který u nás bylo možné v padesátých letech potkat. V tom katalogu jsem se, jako kluk, učil první pojmy z ruského technického názvosloví. Píst-póršeň, motor-dvígatěl, ventil-klápan…
Takže jestli bude příležitost dovědět se něco z historie čeljabinské traktorové továrny, je mi fuk, kolik času to bude stát a tudíž jak moc kilometrů tenhle den zdolám. Prostě v Čeljabinsku se klidně zdržím.
Balím stan, hned kilometr na to tankuju a za půl hodiny už stojím na kraji města před sloupem, na kterém visí schematická informativní mapa. Tak přehledná, že podle ní snad ani nepůjde zabloudit. Najít internetový klub je dílem deseti minut, odeslání a vyřízení e-mailové pošty trvá trochu dýl, ale zhruba za hodinu už stojím u památníku na Leninově třídě, kde na zatraceně bytelně vyzděném podstavci stojí těžký tank z pětačtyřicátého roku a připomínka, že tomuhle městu v době války neřekl nikdo jinak než Tankograd.
No dobrá, pomník s tankem jsem našel. le stejně mám pocit, protože na samém začátku tu byly traktory, že by tu někde měl být ještě pomník jiný. Třebas vysoký sloup, betonová rampa, nebo nějaký jiný podstavec ale hlavně to na něm: první pásák!
A tak jedu až k fabrice – a jasně, tušení nezklamalo, je tu!!!
Na bytelné kostce stojí ve čtyřmetrové výšce šedivý, pečlivě natřený traktor, s charakteristickým obrovským sudem místo nádrže po levé straně řidiče. Je od pohledu stejný, jako americký Caterpillar ze dvacátých let, jen po bocích chladiče má svislé nápisy Stalinec. A tak fotím, zblízka, zdálky a pak se jdu zeptat, jestli tu náhodou není nějaké tovární muzeum. „Je, byl jste těsně u něj, jenže jste si ho nevšiml, protože je schováno za stromy. Kousek vedle toho tanku.“
Muzeum je sice trochu zastrčené, ale zato s povědomě znějící reklamou „Čuk a Gek“! Muzeum je úžasné, stejně jako přijetí v něm. Návštěvník jsem tu momentálně jediný, takže se na mě okamžitě vrhají dvě dámy, jedna mladá, jedna starší, nevím co dřív. Jestli fotit, nebo zapisovat, co se dovídám. Nakonec přestrkávám mašinu pod okno, ta starší chce na ni dobře vidět, aby se prý nic neztratilo. A pak sotva stačím sledovat tu mladší s diktafonem v ruce. Takový vodopád informací bych zapisovat rozhodně neměl šanci. Je toho na knihu a je to příběh neuvěřitelný.
Když se, sotva deset let po revoluci, rozhodli v Rusku dělat traktory, vypravila se vládou pověřená skupinka lidí do USA. K tehdy největšímu výrobci pásových traktorů na světě, k firmě Caterpillar. Přijeli tam s prosbou vypracovat projekt na výstavbu závodu, který měl podle představ sovětské vlády produkovat 40.000 traktorů ročně. Nechtěli to zadarmo, přesto ale neuspěli. U Caterpillarů tehdy dělali za rok traktorů 15.000 a to, co měli v plánu Rusové, je vyděsilo. Prohlásili, že vypracovat pro konkurenci takový projekt by bylo jako vrazit si vlastnoručně kudlu do zad.
Rusové na to tedy šli jinudy. V Detroitu si projekt objednali u soukromých projektantů, specialistů a od firmy Caterpillar pouze koupili dva traktory. A jako se to tehdy v Rusku běžně dělalo, jeden rozebrali do posledního šroubku, zatímco na ten druhý nikdo nesměl sáhnout. To musel zůstat jako mustr. Podle něj se, když byl každý i nejmenší šroubeček okopírován, dávalo všechno zas dohromady. Takže, pochopitelně, až na ten nápis Stalinec, byly první pásáky z ČTZ od amerických Caterpillarů k nerozeznání.
