JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Info pro novináře, presskit.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


24 hodinový závod "Le Kytín" 2016

Původní článek Petra Hošťálka pro zářijové číslo časopisu Motor Journal 2016.

První ochutnávka trati – jsem spokojen, Manet jde překvapivě rychle! Už po prvních tréninkových kolech je ale tak zaprášený, že by v něm původně naleštěný muzejní exponát nikdo nepoznal… "Le Kytín" - aneb co dokáže dvoupísťák:

Čtyřiadvacetihodinovka padesátikubíkovek?
Normálně bych vůbec nezareagoval. Padesátky a ještě k tomu dvoutaktní, prostě nemusím. Jenže v pozvánce od Veteránistů z Kytína a Chouzavé mě praštilo do očí:
„V kategorii Standard neupravených strojů lze přihlásit motorová kola do roku 1948 s obsahem motoru 100 ccm!“
V té chvíli mi secvaklo, že dlouholetý parťák Miloň, stejně jako já schopný čehokoliv, má přece nálezového, přitom ale nečekaně svižně jezdícího dvoupísťáka Maneta! Jestli kývne, druhého, záložního (protože čtyřiadvacetihodinovka bez rezervního stroje je nesmysl), klidně obětuji mého. Že je renovovaný, ozdoba exposice Jihočeského motocyklového musea?
Na Stalingrad nám taky nebylo líto čerstvě renovovaných bavoráků…
Manet Team – jezdci: zleva Michal Hojda, Miloň Dvořák, Petr Hošťálek Manet Team – stroje: vlevo můj z musea (r.v. 1949), vpravo Miloňův nálezový (r.v. 1951).
Miloň samozřejmě kývnul, dokonce nadšeně, tak hurá do příprav!
Přihlašujeme „Manet Team“, třetím jezdcem se stává Michal, který s námi jel před pár lety na Miloňovu svatbu do Španěl a čtvrtým slíbil být Miloňův kamarád od Lázní Bělohradu, který prý kdysi jakési závody pincků, či čeho, jezdil.
Podle dotazu na pořadatele to prý nebude žádný motokros, jen hrbatá louka s jedním padákem a následným pořádným stoupákem. Na to ale tři a půl sériových koníků není nic moc, tak je potřeba narychlo vyrobit o dva zuby menší sekundární kolečko. Miloň nově plete zadní kolo a pak vyndává a půlí motor. Prý v něm vypadává dvojka, tak z půdy snáším několik skoro zapomenutých manetských motorů, i jeden řez, aby měl z čeho vybírat kolečka.
Jako dekoraci jsme vzali s sebou motor Manet v řezu, ať diváci i konkurence vidí, jak Nakonec se oba vrháme na originální páčky a vyměňujeme je, protože propozice striktně vyžadují s kuličkami! A já ještě na mém Manetu měním všechny bowdeny - sice byly opředené, vzácně původní, ale už sem tam s prasklým drátkem, takže do musea oukej, ale pro tvrdý závod ne. Jak spojka, tak i přední brzda musí být ideálně funkční!
Čtyřiadvacetihodinovka samozřejmě znamená přes noc. Bude se svítit a tak sháním žárovky a pro jistotu natahuji extra kostřící kabel z reflektoru přímo na motor. Manetská magnetka dává jen 18 Wattů, takže silnější než 15/15W žárovku nenakrmí. V té chvíli zjišťuji neuvěřitelné: dnes u nás prodávané žárovky do pincků, mopedů a kývaček nejspíš vyrábějí Číňani podle vlastní hlavy – na krabičkách sice mají natištěný symbol německé TÜV, ale poloha patek se liší a vlákno je o cca 6 milimetrů posunuté jinam, než měly žárovky odjakživa. Tudíž nesouhlasí ohnisko paraboly, a když to postavíte před zeď nebo vrata garáže, kreslí to jen malý oválek, místo klasické záře a dělené roviny klopeného světla. Podle šéfa někdejší Mototechny už se prý pár let nic jiného nedodává, protože evropští výrobci už tyhle žárovky nedělají a tak mě napadá, jak vůbec to mohlo (a od přísnějšího letoška bude?) na STK procházet?!!
Montuji raději obstarožní žárovku pětadvacícku a odpojuji koncovou lampičku. Stejně máme předepsané trvale svítící LED-blikačky, nezávislé, jestli motor jde nebo ne. Miloň objednává a obouvá extra zadní gumu – na internetu vypadala skoro jak plochodrážní drapák, ale ve skutečnosti zklamání, vzorek je nízký, nic moc. Já nechávám gumy původní, ještě z padesátých let, místo toho se potýkám se strašlivou vrstvou rzi v nádrži. Proboha, vždyť je před pár lety renovovaná, zvenku elegantně chromovaná a celou dobu jen v suchém muzeu, tak kde se tam vzala? Řeším to protřepáním s hřebíky-lepeňáky, výplachem kyselinou citronovou a nákupem pěti plastových palivových filtrů a dvou metrů hadičky…
Poslední operací je dát motorům „čuchnout“ Metaltec-1. Ohříváme je a pak jim za chodu stříkáme do sání každému půl injekční stříkačky. Intenzívně to hulí a my doufáme, že to jejich slabině - pístním kroužkům - pomůže přežít.
Den "D" je pátek, nakládáme až odpoledne, do Kytína jsou z Budějovic slabé dvě hodinky a přejímka má fungovat do 20.00 večer. Tranzit je nacpaný, na čtyřiadvacet hodin bude potřeba spousta nářadí, kanystry s benzínem, voda na mytí, přístřešek na motorky, stany na spaní (jaká naivita!), vařič s bombou na kafe, náhradní slipy a vůbec…
Po cestě Miloň jen tak říká, že čtvrtý kámoš nejspíš nebude. Celý poslední týden se zapíral, měl nedostupný telefon a když se mu teď dovolal, vytasil se s nejapnou výmluvou, že kolega v práci si zlomil nohu. Prý že možná přijede, ale už z tónu bylo zřejmé, že samozřejmě ne. Prostě se na nás vykašlal, takže jsme jen ve třech. Každý budem držet řidítka nejmíň osm hodin!
Michal Pomahač a jeho Renault 1904. Hlavním pořadatelem kytínské čtyřiadvacítky je Michal Pomahač. Bezva chlap se smyslem pro humor, kterého znám z Jičínských loukotí, kam jezdí na úchvatném rudém Renaultu z roku 1904.

