V sobotu 6. 9. 2014 oslavil devadesátiny mistr řidítek Rudolf Sůva, přezdívaný "Sůva ze Smrčí"...

Nominovaný olympijský skokan, který se na zimní olympiádu nedostal,
nejúspěšnější jezdec mistrovství republiky sidecarů 1955, kterému ale titul mistra nedali, i
autoklubem jmenovaný státní reprezentant, který republiku reprezentovat nesměl…
Řekli byste smolař? Ale nesmysl!

Rudolf Sůva, nejrychlejší pekařský příručí, co kdy rozvážel housky se sedmpade bavoráckým sajdkárem, se letošního třiadvacátého srpna dožil devadesátky. Celý život strávil za volantem těžkých náklaďáků v železnobrodském lomu a ve vápence a přece si nestěžuje. Naopak. S úsměvem říká, že měl bohatý život.

Své kulaté jubileum oslavil v rodném Smrčí nad Železným Brodem, malé vísce o pouhých dvaapadesáti číslech.
Připadá vám těch padesát dva popisných čísel málo? Jenže Ruda tu byl pro několik generací všech místních kluků vzorem!

Pro mě byl vzorem taky, i když ze Smrčí nejsem. Já mu ale držíval palce na libereckých motocyklových okruzích už jako kluk!
To, když, tehdy ještě s Vláďou Budínským, buráceli naplno dolů Klášterní ulicí, kolem plotu naší zahrady...

A nejen to.
O nějaký ten rok později, když jsem dospěl a začal sbírat motocykly, se mi tu jeho kdysi slavnou závodní mašinu podařilo v Železném Brodě koupit!
K jeho letošním devadesátinám jsem ji chtěl zrenovovat a zároveň s tím mu nadělit knížku.
Motorku jsem dokončit nestihl, ale knížku napsat ano. Ve Smrčí si ji koupil každý - a přitom mi všichni vyprávěli, jak po Rudově vzoru skákali na lyžích, jezdili motoskijöring i závodili na motorkách.

Mnozí z místních přinášeli z domova ukázat uchovávané fotky, které mě doháněly k nepříčetnosti, protože v té knížce mohly být, dovědět se o nich dřív. A od sestřenice Marty jsem se dokonce dozvěděl, že Ruda tehdy nejen dobře jezdil, ale i kreslil - a abych tomu věřil, nalistovala důkaz ve svém památníčku...

Všudemožně kolem pršelo, ale nad Smrčím ten den svítilo slunce. S paní starostkou jsme se střídali u mikrofonu, s hlavním sponzorem ing. Mirkem Plíhalem křtili první výtisk šampaňským a na plácek před obecním úřadem se sjížděli motorkáři a řadili se po obou stranách silnice. V té chvíli se Smrčím skoro nedalo projet!

Dole, na lavičce, seděl Sůva se spolujezdcem a kamarádem Jirkou Třmínkem jak za starých časů. Usmívali se, kecali o motorkách a kdekdo jim potřásal rukou a chtěl podpis.

Z Autoklubu republiky přišlo poštou poděkování za celoživotní přínos motocyklovému sportu, ale nejkrásnější přeci jen bylo, když přijela parta kluků, kteří Sůvovi vezli zarámovaný diplom, láhev a krásně leptaný skleněný pohár až ze Zlína!
Byli zmoklí, měli za sebou pořádnou porci kilometrů na pérácích i jedno lepení duše k tomu a to všechno jen proto, aby někdejšímu „panu jezdci“ směli uctivě potřást rukou…

Když se v pozdním odpoledni všechno rozešlo a rozjelo a v kouři šedomodrého dvoutaktního dýmu zmizel i poslední Rudův místní fanda, který ze sousední vesnice přijel na autentické a nikdy nerenovované závodní třipade Jawě z padesátých let, byl čas udělat černobílou retro-fotku „na stejném místě a stejné mašině“.

Pak už se u místní hasičárny slavilo v kruhu nejbližších sousedů, rodiny, i dobrých přátel až do popůlnočních hodin. Na pořadu byly mísy chlebíčků, dort ve tvaru stupňů vítězů a nad grilem se točily špízy. Svijanské pivo roznášely Sůvovy půvabné vnučky, hýčkaly si ho, a občas, aby to mělo akceleraci, před nás stavěly rundy odměrek s přísadou ostřejšího aditiva.

Je mi skoro o dvacet míň, ale v takové formě, jako oslavenec, nejsem. K jedné ráno jsem se od stolu zvedl první…

„Tak tedy Rudo, mistře řidítek, všecko nej…
A žij ještě dlouho jako doteď - to znamená na plný plyn!“