"Klukovský sny je třeba si plnit!"

Deník - pondělí 6.února 2017

POVÍDÁNÍ S JIHOČECHY:
Petr Hošťálek- sběratel moto a autoveteránů i historických jízdních kol, cestovatel, autor řady knih a článků, majitel Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích, grafik.
Narodil se v roce 1943 v Mladé Boleslavi, léta žil v Liberci, od roku 1976 v Českých Budějovicích. Několikrát šťastně ženatý otec dvou dětí. Kromě historie motorismu se věnuje i hudbě - coutry, swingu, tradičnímu jazzu. Kdysi kytarista, a kamarád i šofér, Kapitána Kida.

MIRKA BEZROUKOVÁ
-----------------------------
Nemůžu se hned nezeptat: prý letos odstěhujete svou unikátní sbírku motorek z vašeho muzea v Solnici na Piaristickém náměstí a veřejnost se už nebude moci kochat krásou a příběhy starých strojů...

To není přesná informace. Město sice prodalo přístavek Solnice, kde motocykly sídlí, ale podle dohody se budou v budoucnu stěhovat do náhradních prostor, kde přečkají přeměnu Solnice – patrně v restauraci s minipivovarem. Zatím to ale vypadá, že letošní 18. sezónu ještě 1. dubna otevřeme.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Věřme, že rekonstrukce umožní vaši sbírku, která je zajímavým bodem na turistické mapě města, zase brzy zpřístupnit. Kolik návštěvníků sem přichází?

Ročně asi osm tisíc, z toho tak půlka ze zahraničí.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nedávno to vypadalo, že další exposici otevřete v Netolicích, v léta zavřeném kulturním domě...

Už bylo před podpisem smlouvy, že za skoro půl milionu ten už dost „vybydlený“ kulturák odkoupím a udělám z něj technické muzeum, což by samozřejmě spolklo spoustu peněz. Část veřejnosti tomu fandila, ale nakonec měl někdo asi pocit, že na tom hodlám zbohatnout. Nový starosta řekl, že prý mají s kulturákem jiné záměry, tak jsem odešel...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ale vaše poklady letos stejně představíte, že?

Samozřejmě! Zrovna debatujeme s ředitelem Prachatického muzea Petrem Berkovským o sezónní výstavě historických kol, kde budou i české závodní skvosty předválečných let...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přeskočme nyní od historiie krásných strojů k té vaší životní: jak jste se před těmi zhruba 40 lety stal Jihočechem?

Přivedl mě sem zlom v životě - jednak nová životní partnerka, jednak předpokládaná dobrá veteránistická parta. Už jsem se dávno aklimatizoval, je tu fajn. Ale dodnes mi chybí pořádné zimy, jako bývaly mezi Ještědem a Jizerkami.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A co zažehlo vaši celoživotní lásku k motorům?

Táta za války pracoval v mladoboleslavské škodovce - tak možná už ten místní, výfukovými plyny vonící vzduch. Pak v Liberci strejda, velký motorista. Už ve třech letech mě vozil - přivázaného popruhy - ve svém závoďáku Amilcar, ďábelském cigáru s vosím zadkem, bez blatníků, dvířek, jen s vykrojenými boky.
Šikovné ruce mám z dědovy truhlářské dílny, kde jsem si od pěti let dělal hračky sám, samozřejmě auta. Strejda mi nadělil první odbornou knížku a začal půjčovat časopis Motocykl - a musím prozradit, že před asi rokem jsem si splnil klukovský sen: pořídil jsem si nádherný motocykl Douglas, o kterém jsem četl a snil (právě v tom časopisu Motocykl) v roce 1951. Tak si říkám, jak mám, přes všechny peripetie života, štěstí, že se mi všechny krásné sny časem plní!
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ale musel jste tomu jít určitě dost naproti, že?

