JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Info pro novináře, presskit.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Láska ke starým strojům? Umocňuje ji obdiv a úcta, co už tehdy dokázali naši dědové - 2016


Strakonicko_hlavicka
STRAKONICE - Motorky jsou pro někoho životní styl. Pokud jsou životním stylem, majitel se chová zodpovědně, protože nehodlá ublížit sobě ani ostatním. Takové spanilé jízdy jsou dobrodružstvím a evokují naprostou svobodu. Kdekdo, a to ruku na srdce, chtěl-li by někdo tvrdit že to nedělá, se za kolonou burácejících naleštěných motocyklů ohlédne. A jaký rozruch teprve musel dělat Petr Hošťálek, když se na motocyklu Laurin & Klement z roku 1901 vydal po trase závodu z Paříže do Vídně, sto deset let poté, co tento závod poprvé proběhl. Motocykl Laurin & Klementtyp TB, takzvaný řemenáč, byl k vidění in natura na letošní výstavě historických motocyklů, kterou v rámci Václevské pouti pořádala nezisková organizace Prostor pro historii techniky. Jde o partu nadšených motorkářů, která návštěvníkům nabídla pohled na více než padesát nádherných motorek různých značek. Radost organizátoři touto expozicí přinesli i těm, pro něž jsou motorky, ze strakonické zbrojovky zejména,srdeční záležitostí. Petr Hošťálek svoji laurinku, jak stařičkému motocyklu důvěrně říká, zapůjčil do Strakonic ze svého českobudějovického motocyklového musea. A protože se domníváme, že vyrazit na tomto stroji na expedici je už pořádný adrenalinový kousek, položili jsme mu pár otázek, aby se pobavili a možná i zavzpomínali i ostatní milovníci motocyklů.
Petr Hošťálek s Liborem Marčíkem na fotografii ze startu po stopách sto deset let starého závodu z Paříže do Vídně. Vy jste skutečně tuto trasu absolvoval s kamarádem s více než sto let starým motocyklem? Dá se vůbec popsat adrenalin, který jste jistě zažíval?
Byla to akce historika Libora Marčíka, který prohlásil, že účast českých motocyklů v Gordon-Bennettově poháru v roce 1902 uctí tím, že původní trasu z Paříže do Vídně absolvuje po 110 letech znovu, se strojem Rösler & Jauernig, vyrobeným v Aussigu (Ústí nad Labem) v roce 1904. Ve mně v té chvíli chytly saze a prohlásil jsem, že to si s ním rozdám!
Adrenalin to byl zejména proto, že v té chvíli moje laurinka byla zatím ještě rozebraná, ve stavu, jak jsem ji dvacet osm let předtím, získal. Tak jsem ji musel poskládat a naučit jezdit během jen pár měsíců. Jestli doopravdy pojede, to nebylo jisté ještě dva dny před odjezdem.
Jakou rychlostí veterán jel a za jak dlouho jste trasu (jak dlouhou) dali?
Maximální rychlost laurinky z roku 1901 je 40 – 42 km/hod. a trasu dlouhou 1.668 kilometrů jsme zdolali za pět a půl dne. V roce 1902 ji závodníci jeli za tři a půl, jenže vstávali ve čtyři a až do tmy jeli co to dalo.
My to měli spíš jako svezení pro radost, i když zdolávat kopce Schwarzwaldu a obávaný Arlberg, tam nebylo daleko za řidítky umřít. Laura má jen jeden a tři čtvrtě koně, takže v extrémních stoupáních se s ní našlapete víc, než na kole. Ale vzdát nepřicházelo v úvahu…
Tehdejší závodníci neznali problém průjezdu velkými městy. Doprava v plenkách, provoz žádný a cestu jim lemovaly špalíry diváků. Takže zabloudit nemohli a brzdění či zastavování na křižovatkách, ani čekání v dopravních zácpách, neexistovalo.
Jak dlouho by to trvalo dnešním nadupaným mašinám?
