Loukotě a řemeny 2011

Článek Petra Hošťálka pro Motor Journal

Tak opravdu nevím, co napsat o již tradičním jičínském srazu toho nejstaršího, co u nás vlastně jezdí. Ne, že by co napsat nebylo, ale aby se to neopakovalo! Jako vždy tu totiž byla skvělá atmosféra, úžasná snaha pořadatelů i vybraná účast obdivuhodných strojů…

Dlužno říci, že se mi moc líbí, kterým směrem se ta část veteránistů, kteří se do Jičína sjíždějí, ubírá. Řadu let každý z nás sledoval, jak to, či jiné, vzácné i méně vzácné, historické vozidlo mizelo nenávratně za hranicemi. Dnes se konečně dá konstatovat, že tenhle proud se nejen zastavil, ale že poklady z historie motorismu začaly proudit i opačným směrem. Jsme patrně zavilejší a zapálenější sběratelé, než se zdá.

Když jsem spatřil premiérově představeného Renaulta NC z roku 1903 inženýra Honzy Zápotockého, měl jsem oči vykulené jak tenisáky. A což teprve, když mi ukázal fotky té hromádky rezavých kostí, které za drahý peníz z Francie dovezl a jako fénixe musel nechat znovu zrodit!

Zrovna tak jsem posvátně obcházel Panhard Levassora s nádherným nádechem patiny, patřícího Jiřímu Kratochvílovi...

... a jako vždy obdivoval elegantní ručkou paní Geisslerové řízeného Maxwella z roku 1910.

Velmi impozantním vozem setkání byl také Peugeot 1906 Herr Gottfrieda Pilze z Rakouska.

Největší lahůdkou srazu asi bylo předvedení parního automobilu Woods Stanley z roku 1916, patřícího panu Ottovi, ale on je vlastně jeden každý ze zúčastněných vozů jak pastvou pro oči, tak i výzvou pro peněženku. Pokaždé mě vždycky totiž vezme pokušení něco takového, do už skoro neudržitelně široké řady mých historických strojů, ještě pořídit. A jak bylo možné odposlechnout, nejsem sám. Ale odstupte, myšlenky zatraceně hříšné!

Tradiční páteční fotografování s rozsvícenými karbidovými lucernami se tentokrát odehrávalo před nově restaurovaným hotelem Praha - obdivuhodně nám, historikům, musí býti duší podobný jeho dnešní majitel, který mu s nesmírným úsilím a vynaložením obrovské částky peněz vrátil původní nádhernou podobu.

Letos byl spokojen i houf motocyklistů, za nimiž prudce vlály šály i jiné části dobového oblečení a chvílemi se i prášilo. Přes nepřízeň počasí na celém území byla totiž trať vedena natolik vtipně, že vždy se vyhnula padajícím kapkám.

Řemeny si tentokrát prostě ani neklouzly, protože lít začalo teprve v okamžiku, kdy po poslední etapě stroje byly již odstaveny a celá společnost pohodlně usazena u nedělního oběda.

Jak já už se těším na příští ročník…!

Petr Hošťálek