To jistě. Zvlášt, když jsme v rodině nebyli zrovna „v souladu“ se socialistickým zřízením. Můj úžasnej děda, vídeňskej Čech, vybudoval ve Vídni prosperující truhlářskou firmu, ale po válce dal na mého tátu, tehdy houslistu liberecké opery, aby vyslyšel volání osvobozeného Československa a vrátil se stavět novou republiku. Netušil, že ač začne v Liberci znovu od nuly, tak mu vzápětí komunisti všechno seberou. Dodnes si pamatuju, jak mi potají dával svůj speciální americkej hoblík a vrtačku a kladl mi na srdce, že to nesmím nikde říct, protože by ho zavřeli za rozkrádání sice jím koupeného, ale teď už socialistického, majetku. Sebrali mu všechno, ale splátky na stroje, které mu vzali, musel ještě roky platit. Po gymplu jsem šel na vysokou, původně automobilní v Liberci, kterou ale najednou přeměnili na textilní, což mi nic neříkalo. Jen jsem ještě absolvoval třetí semestr, abych si užil legendárního profesora Medunu, skvělýho mladoboleslavskýho konstruktéra, a školu jsem opustil. Zato jsem šel k pétépákům a pak jsem se pár let živil za volantem náklaďáků, osobáků, traktorů, ale i hovnocucu, pohřebáku a osobních limuzín.
Začátkem roku 68 jsem si přečetlv nějakým časopisu o tatrováckém muzeu v Kopřivnici. A jak jsem byl mladej a akční, tak jsem napsal do škodovky, že je ostuda, že taková fabrika svý muzeum nemá a že bych jim v tom pomohl. Do týdne přišel dopis ve stylu „když jste tak chytrej, tak přijeďte ukázat, jak se to dělá!“ Tak jsem dorazil, domluvili jsme se a byl jsem angažován jako vedoucí připravovaného továrního muzea. Tu dobu, kdy jsem po republice hledal a nakupoval dochované laurinky a škodovky, pokládám za nejkrásnější.
Pak přišel srpen 68 a celá moje rodina emigrovala, jen já zůstal. Kvůli nejen vlastním, ale i fabrickým veteránům. Jenže při prověrkách v sedmdesátém jsem nehodlal uznat, že jsem se pomýlil a se sovětskou okupací souhlasím, takže jsem byl z fabriky vypadnut a zase šel k volantu. Zkoušel jsem psát, kreslit humor, plakáty a užitou grafiku – kreslení mne taky provázelo od dětství – ale režim mi to nedovolil. Jako grafik jsem se chytil až v sítotiskové firmě pod JZD Olešník, to byly takové malé Slušovice, které si dokázaly leccos prosadit. Po několika letech jsem odešel na volnou nohu a začal se živit půjčováním veteránů pro film a televizi. Točilo se hodně válečných filmů a já měl celou kolonu vozidel, prvorepublikové taxíky, zajímavé motocykly.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Však je známo, že vaše krásné stroje hrály ve spoustě skvělých filmů - také v legendárním seriálu Bylo nás pět.

Bajzův hárlej nebyl můj, byl synův, nadělil jsem mu ho k osmým narozeninám. Ale můj Indian se sajdou jezdil ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný, v Andělu s ďáblem v těle jsem řídil místo Josefa Somra, v sajdkáru jsem vozil Klause Mariu Brandauera a zažil spoustu dalšího. Lituju, že jsem nefotil a nedělal si poznámky, to by byla skvělá a zábavná knížka!
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
No ano, knížky jsou také přece součástí vašeho „motoživota“, že? Kolik už?

Čtyři cestopisné, dvě o historii mopedů Stadion, poslední o skvělém závodníku Rudovi Sůvovi, celkem sedm.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jistě nejen já vzpomínám, jak jste pro tyto noviny psal reportáže z cest, to byla opravdu četba! Tak prosím pár vzpomínek z cest.

