JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Info pro novináře, presskit.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Zavři oči a leť...

Medailon kamaráda Petra Šlechty pro časopis Motor Journal od Petra Hošťálka

…nápis na stuhách věnce byl v pořádku.
Ale ta rakev! Z masivního tvrdého dřeva, tu by nikdy neschválil. Tak nesmyslná váha! Spodek by přece mohl být z milimetrové překližky a vršek? A víko? Stačilo by pár prohnutých spír a přes ně vyšponovaný potah z leteckého plátna…

Povahou aviatik, bojoval Petr Šlechta celý život s váhou a zavrhoval zbytečnosti.
Byl dlouhán, sportovně štíhlé postavy a vzato aerodynamicky, jediné, co na něm snad mohlo zvyšovat odpor vzduchu, byla tvář, obrostlá nespořádaným vousem. Nadměrné gramy (natož deka nebo dokonce kila!) nesnášel ani u konstrukcí, ani u sebe.
Petr Šlechta jako mladý letecký modelář - snad jediný snímek, dokládající, že ne vždy byla jeho tvář pokrytá divokým porostem.
Jako průmyslovák začínal v jihlavském Motorpalu, v Jihlavě se i šťastně oženil (1969). Dva roky po svatbě odešel kvůli bytu do Českých Budějovic, do dílen Vysoké školy zemědělské. Po osmnácti letech přešel na Akademii věd a když ji zrušili, vzal místo konstruktéra v Jihostroji Velešín.
Nad technikou osmiválcové bugattky nebo leteckého hvězdicového motoru uznale kývnul hlavou, ale ve skutečnosti ho nechávala v klidu. Zato ho spolehlivě dostal do extáze miniaturní čtyřtakt Cucciollo, „pařízek“ Pionýr, nebo stokubíkový Saxík. Na „zvláště odlehčeném“ motorovém kole vlastní výroby se podobal onomu pěstiteli akvarijních rybiček, učícím je postupně žít bez vody - i on škrtil pomocnému motoru Fichtel & Sachs přítok benzínu až ke skorochcípnutí. Vlastnoručně si kvůli tomu udělal trysku s regulační jehlou a každý kopec samozřejmě sjížděl „klouzákem“. S vyhozeným kvaltem a vypnutým zapalováním.
S Böhmerlandem, získaným koncem šedesátých let od prvního majitele. Díky jeho „ježděnému“ a jen udržovanému stavu platil za snad nejkrásnější exemplář u nás, o jehož pravosti a autentičnosti nikdo nepochyboval, a ani by si pochybovat nedovolil.

Na prvním snímku, z Veterán soutěže Strakonice 1974, byl Petr Šlechta ještě pouhý šestatřicátník...

... zatímco na druhém, při prvomájové vyjížďce 1979, už bylo šestatřicet mně a Petrovi o pět víc.

