JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Poslední aktualizace:
16.12.2017
A - AERO 662 - typ 16 HP a 18 HP
15.12.2017
Š - ŠKODA 430
14.12.2017
P - PRAGA - nákladní typ AN

06 V Ufě

4.952 kilometr

Příjezd do města slavných plochodrážníků, do Ufy Ráno po noční bouřce krááásně! Jen v dálce se to mračí, jako by se to znova chtělo sebrat. Ale než sbalím stan, i to se překvapivě rozplývá a tak beru za plyn a vyrážím směr Ufa, mám to tam asi sto kilometrů. Silnice jen dvouproudá, a jako obvykle chvíli hodně mizerná, chvíli jenom špatná a samá díra.
Asi pětačtyřicet kilometrů před Ufou začíná velkorysá čtyřproudovka s neuvěřitelně širokým travnatým pásem mezi. Ale taky hodně rozbitá. Motor se párkrát zalkne, došel benzín, takže šahám pod nádrž a ejhle! Při posledním tankování jsem zapomněl přepnout z rezervy zpátky na hlavní přívod, takže tentokrát došel skutečně až na dno. To znamená všecky boční bágly pracně sundat a nalejvat z kanistru. Ve zmatku posledních dnů před cestou jsem sáhl vedle a místo osvědčené nálevky ještě po Wehrmachtu vzal na pohled stejnou, ale vyrobenou už za času rozvinutého socialismu, kdy se šetřilo všude, na všem a za každou cenu. Na téhle nálevce někdo ušetřil tu odvzdušňovací trubičku. A udělal místo ní jen do boku proseknutou dírku. Což má za následek, že se s ní dá nalejvat jen v jediné poloze a to zrovna v té, která uzávěru nádrže mojí Kawy vůbec nevyhovuje. A tak, abych nebryndal na nádrž a neleptal krásnej obtisk Autoklubu české republiky a logo mých mateřských ČMN, musím nejdřív za pomoci už tolikrát osvědčeného kapesního švýcaráku udělat pomocnou nálevku. Jak? No uříznutím plastikové láhve, kterých se tu kdekoliv kolem silnice válí požehnaně. Konečně je tedy natankováno z vlastních zásob a tak už jen kanistr zavřít, přitáhnout popruhem, pak druhým, zajišťovacím a znova všechno nabalit a pečlivě přikurtovat. Dost práce, za jedno opomenutí, co?
Ufa mě vítá mostem přes obrovskou řeku, pod ním parníky, pláž s kiosky i koupajícími se. Než dofotografuju tohle panoráma, vyskakuje z kolem projíždějícího taxíku bodrý červenolící chlapík a ptá se, co potřebuju. Tak po pravdě říkám, že najít Internet a on, viditelně rozradostněn, že se může věnovat innostránci z Čechie, žene taxikáře přes půl města až k hlavní poště. Internet centrum je přímo naproti. Parkovat se tu nesmí, ale on, že to mám dát na chodník, on že všecko zařídí. A než vlezu dovnitř, chce ještě vědět, co mám v Ufě za program. Tak jen tak koutkem prohodím, že bych rád viděl zdejší legendární plochodrážní stadion a eventuelně udělal pro ČMN reportáž s někým ze zdejších jezdců a už se stavím do fronty, protože všechny monitory jsou momentálně obsazené. Když na mě dochází řada, zjišťuju, že jsem na motorce zapomněl brejle…
Můj všeho schopný nový přítel začíná organizovat… Na internetu radostná zpráva, že čtvrtou reportáž jsem odeslal špatně. Že došly jen hlavičky od souborů a jediná fotka. Ostatní obrázky, ani text ne. Tak odesílám pátou s tím, že čtvrtou budu muset opakovat jindy a odjinud, protože už na mě zvenku volají. Prý mě čeká reportérka s fotografkou z místních novin a že přijel i Road Captain Dima, šéf zdejších bikerů. Proboha, co ten vstřícný člověk, který se mi mimochodem představil jako vedoucí internacionální organizace proti terorizmu, stačil za tu chvíli všechno rozpoutat?!!
