JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


05 Saratov

3.412 kilometr

Obr.2 Na velkou cestu, když je to na motorce, se slávou a spoustou lidí kolem, se má odjíždět v pořádným lijáku. Nebo aspoň v dešti. To si všichni říkaj: To je ale tvrďák! To já bych na to v takovým počasí ani nesed…
Mě v den startu na budějovickým náměstí svítilo slunce a tak celá expedice mohla někomu připadat jen jak příjemný výlet.

Ale stačí ujet pár kilometrů a všecko je jinak. Některý den se nedaří, ani když je ráno krásný a k noze se vám lísá místní pes, kterej se s váma den předtím u večeře v trávě seznámil. Po pár kilometrech už necejtím ruce, jak to táhne doprava. Hnulo se seřízení sajdkáru. Rámovou rouru v místě, kde je do ní vsunut přední kloub uchycení sajdy, svírá v originále jediný šroub M8. To se mi zdálo hodně slabé místo už ve chvíli, kdy jsem to montoval dohromady a tak jsem patky zesílil a převařil a pak je převrtal na větší díru. Dal jsem tam pořádný šroub M10 a ještě ho pojistil kontramatkou.
Teď vidím, že ani to nebylo dost. Když jsem si v hraničním bistru postěžoval na ukrajinské silnice, děvuška se mi smála, že bylo dobře. Že ruské jsou horší! Stačilo pár pořádných děr zdejších, aby se kloub ze sevření povytáhl a ze sbíhavosti je najednou rozbíhavost. Udržet mašinu v přímém směru je nadlidská dřina, která se nedá vydržet ani deset kilometrů. Takže vše dolů, odstrojit a začít s opravou. Po novém seřízení, od oka, jen tak citem, už to zas jede rovně a bez zdřevěnělejch rukou. Práce na patnáct minut, ale odstrojování a znovu nastrojování veškeré bagáže na třičtvrtě hodiny.
Mám ujeto asi pětadevadesát kilometrů, když vidím u kraje stát chcíplého Urala a vedle nesměle mávajícího kluka. Zastavuju, abych se zeptal, co potřebuje. Jednak mám co oplácet a jednak bych zastavil stejně. Kosťa, voják od speciální jednotky ze Saratova, teď ale v civilu, má problémy se zapalováním a já už v téhle chvíli tuším, že to nebude jednoduché. Má totiž novější verzi s elektronickým zapalováním a to je nevyzpytatelné. Když jsme v šestadevadesátém roce zkoušeli v Irbitu, přímo ve fabrice, jikovské karburátory na tyhle motocykly, zažili jsme, že ta ruská magická skříňka dávala jiskry jako blesky a přesto zkoušená motorka ani nehlesla. Ruští experti stáli kolem, pošklebovali se, že české karburátory nestojí za nic, ale bylo to v zapalování. Jiskry to sice dávalo, ale v nepravý čas. Jenže to se zkrátka na silnici bez měřáků a bez znalostí elektroniky nezjistí. Kosťa tahá za kabely, nechce věřit tomu, že se na to přijít nedá a poctivě všechno zkratuje šroubovákem, aby zjistil, jestli to pořádně jiskří. Jestli tam jde proud. Nakonec ho přeci jen přesvědčuju, že jediná laická pomoc je vyzkoušet postupně snímač, elektronický řídící blok a cívku vypůjčením z jiné, fungující mašiny stejného typu. Ale kde ji vzít, když dopředu i dozadu se táhne silnice donekonečna a nejbližší vesnice neznámo kde. Tak ho beru na lano, kterému se známí smáli, nač že mi cestou bude. Ještě instrukce, jak ho podvléct prostředkem vidlice, jednou omotat kolem řidítka, levou rukou přidržovat a kdyby něco, tak akorát pustit!
Obr.4 Nejspíš se to nesmí ani tady. Ale pomoci se nedovoláš a jak mi vysvětloval, motorkářská solidarita a pomoc v nouzi se tu prý taky moc nenosí. Tak ho vleču k nejbližší civilizaci 51 km. Po cestě se nestačím vyhejbat dírám a on už teprv ne, protože je přes mne nevidí a nečeká. Už je mi jasný, proč odtud pocházelo tolik úžasnejch motokrosovejch jezdců! Tady měli denní trénink už jen na cestě do práce a z práce.
Když se s Kosťou loučím před magazínem se „zapčasťami do motocyklov“, rozuměj náhradními díly do motocyklů, dává mi sklenici domácích jahod. Jsou dost hodně potlučený od toho, co zažívaly v batohu na jeho zádech, ale odmítnout je nemohu. Urazil bych ho. A tak je mám k obědu s chlebem a taveným sýrem.
Dneska jsem ujel 327 kilometrů. Na to, kolik se toho v téhle etapě vyvrbilo a jak mizerné byly silnice, je toho právě dost. Končím u mělké říčky s nádherně oblázkovým dnem. Aby se do ní člověk ponořil celý, musí si lehnou na břicho či záda
Ale ještě pořád není trablům konec. Když chci mokré plavky zaměnit za čerstvé slipy, zjišťuju, že se nedá strčit klíček do zámku kufru!!! Nejdřív tomu nevěřím, zkouším i druhý klíček, ale je to tak.
Pan inženýr Liebl od Moto S&P, který mi na cestu Giwi kufry nadělil, se doufám nebude zlobit, není to jeho vina. Ale zámeček asi nevydržel otřesy příšerných silnic. Až po mírné domluvě švýcarským nožíkem se dá klíček dovnitř strčit a o kousek pootočit. A pak tři čtvrtě hodiny koumání, rozebírání zámku druhého zdravého kufru, než přijdu na to, jak to bez poškození otevřít. A další půl hodiny na rozebírání vlastní vložky, kde, jak jsem zjistil, praskla jedna lamelka. Tu vyhodit a všechno znova složit, zámeček zamyká i bez ní a kufr je opět v pořádku. Co mohu potvrdit je fakt, že pro normálního smrtelníka jsou kufry Giwi, pokud je nehodláte rozbourávat pilkou nebo pořádným loveckým nožem, prakticky nedobytné.
Zítra vyrazím na Volsk. Takže další legraci ze života motorkáře v Rusku až zas příště.
Obr.3 Obr.5
Obr.6

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text