Když jsem na něj vyrukoval s dotazem, že v propozicích jsou stokubíkovky do roku 1948, ale námi přihlášené Manety jsou vyrobené 1949 a 1951, nehnul brvou a s vážnou tváří poznamenal, že
"to je vážné a bude třeba počítat mimo startovné se dvěma úplatnými flaškami pro přejímající komisi!"

Závod se jede na jeho louce a spolupracuje a stojí za ním celý Kytín, včetně starosty, který staví proti favorizovanému Michalovu týmu CAG druhý favorizovaný tým „Starostovy děti“. Mně Michal telefonoval těsně před závodem, že ve třídě do 100 ccm jsme se přihlásili jediní, takže nás vyhlásí jako vítěze už na startu. Odpověděl jsem, aniž bych se musel radit se zbytkem týmu, že to ani náhodou! Ať nás v tom případě přiřadí kam chce jinam, ale vítězové bez boje ani nápad.
My si jedem´ zazávodit a porvat se se soupeři!!!
Sobotní dopoledne se trénuje, přičemž zjišťujeme, že navzdory tvrzení že ne, to napůl motokros je. Alespoň pro nás. Trať je drnovitá, se spoustou drncáků a Manety mají přední teleskopy dost primitivní a bez tlumení. Strašlivé rány do dorazů poněkud eliminuje až přidání oleje (máme jen M2T) a s tvrdým zadkem se nedá dělat nic, snad upustit gumy.
Ještě v tréninku takhle z Maneta dělám „dvoukvalt“… Vzdor výběru nejmíň opotřebených převodových koleček vypadává Miloňovi v záběru dvojka furt. Na mém, starším, typu zjišťuji, že hledat kvalty postupového řazení v tak rozbitém terénu prostě nelze. Tak, protože trojka je stejně zbytečná, improvizuji a předělávám ho na dvoukvalt. Místo kontrolního šroubku oleje dávám do víka dlouhý šroubek s kontramatkou a řadičku přestavuji na drážkování tak, aby šroubek tvořil doraz. Nahoru jednička, natvrdo dolů dvojka a víc není potřeba, je to na tuhle trať ideální!
Už týden předem mi Miloň říká, že si denně trénuje start. Podle proposic je to jako Le Mans, motorky s motorem v klidu na jedné a jezdci spurtem od druhé strany trati.
A vychází mu to! Ve 13 hodin a 13 minut vyráží z prostoru startu jako první!

