JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Report - 02


"Letecky do Číny..."

Jak už jsem řekl, původně měla být i má druhá cesta dobrodružstvím osamělého jezdce. Sice pod záštitou značky YUKI, ale pořád jsem si myslel, že pojedu sám.
V plánu bylo, že po čínském území pojede se mnou společně ještě jeden motocykl. Motocykl, který bude řídit čínský reportér, mluvící rusky nebo německy. To kvůli mně. Já čínsky, ani anglicky, neumím. A od čínské hranic dál už pojedu sám. Protože se říká, že všechny cesty vedou do Říma, i můj cíl měl být tam. Je to s podivem, ale nejspíš tohle přísloví, známé v Evropě, znají už i výrobci motocyklů v Číně.

Čínská část trasy... Jenže jak začaly docházet další e-maily, dozvěděl jsem se, že se poněkud změnily představy managementu v Jinanu, kde se motocykly, dodávané k nám jako YUKI vyrábí. Původně navrhovaná hedvábná stezka, která v historii vedla přes Pákistán a Irán, byla zavržena jako v současné době dost nebezpečná. Zavržen byl i cíl v Římě a nakonec bylo zavrženo i to, že pojedu sám...
Definitivní podoba vykrystalizovala v akci, která má mít dvě části. Domácí, čínskou, kde prý pojede celkem čtyřicet motorkářů a část mezinárodní, nazvanou „asijsko-evropský most“. V té, jak mi bylo sděleno, pojede se mnou deset vybraných jezdců čínských, doprovod nám budou dělat tři auta a akce bude sledovaná médii všech zemí, kterými se bude projíždět. Na místo startu do Lianyungangu se mám dostavit letecky a motocykl tu budu mít připraven.
Na tréninkovou motorku, zapůjčenou v průhonickém zastoupení Yuki, jsem si zkonstruoval speciální držáky na kufry. Bytelné, z pořádných ocelových trubek, ale hlavně tak, abych je měl vpředu, před koleny. Je to řešení netradiční, většina motorkářů kufry montuje dozadu, na strany nosiče, ale já mám za to, že takhle je váha blíž těžišti. Ujel jsem s tímhle řešením tři a půl tisíce zkušebních kilometrů a potvrdilo se mi, že se s takovýmto uspořádáním jede lépe. Motocykl je ovladatelnější a kufry přitom tvoří ideální ochranu nohou jezdce. Jednak před větrem a deštěm, jednak i v případě eventuálního nechtěného pádu.
Třetí, záďový, kufr jsem namontoval na nosič a ještě jsem motocykl doplnil plexisklem před jezdcem.
Enduro YUKI GY 200 je, jak už typové označení napovídá, pouhá dvoustovka a má maximální výkon něco kolem 16 koní. Takže se samozřejmě okamžitě vyskytly námitky z řad znalců, že to s takovouhle zátěží nepojede. A s tím plexi už vůbec ne!
Opak se ukázal pravdou. Maximální rychlost, která se bez plexiskla pohybovala kolem sto deseti kilometrů za hodinu, po jeho namontování a nastavení do optimálního úhlu nejen že neklesla, ale dokonce o dobrých deset kilometrů v hodině stoupla! Oblý tvar prostě zlepšil obtékání jezdce – tedy mě, tlusťocha!
Na loňské expedici jsem vcelku zdravě zhubnul deset kilo. Ne, že bych hladověl. Ale makat za řidítky osm až deset hodin denně a jíst jen lehce, to se někde muselo kladně projevit. Břicho zmizelo a kalhoty mi začaly být v pase hodně volné. Jenže stačilo pár týdnů doma, žena mi z radosti, že jsem se jí vrátil, začala vařit samé dobrůtky – a já rychle nabral původní váhu zpátky. A protože to už byl na krku podzim, tak jsem k tomu, jako každý správný medvěd na zimu, přidal dvě další kila navrch! Tak se teď těším, že zas zdravě zhubnu. Zdůvodnění mám: už to nejedu s padesátikoňovou šestsetpadesátkou, ale jen s lehkou dvoustovkou – tak aby mě vůbec uvezla!
V Qingqi Motors jsou všichni v bílém. Příslušnost k cechu (výrobní lince, administraci, ředitelství a pod.) udávají barevné doplňky blůzy. Vlevo je šéf výroby čtyřkolek, uprostřed sekretářka... Teď mám za sebou nesmírně přátelské přijetí v jinanské továrně QINGQI a těším se na všechny zážitky z Číny.
Pro člověka z malého státu uprostřed Evropy jsou čínské rozměry neznámé. Už cesta z letiště mě překvapuje – dálnice má v obou směrech pět proudů vedle sebe! A to ještě u křižovatek, které jsou v jedné úrovni, přibývají další odbočovací pruhy na každé straně. Takže v tu chvíli je pruhů v každém směru sedm! Na to tedy u nás zvyklí nejsme, v Evropě není pro tak velkorysé silnice místo. Ptám se šoféra, který mě veze, kolik je tu vlastně povolená maximální rychlost na dálnici, protože je mi podezřelé, že jedeme jen šedesátkou. Říká, že sto deset, ale nejede je. Naštěstí! Protože v zápětí se v jednom z rychlých pruhů motá nějaký bosý chodec, oblečený jen do trenýrek. Na křižujících ulicích najíždějí z obou stran rikšové a různé podivné tříkolové vehikly, a to tak, jako by po hlavní jedoucí vozidla žádnou přednost neměla...
U nás se jezdí daleko rychleji – ale také nebezpečněji. Kdyby vkročil na dálnici chodec v Evropě, přejelo by ho hned první, nejpozději hned druhé auto...
Venku je nezvykle šero, silně zataženo, horko a nesmírné vlhko. Vpravo od dálnice je vidět rafinerie s hořícími plamínky a ve vzduchu je cítit každou chvíli něco, ale nic z toho evropskému „dlouhému nosu“ nevoní. Jinan (čti Džinan) má prý pět milionů obyvatel – opět překvapení! Naše největší město má jen jeden milion...
Janet, která mě s cedulí „Mr. Petr Hostalek“ a mírnou znalostí němčiny čekala na letišti, měla za úkol mě přivítat a dovézt pro dnešní večer do hotelu. Měla upřímnou radost, že to klaplo, že se mě na letišti dočkala. Hotel mi vybrala báječný a pozvala mě na velmi bohatou a příjemnou večeři na uvítání, takže žádná naděje, že bych už začal hubnout, nehrozí...
0_Obr. 2.2 Dnes mám za sebou návštěvu továrny. Na to, jak se vyrábí motocykly v Číně, jsem byl hodně zvědavý, protože několik továren vyrábějících motocykly v Evropě jsem prošel. To, jak se dělají motocykly v QINGQI, mě utvrdilo v tom, že musí být dobré. A že s mým endurem QM 200 GY určitě absolvuji celou expedici bez problémů...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text