To, co však člověka ohromí, je skutečnost, že než sem přišli budovat traktorovou fabriku, byl Čeljabinsk malinkatým městečkem uprostřed bláta. Že všechno, co bylo třeba vybudovat, se dělalo ručně, včetně zemních úprav i stavebních prací. Že to byla první továrna v Rusku, kde se haly stavěly kovové a od samého začátku (v roce 1929!) vyprojektované pro pásovou výrobu. V celé zemi tehdy nebylo na takový úkol dost železa a tak na to dala vláda peníze dohromady a nechala ho dovézt z Německa.
Celá továrna byla navržena tak, aby ji bylo možno libovolně upravovat podle vznikajících požadavků na rozšiřování výroby. To pak ve chvíli, kdy vypukla válka, umožnilo čeljabinským přejít během pouhých tří měsíců z výroby civilních pásových traktorů na výrobu těžkých tanků. Ale jak už jsem říkal, to by bylo na knihu…
Lenin dohlíží dodnes na všechno, i v hale traktorového muzea. Ten úplně první pásák, vyrobený v tomhle městě, co vypadá do posledního šroubku stejně jako americký Caterpillar, stojí před továrnou. Lezu kolem vitrín, fotím a ta starší paní mi vaří kafe. Pak kvůli mně dělá brambory s koprem, k nim okurčičku a kousek chleba, ta druhá přináší zavařeninu z jahod vlastní produkce. A ředitel upřesňuje to co jsem se už dozvěděl a dává k disposici pracovnu, abych mohl zapnout do akce i notebook, který mi na cestu půjčili z Úřadu Jihočeského kraje.
Když jsem v nejlepším, přivádí Nina, ta starší, za mnou dva motorkáře, kteří prý se mnou chtějí mluvit. Viděli venku mašinu, sami přijeli na starší litrové Kawasaki a přicházejí mě pozvat, jestli bych nechtěl zítra zajet na sraz, který se má asi třicet kilometrů odtud konat. Jasně! Celou dobu se těším na to, jestli nějaká takováhle příležitost bude. Takže se domlouváme, že budu ještě asi dvě hodiny dělat a oni se pak pro mě staví. Stejně teď ještě musí zajet na místo srazu pro bližší informaci.
Ale všechno špatně! Obě dámy jsou najednou vyděšené a ředitel je znepokojen taky. Co to bylo za lidi? A jestli je prý znám a že je to nebezpečné. Myslí to samozřejmě dobře, neradi by, aby se hostu z Čech něco stalo a mě je v tu chvíli jasné, že je to jak všude na světě. Že i tady platí motorkáři za něco jako kdysi v Americe. Za motorizované bandity. Nakonec musím aspoň řediteli slíbit, že všechny aspoň trochu důležité věci, peníze a doklady nechám u něj v muzeu, kde děžurná dostane speciální příkaz chránit je vlastním tělem až do okamžiku, kdy si je zas vyzvednu. Ale stejně všechno dopadá jinak. Andrej a Ljoša přijíždí zpátky s tím, že sraz se bohužel nekoná, že ho o týden přeložili. A to já tu už nebudu. Tak klukům aspoň rozdávám pár suvenýrových přívěšků tvaru řetězového článku ČZ Strakonice a jednu plaketu autoklubu pro jejich klub. S ředitelem, kterého tahle zpráva viditelně uklidnila, se loučím, když předtím, než pustím spojku, Andrej říká, že ať tedy aspoň zajedu k němu domů, polívčičku pokušať, že mě zve a že to mám stejně při cestě.
Bez přileb kličkuje s bráchou na tandemu městským provozem, maličko se předvádí, ale zároveň pečlivě hlídá, jestli mu se sajdou stačím. V asi patnáct kilometrů vzdáleném Kopějsku jsme za chvíli.
Nakonec u něj spím a bylo to jedno z nejpřátelštějších pozvání, kterého se mi dostalo. Motorkáři jsou fajn parta, ať už u nás, nebo kdekoliv jinde na světě…
Skoro k nepoznání, že to je jen model a ještě k tomu focený přes sklo vitríny. Ta malá nádržka nahoře byla na benzín, na ten se to startovalo. Pak se, po ohřátí, přepnul motor na petrolej. Pohled do jednoho ze sálů. Všechny vystavené traktory i tanky jsou jen modely. Ale dokonalé…
Poslední typ těžkého tanku z roku 1945.

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text