Poznali jsme se v sedmdesátém šestém, kdy jsem z Liberce přesídlil na jih, do Českých Budějovic.
On, tehdy na Böhmerlandu, nejdelší chlap budějovického Veteran klubu s nejdelším motocyklem - já, na válečném Harleyi, zastánce těžkých čtyřtaktů. Okamžitě jsme si padli do oka, snad proto, že naše životní postoje dávaly tolik příležitostí do sebe vzájemně přátelsky dloubat.
Vždycky jsem si z Petra utahoval, že jeho Böhmerland je tak dlouhý, že se mu při jízdě kolem budějovického náměstí ohýbá a tudíž musí dávat pozor, aby si nepřejel vlastní zadní kolo. K šedesátinám jsem mu to namaloval.
On mě zas neopomněl pošťouchnout, že nejlepší pohled na svět je ze sedla jen sedm kilo lehkého jízdního kola. Myslel to vážně. 120 kilometrů do Jihlavy? Žádný problém, ujel je několikrát do roka. Denně šlapal trasu z Budějovic do zaměstnání ve Velešíně. A když se vracel, při sjíždění kopce k železničnímu přejezdu u rybníka Štilce nadšeně hulákal, že s kopce brzdí jen srab! Jednou mu v té chvíli na kolejích praskla přední vidlice…
Mě bavilo potměšile oponovat, že raději koukám na svět zpoza řidítek pořádného Harleye, nebo přes jedenapůlmetrovou kapotu předválečného šestiválce bavoráka s třemi neekonomickými karburátory, kde za jen dvěma sedadly už není místo ani pro aktovku.
Dvojice zmoklých vousáčů v nevlídně deštivém dni 1985:
já s Indianem, namaskovaným pro filmaře do podoby „Reading-Standarda“ se sajdou z dvacátých let, Petr Šlechta s žehličkou Tatrou (v pozadí)
Stejně rozdílný byl i náš vztah ke sportu. Petr plaval, lyžoval, bruslil i jezdil na lodi, s bráchou se téměř dostal do reprezentace v kanoistice. Ani tady ovšem nepostrádal originální přístup: dlouhou kánoj tahal k vodě s naprostou samozřejmostí ve vleku za ještě delším Böhmerlandem a Sázavu i Jihlávku jezdil z tréninkových důvodů proti proudu!
Mně spíš bavil sport vonící benzínem, motocyklové soutěže, nebo závody dragsterů. Ale když jsem za ním přijel na Lipno, ukecal mě, abych se postavil na jeho vlastnoručně ulaminovaný surf, ukázal, jak vytáhnout z vody plachtu a pak s uspokojením koukal, jak jsem odjel, i v pořádku se, díky zkušenostem z lodního modelářství, vrátil. Modelářskou minulost z klukovských let jsme za sebou měli oba, on stavěl letadla, já autíčka, lodě a mašinky…
Byl svůj – a vždycky vyznávající klasické osvědčené hodnoty! Odmítal plastikové přezkáče, nechtěl carwingy. Šumavské pláně zdolával na dřevěných běžkách, v obyčejné větrovce a s vlněnou štrikovanou čelenkou přes uši...
Já si z dob mládí do Budějovic přivezl Barziniho knihu „Světem automobilem“ z roku 1908 a chvástal se, že jednou z Pekingu do Paříže vyrazím, on jako relikvii uchovával pečlivě zabalený výtisk Mignetovy knížky „Letecký sport – aneb jak jsem si postavil Nebeskou Blechu“ a tvrdil, že jednou Blechu postaví.
Nemusel mě moc přemlouvat, byli jsme stejné krve, takže do stavby toho kultovního francouzského aeroplánku jsme se pustili společně!
Žebra jsem lepil doma já, v panelákové kuchyni, zatímco nosníky křídel jsme ohýbali a klížili ve Šlechtovic rodinné ložnici. Bydleli ve druhém patře budějovického měšťanského činžovního domu a ačkoliv to byl byt opravdu veliký, šest a půl metru dlouhý hlavní nosník se úhlopříčně vešel jen do ložnice.
Víc než tři měsíce museli Petr i jeho žena lézt do postele pod pomalu se rodícím křídlem, než se, hotové, za přihlížení syna i dvou jejich dcer, mohlo spustit oknem do dvora.
Zkusit se vznést do vzduchu vlastním letadlem, to byl za socialismu zaručený způsob, jak se dostat za mříže pro pokus o „nezákonné opuštění republiky“. Obzvlášť, když celá moje rodina v osmašedesátém emigrovala a já nesměl k žádnému letišti ani na dohled. Tak jsme po večerech vymýšleli, že první lety s Blechou pojedeme uskutečnit daleko na východní Slovensko. Tam, když nás chytí, tak jedině za pokus odletět do Sovětského Svazu, což by šlo považovat za polehčující okolnost. Než jsme se dopracovali tak daleko, přišla naštěstí sametová revoluce, otevřely se hranice a najednou směl do vzduchu kdokoliv.
Petr měl pilotní průkaz odjakživa. Dělal plachtařského instruktora už koncem šedesátých let a párkrát mě vzal do vzduchu načerno. A pokaždé, když nás to pod mrakem rvalo vzhůru, hulákal mi za zády „Víš, co je na plachtění v termice nejlepší? Že tady ti můžou všichni komunisti políbit prdel!“ Ve vztahu k tehdy vládnoucí straně jsme se vzácně shodovali.
Po revoluci už mě mohl vzít do kabiny Blaníka oficiálně a já si nakonec na jeho popud udělal kvůli „Bleše“ papíry na ultralajta…
Váha jest aviatikův nepřítel!
Petr přemýšlí, zda kvůli odlehčení sundat i trenýrky - zatímco já, že by to chtělo silnější motor!
V roce 1993 jsme s Petrem a partou z budějovického Veteran Car Clubu vyrazili do rakouského Waidhofenu, na jízdu historických vozidel do vrchu Sonntagberg.
Petr startoval na Jawě 90 Roadster, kterou nedlouho předtím ode mne koupil, já jel tradičně na válečném Harleyi WLA. Pršelo, bylo nevlídno, ale jak je z Petrova rozzářeného obličeje zřejmé, tělesné strázně mu na náladě neubíraly. Jenže ten rok mu nebyl nakloněn - při návratu z jízdy Petr havaroval a výsledkem bylo pár dní strávených v rakouské nemocnici...