Než lámanou ruštinou (třicet let jsem ji nepoužíval) odpovím na všechny otázky do nastaveného mikrofonu, který končí v diktafonu velikosti středního kufru, přijíždí automobil, který mě má provést úskalím zdejší dopravy. Jedem k první prodejně motocyklů v Ufě, tou se mi chce šéf bikerů pochlubit nejdřív. Říká, že nejsou jen klub ledajaký. Že neberou každého, rozhodně teda žádné chuligány, jen opravdové fandy. Většinou jezdí domácí Uraly, ale nějaké japonce prý mají mezi sebou taky. A razíme znova do ulic plných chaosu.
Ufa je město přes milion obyvatel a je to znát. A kvůli okolní naftě město nejspíš i bohaté, protože spousta zdejších staveb by i u nás vypadala exkluzivně. Baškirci jsou hrdí (tady s nacházím e Baškirii) a neustále se mě ptají, jak se mi tu líbí a jak vidím zdejší lidi. Po pravdě říkám, že mi připadají neobyčejně vstřícní a takový je i šéfdirektor plochodrážního stadionu na úplně opačném konci města. Je to nejspíš hodně vysoce postavený pán. Kromě vedení ledového plochodrážního klubu Ragmana Gadyrova (tady se škvára nejezdí, tady závodí jen v zimě), má na starosti v létě ještě fotbalový klub Něftjanik a řadu dalších, se sportem spjatých komerčních aktivit. Už měl být dávno někde jinde, ale trpělivě čeká, až se návštěva z Česka dostaví. Dostal plaketu Autoklubu AČR, což ho viditelně potěšilo, protože tu prý ještě nemá. Pověděl lecos zajímavého, třebas to, že tady ze všech Čechů celá Ufa zná hlavně Klatovského. Když jsem na to „a co Havla?“ zeptal se mě, kolikátý na mistrovství světa byl a za jaký že speedway klub jezdí?..
Pak se omluvil, rozloučil a mě ještě ukázali klubové muzeum, což je spíš síňka slávy s poháry, plaketami, diplomy a fotografiemi. Grabrachman Gadyrov, legendární ledař, jehož šest mistrů světa dodnes nikdo nepřekonal a po kterém má klub své jméno, je tu zarámován v barvách v oleji.
Okouknul jsem i pár motocyklů dole, v dílně a dověděl se, že z Jawy vlastně Rusové, pardon Baškirci, používají jen motory. Speciální rámy pro led jim dělá iževský IŽ a ostatní je vlastní invence. Jen když jsem viděl v laminátu zadního blatníku díru od nabroušených hřebů zadní gumy a uvědomil si, jak mrňavý kousek za zadkem jezdce se ta děsivá cirkulárka prokousala skrz, měl jsem vzadu pocit, kterej se mi vůbec nelíbil. Připadlo mi v tu chvíli daleko bezpečnější sedlat dragsterové bestie z Hutlovy přeloučské dílny…
Než mě ochotný dvaačtyřicetiletý penzista Michel Pavinsky, bývalý voják speciálního komanda, teď kulturista a jinak nejstarší biker v Ufě, jezdící čopra z válečného Harleye) dovedl na výpadovku na Čeljabinsk, zažil jsem ještě pár dalších kilometrů hrůzy ve zdejším městském provozu. Celkem jsem jich jen v Ufě natočil přes šedesát. Ufu mám za sebou. Uff..!
Nejstarší „biker“ v Ufě se svým vyladěným Moskvičem a chromovanou helmou po německém Wehrmachtu. První prodejna motocyklů v Ufě.
Pohled do prodejny ukazuje, že víc než motorky se tu prozatím prodává sadová technika. Přijetí u ředitele plochodrážního stadionu.
Klub má padesátiletou tradici. Naši sem jezdili ještě v dobách Svazarmu. Z alba klubu. Klatovského, toho tu znají. Havla ne… V kroužku příznivců zdejšího plochodrážního klubu fotka na rozloučenou.
Když tankuju na výpadovce z Ufy, obloha nevěstí nic dobrého…

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text