Je to ale jen o momentálním euforickém pocitu, že jsme dobří. Ve skutečnosti je to vzhledem k nadcházejícím čtyřiadvaceti hodinám všemožných událostí úplně fuk.
Z téhle fotky se to možná zas až tak rychlé nezdá...
... ale tady už je vidět, že je to souboj opravdu "na nůž!"
14 Máme domluveno střídání po hodině, ale už po prvních padesáti minutách Miloň volným tempem vlnivě zajíždí do depa s přetrženým rámem! Okamžitě startuje s druhým strojem Michal, hlavně nezapomenout přehodit z jedné mašiny na druhou čip pro snímání ujetých kol!
S Miloněm jdeme k sousedům svařovat. V tomhle směru, dlužno říct, panuje v celém depu přátelská spolupráce, soupeří se jen na dráze.
Pro mě je největším překvapením závodu tahle, dle tvrzení jezdce sériová), zelená Babetta, jezdící pod startovním číslem 16. Ukazuje se dokonale odpérovaná - a díky perfektnímu sezení na trati a celou dobu stálému výkonu motoru nechává většinu soupeřů, i na Pionýrech a Simsonech, bezkonkurenčně za sebou!
Přitom je její jízda tichá a plynulá až nenápadná...
Stylově čisté předjíždění vnějškem zatáčky vzdor vysokému posazu předváděla tahle Babetta v každém kole... ... neuvěřitelný byl po celou dobu závodu nevadnoucí výkon motoru - čemuž bych u Babetty nevěřil.
A pak už je celá čtyřiadvacetihodinovka jen ve znamení závodění, výměn jezdců, práce na odstraňování poruch, občasného fotografování a pořadatelské služby na trati. Každý tým má totiž povinnost jednou za tři hodiny dát k disposici jednoho člena jako traťového komisaře na hlídání určeného úseku dráhy. Funguje to dokonale, nestane se, aby se někdo opozdil nebo zapomněl.
Každá zatáčka je víc než dostatečně obložená obřími balíky a jednotlivé slouply trati pneumatikami - přesto se mi Michal Pomahač v mezičase svěřuje: "Hele, největší starostí a noční můrou je, aby se nikdo vážněji nezranil, protože jezdecké nasazení účastníků je bez hranic...
Ale to přece sám dobře znáš, ne?"


Tady je pár momentek:
Nejen styl nájezdu do zatáčky, ale především výraz tváře dokládá sílu jezdeckého nasazení! Tady na brzdy opatrně, já tu lehnul dvakrát!!!
Vzácně původní kladívkově zelená Jawetta překvapovala nenápadnou tichostí, tempem a výdrží... První hodinku po startu - to se to ještě usmívalo!
Už v tréninku začalo být jasné, že to bude fuška. Ač sedím i v běžném životě na motorce denně, tady už za pár hodin mám na dlaních podlité puchýře, zadek od ran tvrdého rámu jako biftek a namožený sval v třísle od ne právě ideálně umístěné řadičky.
Pak najednou prázdná zadní guma, objevujeme v plášti zaseknuté zlomené pérko z něčího karburátoru.
Před ostrou zatáčkou pod padákem, mi na opravené Miloňově mašině vypadává přední konec výfuku, chytá o dráhu, tak už podruhé lehám (poprvé cvičně, v tréninku, na kluzké uježděné trávě). Hůř ovšem lehá syn hlavního pořadatele, rafne se mu konec blatníku do přední gumy a kotoulem přes řidítka si láme klíční kost.
Představu, že si v mezičase aspoň na hodinu zdřímnem, postupně eliminují další drobnosti: Můj Manet jede, dokud se nevypne motor, pak už ohřátý nejde natočit. Klasika – nejspíš cívka a nepomáhá ani výměna celého zapalování.
Pak u Miloně podruhé praská rám.
Znovu prasklý rám je potřeba před svářením nejdřív stáhnout do původní polohy popruhem - tady se o to snaží Michal.
Teprve pak se bude vařit, a doufat, že to bude držet!