„Chlap musí konat hrdinské činy!“ prohlašoval. Tak, když zdolával na pařízkovi Grossglockner, radši motoru pomáhal odstrkováním nohou a trpěl, než by namontoval o zub menší sekundární kolečko - a pak se na vrcholu hrdě vyfotil s o generaci mladšími parťáky na původních pinďourech, Miloněm Dvořákem (s vlajkou českobudějovického Veteran Car Clubu) a Honzou Pečmanem...
Petr často tvrdil, že pýchu je třeba v životě překonávat. Ale zrovna to nikdy moc neuměl. Byl jí plný, a ve chvílích rozjaření pro něj byla charakteristická
vyzývavá póza „gorilího samce, velikého asi jako já,“ jak říkal, když se mocně bušil do prsou.

Pivo do sebe uměl obrátit za jednu a osm desetin vteřiny. Jen jednou jsem ho viděl prohrát: natáčeli jsme v Březnici nějaký film s mými historickými vozidly a Petr dělal šoféra jednoho z nich. Večer nebylo v liduprázdném městě co dělat, tak jsme zapadli do nočního restaurantu na pivo. Dobře jsme se bavili, když kolem půlnoci pohledná servírka podezřele nesměle navrhla, že by si s ním dala jednu dvanáctku o závod. Bylo mi to okamžitě jasné, ale Petr ten lehounký záblesk v jejích očích nepostřehl a dal jí půl nádechu galantního náskoku. Tenkrát ho, poprvé a naposled, nedohnal…
Spokojen, s vlastnoručně vestavěným motorkem F&S 98 ccm v lehkém rámu Ne, nepatřil mezi „zelené“, ale životní postoj přirozeného ekologa měl pod kůží.
Motorismus? Samozřejmě, měl přeci několik motocyklů, motorových kol i předválečnou „žehličku“ Tatru. Jezdit ano, ale co nejekonomičtěji! Takže srdeční záležitostí pro něj byly malé obsahy, v nejlehčím bicyklovém rámu Saxík, stovka Zetka, nebo 98 ccm Robot.
Žehlička Tatra pro něj byla veteránem, především ale jediným rodinným vozidlem. Jiné auto Petr neměl a jako odpůrce současné přetechnizovanosti po něm ani netoužil.
Vzpomínám, jak ji jednu dobu dokonce krmil plynem. Propanovou bombu vedle sebe, hadičku od ní protaženou pod palubní deskou a strčenou přímo do hrdla karburátoru! Jako vždy soběstačný, bez zbytečných skrupulí a bez respektování jakýchkoliv předpisů, naučil se jednou rukou ovládat kolečko plynového ventilu, šaltpáku i hejble ručního plynu. Primitivně, ale tak, že mu to nechcípalo ani na křižovatce. Pokud už jel na benzín, měl ho spočítaný až do cíle na půl litru přesně a dávkoval ho lehkou nohou. „Stroji je potřeba vyhovět, Jiří,“ vtloukal do hlavy i synovi.
Když po restituci dostali Šlechtů od nového majitele domu výpověď, prodal Petr svého, celý život užívaného, Böhmerlanda. Něco přidal a přestěhoval se se ženou do vlastního. Do třináct kilometrů vzdálené chalupy v Jaronicích.
Dospělé děti se jim rozběhly, tak s úsměvem a bez lítosti změnil dosavadní životní styl. I bydlení na malé vsi si dokázal zdůvodnit jako plus – jeho novou chloubou se stalo, že si při topení vystačil s po okolí nasbíranými dubovými větvemi, které domů vozil, jak jinak, na kole.
Zatímco já v roce 2005 vyrazil na motocyklu absolvovat svou vysněnou životní cestu po stopách závodu Peking – Paříž, Petr ve stodůlce za jaronickou chalupou Nebeskou Blechu dokončil a o rok později se s ní poprvé odlepil z nedohledné plochy armádou už opuštěného letiště v Plané u Českých Budějovic…
Nikoho nepřekvapilo, že jako vždycky: bez úředních povolení, bez schválení leteckou asociací, a s letadélkem, jehož konstrukce je po skoro celém světě zakázaná.