S moderní motorkou a po dálnici bych to zajel za den. A po vedlejších silničkách, kudy jsme to jeli, by nejspíš stačilo jeden a půl dne. Nejvýš dva…
Podělíte se o nějaký zážitek z této cesty? Předpokládám, že jste budili rozruch.
Největší překvapení jsme zažili v Německu, když jsme u silnice zahlédli poutač, že se tam koná motorkářský sraz. Rozhodnuti ukázat jim, jak vypadaly úplné začátky motorismu jsme tam zahnuli, dokonce zajeli až dovnitř, přímo před pódium. Ale z těch ocvočkovaných a potetovaných motorkářů a harleyářů se nezvedl ani jediný, aby si ty zázračné staré dědečky na kolech aspoň prohlédl, natož se na něco zeptal. Byli jsme pro ně vzduch…
Zato na vrcholu Arlbergu, kam jsme dorazili vyčerpaní a na kůži propocení, vybíhaly Rakušanky ze zájezdového autobusu, objímaly nás a fotografovaly se s námi. A pod Arlbergem nás jeden místní restaurant pozval na grátis oběd.
Dokázal byste popsat, jak vzniká láska ke starým strojům a co chlapy vlastně k nim přitahuje?
Láska ke strojům? Moje generace, co pamatuji, ji měla v krvi od narození. Ze dvou let mám fotku, jak mě naši nemohou odtáhnout od kolejí s parní lokomotivou. A plechová natahovací autíčka, bez neexistovaly žádné vánoce, většinou nevydržela vcelku ani do Nového roku. Vždycky jsem musel zjistit, jak je to udělané a co je vevnitř. Že se nedala pokaždé znova smontovat, za to mohly takové ty zahnuté plíšky, které obvykle dvojí ohnutí nevydržely.
A láska ke staré technice? To je totéž, jen umocněné obdivem a úctou k tomu, co dokázali naši dědové a tátové už tehdy. Ale to už většina dnešní generace nemá. Těžko jim to mít za zlé – mě už ve čtyřech vozil strejda v burácejícím závodním Amilcaru na drátěných kolech, dneska slovy paragrafů nesmíte dítě ani posadit do sajdkáru u motorky.
Na svém kontě máte prý podobných expedic více. Kde všude jste byl a co vše jste jel na starých mašinách?
Celý život jsem kvůli komunistům nikam nesměl, takže ode mně určitě neuslyšíte, že za nich bylo lepší. Tak jsem si to musel vynahradit po revoluci: Budějovice-Peking-Paříž na sajdkárovém motocyklu, Hedvábnou stezku na čínském enduru, Španělsko a Andorru na válečném sidecaru, Evropu a Maroko s vozíčkářem Zdeňkem Krupičkou, Indii a Nepál s partou kluků na motocyklech Enfield, Stalingrad s přítelem Miloněm Dvořákem na válečných bavorákách, párkrát Grossglockner a každou sezónu spousty kratších cest na veteránech. Dohromady ani netuším, kolik tisícovek kilometrů to může být.
Vzpomenete na slavnou éru motorek ve strakonické zbrojovce? Máte ve svém museu i kousky od nás
Samozřejmě. Naše generace dobře věděla, že předválečné Jawy byly ukázkou, jak to udělat co nejlevněji, zatímco Zetky jak to udělat co nejsolidněji. První kilometry, už od dvanácti, jsem jezdil potají na tátově předválečné číze Speciálce, než jsem v sedmnácti koupil Harleye a nato Indiana. Škoda, že před současným vedením fabriky se slovo „motocykl“ nesmí ani vyslovit…
Zetky mám ve sbírce jen dvě. Obyčejnou stopadesátku céčko, přišel jsem k ní náhodou. Ale skvost je závodní Zetka po budějovickém jezdci Petrákovi, která má dva spojené motory ČZ 125 vedle sebe. To je skutečný unikát.
-kre-