Ta největší byla v roce 2005 do Pekingu a pak do Paříže. Když mě pak v Praze na výstavě potkali Číňani, prohlásili, že jsem magor a blázen, že jsem se vydal přes poušť Gobi do Číny, notabene ve svých letech. No ale do hodiny přišli, že by prej takovýho blázna a magora potřebovali, jestli bych jel reklamní jízdu s jejich motorkou. Tak z toho o rok později nylo 17.000 kilometrů Hedvábnou stezkou od Pacifiku k Atlantiku. Každá z mých cest měla něco do sebe. Třeba v roce 2012, kdy se mi po letech podařilo rozpohybovat jednu z mých největších lahůdek, laurinku z roku 1901. Ještě než jsem ji koupil, zahrála si v legendárním filmu Dědeček automobil. S kamarádem na podobně unikátním stroji jsme se vydali z Paříže do Vídně. Pár poruch bylo, ale s nářadím v brašničce, jak za starých časů, jsme to dokázali!
Expedici do Nepálu na motocyklech Enfield India jsme absolvovali s přítelem Miloněm Dvořákem, i z toho vznikla knížka, a v roce 2012 jsme se vydali na Stalingrad. Taky rád vzpomínám na svou vůbec první zahraniční cestu. V létě 1989 na válečném harleyi do Normandie, uctít Den „D“, vylodění Spojenců. Neměl jsem nic víc, než ten americký voják, který s mým harleyem přijel až do Plzně: khaki bundu, kanady, místo stanu jen dvě celty - chtěl jsem prožít všechno, co musel vydržet on, než dojel až k nám, kde pro něj skončila válka.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ta romantika s rachotem a vůní motorů, svobodou, se vám očividně vryla do duše. Trochu tomu rozumím, v sedmnácti mne kamarád svezl na motorce a dodneška cítím ten báječný pocit volnosti, větru ve vlasech ... No jo, ale vy už musíte mít helmu!

Jen v Evropě. V takovém Nepálu, nebo Rusku, jsme si vítr ve vlasech ještě pořád užívali! Nic proti helmám, ale se spoustou nařízení se to víc a víc přehání. Kamarád nedávno dostal šílenou pokutu v Belgii, že jel v létě na motorce v kraťasech a tričku. Tam už je speciální oděv a obutí nad kotníky zákon! Mám bohužel pocit, že s naší generací ten pravej motorismus končí…
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak to?

Třeba i proto, že když se dneska zvedne kapota, je i celoživotní mechanik bezradný. Současná elektronika je bez speciálních programů neprokouknutelná a neopravitelná! Výrobcům automobilů a legislativě se podařilo učinit nás na nich otrocky závislými. Navíc dnešní mladí už nijak zvlášť netouží mít svý auťáky, ladit si je, jezdit pro radost! Rostou problémy s parkováním, úpravami, legislativou, úřady. A tak se mladí zapojují do internetového sdílení a svá auta už tolik nechtějí.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vztah k technice bohužel dost upadá, že? A to jsme byli technickou velmocí...

To ano, mimořádnou! České motorky, auta, nákladáky, cukrovary, pivovary, mosty, lokomotivy, to byla skutečně mezi válkami špičková evropská úroveň! Říkalo se, že u nás každý desetiletý kluk ví o autech víc, než v Rusku inženýr! Jenže to je dnes až na výjimky už minulost.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednu z ukázek takové špičkové strojařiny máte ve své sbírce...

Jasně, Hurikan! To by bylo povídání na dlouho, ale ve zkratce: U jeho zrodu stáli závodník Vlk a konstruktér Dvořák, jejich snem byl český závodní motocykl. Začali už za války, kdy ale Němci zakázali veškerý motoristický sport. Po válce pokračovali v budějovickém Motor–Unionu. Byly to motorky, které technicky předběhly čas, jen smůla, že je neměl kdo vyrábět. Ze šesti se jich, jako vraky, dochovalo pět. V museu mám tři hotové a na renovaci dalšího pracujeme s kamarádem a úžasným mechanikem Jirkou Musilem. Jsou to největší perly sbírky.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mně se také moc líbí, že téměř každý exponát má svůj příběh, třeba motorka fotografa Mareše, který jezdíval za zákazníky podobně jako pan Seidel po Šumavě.

Seidel byl průkopník, ten jezdil s Laurinkou mnohem dřív. Fotograf Mareš používal svou dékávku, ještě na řemen, na Slovensku, kde také fotil svatby, křtiny, události. Za války motorku schoval na půdě a já ji od rodiny odkoupil až po revoluci. Snažím se příběhy jednotlivých strojů zachovat. Jsou mnohdy kuriozní, někdy veselé, někdy smutné jako sám život.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dost barevný ho ale asi potkáváte i na svých cestách, že?

Určitě. To je kapitola sama o sobě. A musím říct, že se z cest vracím víc a víc pokornej. Uvědomuju si, jak skvěle si tady žijeme. Nikdo z nás nezažil opravdový hlad, máme střechy nad hlavou, nesužují nás přírodní katastrofy, ani války.
Jako jediné, co nás sužuje, vidím politiky…