2005 - já po stopách automobilového závodu Peking-Paříž (v poušti Gobi)... ... Petr jako aviatik, za kniplem přistávající Nebeské Blechy, s věžemi temelínské atomové elektrárny v pozadí.
Nejvyšší řídící létání, „tam nahoře“, ho nejspíš měl rád. Petr za život absolvoval nepočítaně havárií - a všecky přežil. Poprvé spadl s větroněm ještě v Jihlavě. Ze třiceti metrů a z aeroplánu zbyly jen třísky. Na kole boural nepočítaně, na motorce několikrát a jednou dokonce spadl po hlavě do prázdného bazénu. To, když na letištním večírku ukazoval jakési dámě hvězdy na inkoustově černé obloze. Zlomenin měl, možná, skoro tolik, jako legendární Franta Šťastný, nebo žokej Váňa.
V pátek, 25. října, mu přiletěli zakroužit nad budějovický hřbitov „U Otýlie“ snad všichni piloti z hosínského letiště. Motoroví, ultralajtisti i plachtaři. V davu kamarádů před kaplí tiše řídil jejich průlety nenápadný chlapík v tmavém kabátě, šeptem do miniaturní vysílačky a nad hlavami defilovaly motoráky, i plachťáky ve vleku.
Nebrečelo se. Jirka, syn, vyprávěl, jak si táta jednou v zimě zjistil, že nad Lipnem má celý týden foukat ideální vítr. Obětoval kvalitní dřevěné sjezdovky (z předválečných třicátých let), přiříznul je a přidělal k prknu s plachtou od surfu. A pak celé rodině dopřával pět dní dodnes nezapomenutelného svezení po hlaďoučce zamrzlé hladině.
Přidušeně následovaly další historky, které se nedaly zažít s nikým jiným. A jak jsme všichni občas koukli do sluncem rozzářené oblohy, někdo poznamenal: „Dovedl si vybrat k odletu ideální letovej den…“
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Petr Šlechta * 26.ledna 1938 - † 20.října 2013
Karel Pokorný:
Každé setkání s ním mě zahřálo na duši…
Petr „Rozi“ Rozhoň:
Byl samorost, milující techniku. Ne tu dnešní. Tu starou, poctivou, stejnou jako byl on…
Martin Kordina:
Nejdelší a nejlepší chlap z veteránistů – kamarád…
Miloň Dvořák:
„Je libo šňupeček?“ bývala obvyklá otázka Ďivokého Ďeda (jak se sám přezdíval) hned po srdečném pozdravu. Většinou jsem odmítl. Byly ale okamžiky, kdy se šňupeček přijmout musel. To když jsme spolu konali hrdinské činy a na pařezech Pionýrech vyjeli Grossglockner, nebo dojeli až k Jadranu. Zážitky s ním vždycky stály za to, zvlášť když je pak sám vyprávěl. To v něm ožíval hotový Baron Prášil.
Petře, dneska bych si šňupeček dal. A na Tvoji počest půjdu v hospodě na záchod až po čtvrtém pivu, jako chodí aviatici. Ať se ti tam nahoře hezky létá a jestli i tam máš svou „Blechu“, doufám, že poslouchá magneto a nezavírá se sytič...

Honza Pečman:
Bylo mu o generaci víc a kůži měl navrch poněkud svraštělou. Ale uvnitř byl mladší než já. Škoda, že na mé, ještě nehotové, Čechii se už spolu nesvezem…
Jana „Zuzana“ Heřmanová:
Mladý duchem, kamarádský, sportovně založený. Měl smysl pro hudbu i humor a v mnohém dělal čest svému jménu…
Emil Nachlinger:
Byl chlap, jako chlap žil a jako chlap i odešel. Když jsem potřeboval párkrát pomoci, nikdy neodmítl…
Soňa Vlasánková:
Petr byl prima parťák. Renesanční člověk, vynálezce a neúnavný restaurátor všemožných samohybů, pilot, muzikant, sportovec, bohém, snílek...
Jirka Šlechta, syn:
V kanoistice byl opravdu dobrej. Naučil mě jeho vlastní originální styl, jak kopnout pádlem do vody a vzadu ho, bez ztráty, jen zápěstím, vytočit. Sázavu zásadně nesjížděl, ale vyjížděl proti proudu!
On vlastně dělal „proti proudu“ skoro všechno…


Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text