Sváry ani pořádně nestačí vychladnout, přidáváme rychle popruh s ráčnou a pořádně utahujeme. Čas běží, je potřeba co nejrychleji zpátky na trať! Potají všichni doufáme, že s tímhle provizorním zesílením by to drncáky na trati v kombinaci s vibracemi motoru snad mohlo do cíle udržet...
Přicházející noc ukazuje nekvalitu našich koncových blikaček, Miloňova dražší za 129,- vypadává z držáku a přejíždí mu ji jeden ze soupeřů. Moje, čínská, jen za 29,- se o pár desítek kol rozpadá sama. Nezbývá než koupit dvě fakt kvalitní od pořadatelů. Vpředu oba Manety ale kupodivu slušně svítí!
Necelou půlhodinu po půlnoci traťoví komisaři zastavují závod. Havaroval člen francouzského týmu a natáhl si sval v třísle. Za nějakých patnáct minut už ale závod zase jede.
V půl třetí ráno přichází Michal pěšky. Popruh nevydržel, opět praskl rám a přitlačit Maneta do depa sám už nemá sílu. Jdou pro to s Miloněm, naštěstí vzal s sebou čip, tak vyrážím na trať na mém. Vychladl, teď jde jak pila a ty dva kvalty jsou posazené ideálně. Řadu soupeřů předjíždím do kopce, i na brzdy v zatáčkách. Ale po po pár kolech opět zapalování, takže padá rozhodnutí prohodit motory! Máme ztrátu víc než hodinu. V našem boxu máme jen montážní lampu a unavené ruce jsou pořádně znát.
Utržený ventil v přední pneumatice se stal obzvlášť pikantním zpestřením noční etapy - naštěstí se to stalo v malé rychlosti a dalo se to udržet, takže bez havárie...
Nastupuji službu traťového komisaře. První náznak růžového proužku svítání se objevuje o půl páté a spolu s ním až teď padá na zem chlad, vlastní noc byla příjemně teplá. Michal konečně vyráží na trať s křížencem „můj rám – Miloňův motor“. Není to ideální, moje rozeta je o dva zuby větší a tak to jede pomaleji. Ale my to rozhodně nehodláme vzdát!
20 Tohle je za svítání, už s "křížencem" - mém rámu se teď snaží Miloňův motor...
Co dál? Ve zbývajících hodinách dopoledne olej z předních tlumičů maže vše, včetně ráfků, takže na nich začínají klouzat pláště – a my třikrát utrháváme ventil! Kde, zatraceně, furt brát duše?!!

Pak praská kryt řetězu a je potřeba ho sundat.

A kvůli oleji přestává jít zadní brzda...

Poslední rundu jede Miloň a tři kola před cílem signalizuje, že zas vzadu po prázdném. Už nestojí zato něco dělat, takže bere za plyn a cílovou čarou projíždí po 24 hodinách sice s placatou gumou, ale s uznalým potleskem diváků!
Tohle rozhodně není objektivní popis akce. Naopak. Je to velice osobní, dané tím, co máme za sebou. Od sobotního rána jsme přes třicet šest hodin nespali. Čtyřikrát přetrhli rám, čtyřikrát dělali gumu, několikrát rozebírali karburátor, měnili zapalování a nakonec, napůl potmě, dělali ze dvou Manetů jednoho. Z toho slušného nálezového jsme udělali vrak a z toho renovovaného něco, co má blízko k tomu původně nálezovému. Ale ani tak jsme nebyli poslední. Vyhráli „Moraváci“ neuvěřitelným počtem 982 kol, druhé místo obsadil kytínský tým „Starostovy děti“ jen o 25 kol horší. Třetí byl domácí "CAG racing tým" 926 kol a čtvrtí dojeli Francouzi, kteří dokázali ujet 894 kol.
A to je konec!

Takhle vypadá po závodě jezdec (73) ... a takhle unavená "manetská" kočka (56)!
Za tým přebírám pohár a všem je nám odměnou gratulace Michala Pomahače a v pozadí Petra Hůlky, časoměřiče a jednoho z hlavních pořadatelů.
Dokončili jsme „jen“ 641 kol a skončili tak třináctí ze šestnácti, takže rozhodně ne poslední. Utahaní, ale spokojení. Michale i celá pořadatelská parto, akce byla bezvadná, dobře připravená a bude-li někdy další, připravíme Manety líp a přihlásíme se zas! Děkujeme!

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text